Claudie (28): „Dříve jsem hodiny brečela ve svém pokoji, dnes se pořád směju. I když mám invalidní důchod 3. stupně, jsem za to vděčná“

Ačkoliv je ti teprve 28 let, pobíráš nyní invalidní důchod třetího stupně. Jak k tomu došlo?

Začalo to banálním úrazem. Zvedala jsem se z kolečkového křesla a zvrtla si kotník. Nicméně na vyšetření jsem šla do nemocnice, která… Asi to nebudu říkat na plnou pusu. Má chyba je ta, že jsem věděla, jakou má nemocnice pověst, ale pořád jsem si říkala, že je to jen zvrtlý kotník. Došla jsem na vyšetření, kde mi pan doktor udělal rentgen a řekl, že můj vnější kotník je zlomený.

Což je v uvozovkách docela běžný úraz…

Přesně tak. Vše probíhalo klasicky jako u kterékoliv jiné zlomeniny, tedy až do té doby, než mi nandali sádru. Nasadili mi ji takovým stylem, že jak jsem položila nohu na stůl, tak mi ji zasádrovali. Vůbec s ní nijak nehýbali. Já však neustále trpěla bolestí, tak jsem se za tři dny vrátila, že to hrozně bolí. Sádru sundali, nandali novou, a to úplně stejným způsobem.

Jak léčba probíhala dál?

Sádru mi nechali tři měsíce, což už mi bylo trochu divné. Následně jsem nastoupila na rehabilitace, ale noha se mi docela nehezky zakřivila. Tušila jsem, že je něco špatně. Pak začal koloběh, který trvá dodnes. Nemocnice podle mě věděla, že udělala chybu. Prošla jsem několika vyšetřeními a poslali mě dokonce i k psychiatrovi, který mi dal léky – začínala jsem na třech prášcích denně a končila na devíti. Nevím, zda mě prostě chtěli jen oblbnout… Poté už se do toho vložila moje máma, protože jsem neustále usínala, nebyla jsem v pohodě apod. Odjela jsem tedy na vyšetření do jiné nemocnice, kde zjistili, že můj kotník nebyl zlomený, ale rozdrcený.

To znamená, že v první nemocnici zvolili špatný postup léčby?

Ano. Kotník se měl ihned operovat, ale vzhledem k tomu, že jsem měla Sudeckův syndrom (objevuje se u pacientů v období hojení zlomenin, jedná se o stav nepřiměřené bolesti, otoku a ztuhlosti, pozn. red.), který se prostě operovat nesmí, tak to dopadlo takhle.

Pak už léčba probíhala podle pravidel?

To sice ano, ale už bylo pozdě. Následně mě léčil doktor, který mě dával pomalu dohromady. Začali jsme rehabilitacemi, které trvaly pět týdnů. Poté probíhala další léčba a po dvou letech jsem se konečně alespoň trochu normálně postavila na nohy. Celý proces úrazu a následné léčby však odneslo koleno, které mě momentálně zlobí. Nedávno jsem podstoupila další operaci a z výsledků jsem zjistila, že mám koleno v hrozném stavu. Kdejaký důchodce ho má lepší.

Takže další léčba je před tebou?

Ještě není doléčený ani ten kotník, ze kterého mimochodem budu mít trvalé následky, ale čeká mě pravděpodobně i plastika či umělý kloub kolene. Teprve to všechno rozdýchávám. Ale snažím se chodit, snažím se bojovat. Samozřejmě – kdybych to tenkrát začala řešit dříve, mohli jsme pravděpodobně nemocnici zažalovat, ale zjistila jsem, že nemocnice má takové právníky, že se to ani nevyplatí.

Před tím nešťastným úrazem kotníku u tebe bylo vše v pořádku?

Byla jsem zcela zdravý člověk. Hrála jsem fotbal, běhala a pracovala v automobilce, kde jsem dělala zástupce mistra. Byla jsem o dvacet kilo lehčí, pružnější a rychlejší.

Musela to být obrovská rána do života pro tak mladého člověka…

Ze začátku jsem to psychicky nesla dost špatně. Musela jsem najednou přetočit celý svůj život. Byla jsem zvyklá ráno vstát a jít do práce. Do toho nějaké aktivity. Ale poté se se mnou nedalo bavit, nechtěla jsem chodit ven, zavírala jsem se doma v pokoji, kde jsem fňukala. Často mě napadala otázka typu „proč zrovna já“? Nicméně poté jsem v sobě našla odvahu a směr. Tyto věci mi dříve chyběly.

Nakonec ses s tím tedy srovnala?

Postupem času jsem zjistila, že jsou věci tak, jak mají být. A i když to bude znít hloupě, asi se mi to stát mělo, protože jsem si uvědomila, že jsou v životě důležitější věci než se honit za penězi. Samozřejmě peníze potřebujeme, abychom mohli žít, ale bez toho úrazu a dalšího procesu bych nikdy nezjistila, jaké dnes existují možnosti vydělávání peněz. Stále bych jela ve stejných kolejích. Tzn. nežila, ale přežívala.

Ve finále toho úrazu ani nelituješ?

Samozřejmě lituji, že se mi to stalo, ale zároveň jsem za to vděčná. Opustila jsem díky tomu svou komfortní zónu. Myslím si, že jsem se výrazně posunula. Nebýt toho úrazu, jsem pořád ve fabrice, chodím na třísměnný provoz a pracuji pro někoho. Zjistila jsem, že můžu pracovat i pro sebe. Občas si ale popláču. Například když jdu od doktora a řekne mi něco, co nechci slyšet. Reálně však vím, že mě to posunulo. Zní to blbě, ale vesměs děkuju za to, že se to stalo.

