Je rodičovství v pozdním věku nezodpovědnost, nebo naopak přínos pro celou rodinu? Přečtěte si příběhy rodičů, které jejich okolí považuje za prarodiče

„Rozhodl jsem se svým malým dětem založit stavební spoření. Než jsem ale předložil všechny potřebné dokumenty, paní na přepážce mě stihla upozornit, že by měli přijít raději rodiče. Navíc svoji řeč zahájila oslovením ´dědečku´,“ popisuje Martin (65). S manželkou (53) mají dvě děti (10 a 6 let) a oba přiznávají, že záměna s prarodiči je potkává docela často. A faktem je, že i napříč českou populací počty starších rodičů výrazně rostou. Jedni nad tím kroutí hlavou a mluví o nezodpovědnosti, druzí naopak zastávají spíše tolerantní stanovisko s tím, že starší rodiče zkušení životem mohou dát dítěti třeba i v kratším společně stráveném čase mnohem víc než rodiče, kteří jsou ještě téměř sami dětmi.

Zatímco je nesporné, že pozdní rodičovství s sebou nese různá zdravotní rizika – a to jak pro matku, tak i potomka – další názory týkající se reálných dopadů na všechny členy rodiny se různí. Samozřejmě se nabízí úvaha, že starší rodiče (v případě žen je o „starších matkách“ řeč po překročení 35 let věku) již nebudou mít dostatek energie, aby se dětem naplno věnovali. S velkou pravděpodobností si děti moc neužijí ani vlastních prarodičů a naopak hrozí, že sami starší rodiče se nedožijí vlastních vnoučat. Rozhodnutí mít dítě ve vyšším věku tak prakticky dopadne hned na dvě další generace. Otázkou by pak mohlo být také to, jak samy děti věk rodičů – až jej začnou vnímat – ponesou. Ačkoliv v některých případech samozřejmě může vše perfektně fungovat, v jiných může pozdní rodičovství poznamenat celý život dítěte.

Matěj Kretík o novinkách a aktuálních hrozbách sociálních sítí aneb Jak chránit své děti, ale i sebe22. 5. 2020

„Moji rodiče mě měli docela pozdě. A to navíc v době, kdy ženy běžně zakládaly rodinu těsně po dvacítce. Já jsem se narodila, když bylo mamince 43 let, což byla v roce 1984 dost velká rarita. Tatínkovi bylo ještě o deset let víc. Dětství jsem měla krásné, ale mámu a tátu obvykle všichni považovali za babičku a dědu. A je pravda, že časem jsem ten věkový rozdíl ve srovnání s rodiči kamarádů začala vnímat i já,“ vzpomíná Jitka. První ´problémy´ se začaly objevovat v dospívání. „Na střední škole ta situace byla ještě udržitelná, i když i tehdy jsem byla docela za exota, táta byl v důchodu, což nikdo nechápal. Taky jsem byla pořád pod dozorem,“ dodává Jitka s tím, že pravé peklo ale zažívala až na vysoké. „Tehdy byli naši v důchodu oba, táta byl navíc vážně nemocný. Zatímco spolužáci měli čas na studium, vztahy a sem tam nějakou tu brigádu, já jsem lítala ze školy do práce a pak – ve dnech volna – přes půl republiky, abych mámě pomohla pečovat o tátu. Ten byl už ležák.“ Školu nakonec Jitka nedodělala, protože po otcově smrti se musela začít starat o maminku, která velmi těžko snášela samotu. „Je mi šestatřicet, moji vrstevníci už mají své vlastní rodiny, zatímco můj život se omezil jen na práci a péči o mámu. Je na mě fixovaná tak, že představa, že se odstěhuju nebo že by ona šla do domova s pečovatelskou službou, kde bych ji navštěvovala, nepřichází v úvahu. Nerada bych, aby to vyznělo, že jsem nevděčná, o mámu se samozřejmě postarám, ale kdybych si třeba někdy časem našla přítele, určitě s ním nebudu chtít dítě. Aby nemuselo zažívat to, co já,“ uzavírá.

