„Syn nechtěl žít v netolerantní společnosti, proto se oběsil na zahradě našeho domu,“ říká Svatava Havlíčková
Než Filip spáchal sebevraždu, nechal vám dopis na rozloučenou. V něm vyslovil své přání, aby společnost byla více tolerantní k LGBTI+ komunitě. Co dalšího se v dopise objevilo?
Bylo tam více věcí. Napsal do něj, proč to udělal. Hlavním důvodem bylo, že byl gay a že nechtěl žít v této netolerantní společnosti. Napsal, že si přeje, aby jeho smrt přispěla k větší rovnoprávnosti všech lidí na světě. Zmínil se také o tom, abychom se podívali na film Modlitby za Bobbyho a že by si přál, aby stejně jako maminka v tom filmu změnila svůj názor a postoj k homosexualitě, změnila svůj názor i celá společnost.
Byly v dopise i nějaké konkrétní vzkazy pro vás?
Psal tam, co si přeje zahrát na pohřbu. Jak by chtěl, aby jeho pohřeb vypadal, co komu odkazuje, jak máme držet pohromadě a ať je zpráva vykřičena celému světu. Byly tam i jednotlivé vzkazy pro rodinu.
Dá se říct, že po tom, co se tato nešťastná událost přihodila, jste se odhodlala a začala plnit jeho přání z posledního dopisu?
V první chvíli, kdy jsme si ten dopis přečetli, jsme to nejdřív nechápali a nerozuměli tomu. Ale po tom, co se odehrálo na jeho pohřbu, nám začaly docházet určité souvislosti (když se blížil konec pohřbu, který probíhal v kostele a měla se odnášet rakev, vystartoval místní farář se svou průpovídkou, že registrované partnerství je hrozný problém a ať si lidi jsou homosexuálové, ale že se tak přece nemusí chovat, pozn. red.). Došlo nám, že společnost, a hlavně církev, se k této problematice staví tak, že to mnoha mladým lidem může ublížit. Takže jsme hledali možnosti a řešili, jak těmto lidem pomoct. A proto jsem se i já zapojila do různých aktivit, jako je poradna Sbarvouven, pomoc při prosazování manželství pro všechny apod.
Pravidelně jste navštěvovali kostel a bohoslužby. Zmiňoval se Filip v dopise i o církvi?
Filip nám to nikdy osobně neřekl. Chodili jsme do kostela pravidelně se všemi dětmi. Ty, které dorůstaly, postupně chodit přestaly a poslední rok s námi chodil pouze Filip. Ale asi rok a půl před smrtí začal kostel hrozně odmítat a nebyl nám schopný říct proč. Strašně moc tam chodit nechtěl. Stále jsme to nechápali a mysleli jsme, že jsou to nějaké pubertální výjevy. Dokonce jsme to konzultovali s jedním knězem, který říkal, ať ho nenutíme, že to nemá cenu a že si k němu Pán Bůh cestu najde.
Pak už s vámi do kostela nechodil?
Zhruba od 13 let už s námi nechodil. Jeho chování jsem pochopila až na pohřbu, kdy jeden místní farář vystoupil se svým projevem, nebo spíše výkřikem, který byl vůči LGBTI+ komunitě odmítavý. Pak mi došlo, že použil ta slova, která používal i předtím, kdy ještě Filip chodil do kostela. Bylo to zrovna v období, kdy se uzákonilo registrované partnerství. Farář opakovaně mluvil o tom, že je registrované partnerství špatné a zvrácené a že to není normální. Že normální je pouze spojení muže a ženy. Dříve nám vůbec nedošlo, že to Filip nesl těžce, protože už to o sobě věděl.
V kolika letech myslíte, že to zjistil?
V dopise na rozloučenou napsal, že to věděl už od jedenácti let. Takže když opakovaně poslouchal nenávistné proslovy faráře, zraňovalo ho to. Ale to jsme si vybavili až zpětně. Až když jsme uvažovali a mluvili o tom společně doma. Došli jsme k závěru, že to byla jedna z prvotních příčin jeho bolesti a pochopení, že nebude přijat společností ani církví. Byl to jeden z důvodů, kdy si uvědomil, že v očích církve a společnosti není normální a nemůže uzavřít normální partnerství, protože je to dle církve špatné a nenormální. V dopise také zmínil, že nechce žít tento hříšný život.
Jak se poté změnil váš přístup k církvi?
Změnil se hodně. Po smrti Filipa jsme sice ještě párkrát do kostela šli, ale od té doby ne k faráři, který ošklivě vystoupil na jeho pohřbu. Pak jsem ale začala obecně vnímat pokrytectví církve, kdy se něco jiného říká a něco jiného platí pro lidi jako byl Filip. Církev hlásá, že Bůh nás všechny miluje, ale pro tyhle lidi s podmínkou, že nebudou žít tak, jak je vlastně stvořil. Ve mně to vyvolalo takovou revoltu, že od té doby do kostela nechodíme. Nemám k tomu chuť ani sílu. Navíc různé skandály, které církev provázejí... Mám vůči církvi nyní spíše špatný postoj. Nemám odmítavý postoj k Bohu a stále věřím. Ale věřím, že Bůh miluje všechny takové, jaké nás stvořil, a to bezpodmínečně. Že tak miloval i Filipa.
Takže to vaše myšlení zcela obrátilo?
Ano. Hodně nás to změnilo.
Filip si přál změnit společnost. Od té doby jste určitě hodně sledovala, co se ve vztahu k LGBTI+ komunitě u nás děje. Myslíte, že je zde nějaký náznak změny k lepšímu?
Myslím si, že ve společnosti k určitému posunu dochází, i když stále to lidé z komunity mají těžší. Sice se o této problematice víc mluví, nicméně stejně existuje řada lidí, kteří jsou a asi i zůstanou proti tomu. Dospívání je pro tyto lidi pořád velmi náročné. Zatím to není tak, že by někdo jásal, že je gay nebo lesba. Upřímně si ani nemyslím, že to někdy bude zcela bez problémů, ale máme nakročeno k tomu, aby to pro tyto lidi bylo snazší. Nicméně stejně to vždy bude menšina a život budou mít složitější.
Zdroj: Giphy
Aktuálně se v Česku hojně probírá manželství stejnopohlavních párů. Sledujete třeba i proslovy politiků? Nebo zástupců Aliance pro rodinu v čele s paní Jochovou, kteří jsou silně proti LGBTI+ komunitě? Paní Jochová dokonce prohlásila něco ve smyslu: „Než aby můj syn žil s mužem, ať je raději sám…“
Já jsem se s paní Jochovou měla možnost i několikrát setkat. Byla jsem totiž asi dvakrát v Poslanecké sněmovně na projednávání manželství pro všechny. Její výroky a vystupování je prostě do nebe volající. Jestliže tohle řekne člověk a máma, která se k tomu zaštiťuje Bohem, tak je to jeden z důvodů, proč jsem vůči fanaticky věřícím lidem odvolávajícím se na Boha a církev alergická a vysazená. Je to pro mě něco zcela nepochopitelného, nepředstavitelného a otřesného. Stejné je to například i s panem poslancem Juchelkou. Ten se do mě dokonce jednou pustil a řekl nehezká slova. Jestli jsou lidé na takových postech schopni říct něco podobného, je to otřesné.
Paní Jochovou jsme žádali o rozhovor, ve kterém jsme chtěli více probrat její postoj k tomuto tématu. Poskytnutí rozhovoru však odmítlaFoto: Archiv Jan Witek
Chápu, že vám to musí drásat nervy. Zvlášť komentáře od lidí, kteří této problematice nerozumí a nedokážou si spojit souvislosti. Jak na celou věc pohlížíte s odstupem času? Je to už více než 6 let, co Filip odešel...
Víte, tenkrát byla spousta lidí, kteří říkali, že jsme v traumatu a za rok, za dva, za tři, až se na to budeme dívat z jiného úhlu pohledu, uvidíme, že to tak vlastně nebylo a že to byl jen nějaký Filipův pubertální exces. Ale naše vnímání se za těch šest let nezměnilo. Naopak jsem za ty roky měla možnost vidět, procítit a více pochopit tuto problematiku a vím, že Filip to prožíval těžce a že to vůbec nebylo ojedinělé. Že není jediný, kdo něco podobného udělal a že se tyto situace stávají, akorát se o nich moc nemluví.
Nějaké změny ve společnosti sice nastaly a je to lepší, než to bývalo třeba před 20 až 30 lety, ale stále je co měnit a zlepšovat, aby se něco podobného nestávalo a mladým lidem se usnadnila možnost otevřít se beze strachu. Hovořila jsem o tom i v souvislosti s manželstvím pro všechny. Vím totiž o výzkumech, které se prováděly v Americe, kde se počet sebevražd LGBTI+ teenagerů po uzákonění manželství stejnopohlavních párů zmírnil.