Otázkou tak je, zda starší rodiče, jichž v populaci stále přibývá, rozhodnutí pořídit si dítě domýšlí až do těch největších důsledků. I když se totiž průměrný věk prvorodiček od roku 1989 do dnešní doby zvýšil „jen“ o cca 10 let a ženy mají nejčastěji svého prvního potomka kolem třicítky, objevují se i matky mnohem starší. S tím úzce souvisí i možnosti moderní medicíny, které umožňují rozličné formy asistované reprodukce, vyloučit však samozřejmě nelze ani těhotenství ryze přirozené. „S manželem jsme se o dítě hrozně dlouho snažili, na umělé oplodnění jsem jít nechtěla, ale vyzkoušeli jsme množství různých alternativních prostředků – různé babské rady a tak. Nakonec jsme to vzdali. Už mi bylo přes čtyřicet, tak jsem si říkala, že to tak příroda chtěla. A pak mi najednou začalo být špatně. Nepřikládala jsem tomu nějaký význam, myslela jsem si, že by to mohl být přechod. Nakonec se ale ukázalo, že jsem těhotná, v šestačtyřiceti,“ vzpomíná Darina. I když jí od donošení dítěte mnozí zrazovali, rozhodla se to risknout. „Měla jsem rizikové těhotenství, od třetího měsíce jsem ležela v nemocnici, prostě stará matka. U dítěte jsou taky vyšší rizika různých typů postižení. Rodit jsem musela císařem, ale nelituju. Chlapeček se narodil zdravý a tak s ním dnes chodím na hřiště s kamarádkami – jen s tím rozdílem, že některé z nich už mají s sebou vnoučata,“ dodává se smíchem Darina. Její partner je ale o pár let mladší, takže obavy z toho, že by syn věkem rodičů jakkoliv trpěl, nemá. „Přirozeně se obklopuju mladšími lidmi, je mi s nimi líp, partner je navíc mladší a fyzicky zdatný. Naopak jsem přesvědčená, že si toho daru vážíme mnohem víc než třeba páry, které mají děti příliš brzo. Možná malého trošku víc rozmazlujeme, ale určitě chci zajistit, abychom mu časem nebyli na obtíž, neměl by trpět proto, že se mi narodil v pozdním věku,“ uzavírá.  

Pravdou ale je, že moderní doba pozdnímu mateřství „přeje“ – ženy studují, pracují, stoupají po kariérním žebříčku a budují si zázemí. To vše samozřejmě vyžaduje čas. Vyskočit z takto rozjetého vlaku kvůli mateřství si mnoho žen nemůže (nebo nechce) dovolit. Jak ale ukazují související výzkumy, právě vše výše řečené vlastně přispívá i k tomu, že dítě se narodí do mnohem kvalitnějšího, stimulujícího a stabilního prostředí. Podle studie z roku 2015 tak vykazují potomci starších matek (ve věku 35-39 let) např. lepší kognitivní schopnosti než děti matek mladších. Lépe však ve srovnání prospívaly děti starších matek také po stránce emoční a sociální. Kromě toho jsou starší matky vyzrálejší a díky většímu množství zkušeností nejenže vychovávají děti zodpovědněji, ale jsou také schopné větší tolerance. Totéž lze pak říci také o gay/les rodičovství – tam však nesehrává ani tak roli věk rodičů jako jednoduše skutečnost, že stejnopohlavní páry dokážou vychovávat děti více otevřeně.

Lidé prostřednictvím unikátního projektu adoptovali například hrob Karla Jaromíra Erbena či Elišky Krásnohorské. „Vybrat si můžete z dalších tisíců významných osobností“, říká Oldřiška Dvořáčková ze Správy pražských hřbitovů15. 6. 2020

A jak je to s klasickými obavami, že starší rodiče se třeba ani nedožijí velkých životních milníků svých dětí? „Je pravda, že mít v 65 letech desetiletou dceru a šestiletého syna asi není úplně standardní, ale u chlapa je to přeci jen běžnější. Manželka je sice mladší, ale přesto měla obě děti až po čtyřicítce – proto jsme se taky rozhodli, že děti budou dvě. Aby si mohly být oporou a nezůstaly tu samy. Na druhou stranu ale přece nikdy nevíte, co se může stát – život je nevyzpytatelný, to, že budu mít dítě v osmnácti, přeci nezaručí, že tu pro něj budu k dispozici dalších 50 nebo 60 let,“ shrnuje Martin, který si i na v úvodu popisovanou běžnou záměnu za dědečka zvykl a bere ji s humorem. Bez ohledu na jakékoliv názory je ale vědecky doloženou pravdou, že minimálně ženy, které rodí v pozdějším věku, žijí déle. S mnohem větší pravděpodobností se dožívají osmdesátky, devadesátky a např. ženy, které se dožily stovky, měly čtyřikrát častěji (ve srovnání se ženami, které se dožily sedmdesátky) děti po 40. narozeninách. Podle vědců je to proto, že geny, které umožnily pozdní těhotenství, také zpomalují stárnutí a omezují náchylnost k různým nemocem. A nebo je to mnohem prostší – díky malým dětem starší rodiče jednoduše „omládnou“. A to je nakonec ku prospěchu všem.