Takže jedním z prvních kroků by dle vás mělo být uzákonění manželství stejnopohlavních párů, aby se situace zlepšila?
Kdyby se manželství uzákonilo i u nás, byl by to pro mladé lidi jasný signál, že je společnost bere za rovnoprávné občany. To je přesně to, co Filip necítil, že není a nikdy nebude rovnoprávným členem společnosti. Aliance pro rodinu sice říká, že to zničí tradiční rodinu, ale já si myslím, že se dost ničí sama a vůbec ne s přispěním homosexuálů. Pro LGBTI+ komunitu je přijetí tohoto zákona jasným signálem, že jsou rovnoprávní občané a mají stejná práva a povinnosti. Proto jsem se také zapojovala do kampaní hnutí Jsme Fér, které bojuje za manželství pro všechny. Byla jsem v Poslanecké sněmovně a snažila se přesvědčit politiky, ale bohužel se někteří z nich přesvědčit nedají.
Zdroj: Giphy
Nám heterosexuálům nic podobného neublíží, ale lidem, kteří do stejnopohlavního manželství budou chtít vstoupit, to rozhodně pomůže. Ani si nemyslím, že by rázem všichni uzavírali manželství, ale už jen to vědomí, že takový zákon existuje a že s nimi počítá, je velmi důležité. Mě osobně velmi překvapuje, proč s tím dělají takové obstrukce. Jde totiž o dost velkou skupinu lidí. Výzkumy sice hovoří o nějakých čtyřech procentech, ale podle mě je to daleko více. Jde o hodně lidí, kterých se to přímo týká, a zároveň je tam spousta lidí, kterých se to týká nepřímo – děti, příbuzní apod.
To víte, není to zrovna priorita politiků…
To je zřejmé. Nedávno jsem zaregistrovala, že pan poslanec Juchelka hrozně moc řeší zrušení kojeneckých ústavů, kde je 400 dětí. Tím se zabývat budou, ale manželstvím pro všechny kvůli tisícům homosexuálům ne, na to není čas. To mi přijde neuvěřitelné.
Myslíte si, že nějaké změny mohou nastat i v církvi? Že jednoho dne bude podobné lidi akceptovat i církev a bude to „běžné“?
Vím, že některé církve jsou vůči této problematice otevřenější, ale katolická k nim nepatří. I když papež je možná až nezvykle tolerantní a občas pronese nějaký velmi otevřený a hezký výrok, zároveň mám z toho pocit, že si nemůže dovolit být otevřený až tak, jak by chtěl. Dle mého by byl zkrátka odejit. Část církve, která tohle nechce, by jej zlikvidovala.
V církvi však existuje jistý inovátorský proud, který by třeba byl ochoten tuto problematiku řešit, ale zároveň je tam i silně tradiční část, která by se nejlépe vrátila do nevím kterého století. Není schopná jít s dobou. S církví si proto nejsem jistá. Ráda bych v to věřila, že i v církvi nastane nějaký posun, ale zatím mám obavy, že to bude hrozně pomalé, jestli vůbec možné.
Na počest Filipa byla založena i poradna Sbarvouven.cz, která radí mladým LGBTI+ lidem s tím, jak se se svou identitou a orientací vyrovnat. Jaký z ní máte pocit po letech jejího fungování?
Já jsem mentorkou poradny již od počátku. Tehdy k nám přijel Czeslaw Walek z Prague Pride a mluvil s námi o Filipovi a potřebě něco podobného rozjet. Poradna začala fungovat asi rok po smrti Filipa. Samozřejmě jsem se toho zde mnoho naučila. Máme spoustu seminářů, školení a konferencí, kde se učíme komunikovat s klienty. Za dobu fungování poradny se na mě obrátily asi dvě stovky klientů a musím říct, že neustále vidím potřebu takhle pomáhat. Stále jsou totiž ve společnosti lidé, kteří s tím mají problém a potřebují někoho, kdo to s nimi probere, podpoří je a vyslechne. Věřím tomu, že jim poradna pomáhá a pro mě je to velmi důležité i osobně. Je to Filipův odkaz a jsem ráda, že tam je tolik lidí, kteří bezplatně pomáhají. Mám díky tomu pocit, že Filipův odkaz stále žije.
Zdroj: Giphy