Nicméně nepříjemnosti spojené s úrazem tě provázejí už hodně dlouho?

Úraz se mi přihodil v roce 2014. Tehdy mi bylo 22 let. Od té doby se to táhne dodnes. Doktoři, rehabilitace, operace. Poslední tři roky jsem každý rok podstoupila operaci, které nesnáším moc dobře. Ale poslední tři roky taky vnímám svůj posun a pozitivní přístup k věci. Dříve jsem byla spíše ufňukaná.

Jak jsi na tom byla, co se týče příjmů? Asi úplně nešlo pokračovat v práci v automobilce?

Než se vše ohledně zranění vyřešilo, byla jsem prakticky bez příjmů. Nemít mámu a rodinu, tak jsem někde na ulici. Po osmi měsících začaly přicházet první peníze. Ale byla to pro mě obrovská psychická rána, že musím v mých letech řešit něco jako důchod. Původně jsem dostala invalidní důchod prvního stupně, což bylo zhruba 5 500 Kč. Rok jsem měla první stupeň, pak druhý a teď už jsem rok a půl na třetím stupni, což je poslední možný. Dělá to nějakých 13 000 korun. Ale bylo mi potvrzeno, že kdyby existoval čtvrtý stupeň, tak bych jej dostala.

Nicméně 13 000 korun pro mladou ženu, která chce něco budovat a cestovat, to není zrovna žádná výhra…

Přesně tak. Nechtěla jsem takto žít celý život. Zaplatit své povinnosti a nemít nic. Kamarádi mě tahali ven na kávu apod., ale já vždy musela říkat, že nejdu, protože jsem neměla peníze. Rozhodla jsem se tedy najít něco, co bude dávat smysl. Naštěstí jsem našla jeden online byznys, který mi absolutně vyhovuje. Opět připomenu, že kdyby se mi nepřihodil ten úraz, nikdy bych se ničím podobným pravděpodobně nezaobírala.

Hlavní motivací tedy bylo vystoupit z toho, abys byla odkázána jen na invalidní důchod?

Určitě. Já hlavně neumím moc šetřit. Je skvělé, že mám nyní pravidelný příjem a mohu žít, jít s kamarády na kávu, vycestovat apod. My jsme sice jezdili každý rok na dovolenou, ale platila ji moje máma. Až minulý rok se mi povedlo zaplatit dovolenou za ní. Bylo mi trapné, že jsem dospělá a nechávám si platit dovolenou od mámy. Navíc jsem jí to neměla jak vrátit.

Co však bylo přesně tím momentem, který tvé negativní vnímání úrazu přetvořil na pozitivní? Asi se to nestalo ze dne na den?

Jak se to vezme. Má hlava dlouho nedokázala pochopit, že se mi stalo něco takového. Prkotina, na kterou takhle doplácím. Znala jsem lidi, kteří zažili autonehodu a prošli horšími věcmi a jsou relativně v pohodě. Přitom měli daleko těžší úrazy. Nemohla jsem se srovnat s tím, že se mi teoreticky nic nestalo a takto trpím. Při fotbalu jsem si zvrtla nohu xkrát a najednou se v tom utápím skoro tři roky. Musela jsem tedy učinit hlavní krok a opustit myšlenku toho, že to byla jen banalita. Musela jsem to akceptovat a začít normálně fungovat.

Ve výsledku mé pozitivní myšlení nastartoval jeden moment, který si přesně pamatuji. Nikdy jsem nečetla knížky. Opravdu nikdy. Ani ve škole, kde jsme měli vést čtenářské deníky. Vždy jsem to obešla, přečetla si shrnutí na zadní straně a zbytek se naučila z internetu. Musím ještě dodat, že jsem obrovský fanoušek Majka Spirita, který mimo jiné vydal knihu, kterou jsem dostala od kamarádky na Vánoce. Ačkoliv jsem nikdy předtím nečetla, tuto knihu jsem přečetla za jeden den. Večer jsem ji dostala a druhý den odpoledne už jsem neměla co číst. Seděla jsem u ní celou noc.

Co bylo obsahem?

Majk ve své knize mimo jiné poukazoval na další knihy, jako je Pátá dohoda, Mnich, který prodal své Ferrari atd. On podobné knihy čte, je totiž hodně spirituálně založený. Napadlo mě, že když podobné knihy čte on, já je také potřebuji přečíst. Takže jsem si jich několik nakoupila a v létě, kdy jsme s rodinou byli na dovolené, jsem většinou ležela na pláži a četla.

Tudíž jsi získala motivaci hlavně díky obsahu těchto knih?

Pojí se s tím ještě jeden zajímavý příběh. Na téže dovolené, na kterou jsem se vybavila první várkou těchto knih o osobním rozvoji, jsem potkala pána, který se se mnou začal bavit. Byl to Čech. Viděl mé berle a ptal se, co se mi stalo. Mluvili jsme spolu a po hodině z něj vylezlo, že tuší, jak mi je. Ihned jsem odpověděla, jak to může vědět? V ten moment vytáhl jednu nohavici a zahlédla jsem protézu.

Následně mi prozradil svůj příběh. Jako malému mu zemřel táta a jeho strejda ho tehdy vzal lyžovat, aby přišel na jiné myšlenky. Když se vraceli z lyží, šli někde po kolejích. Najednou se naproti nim objevil vlak, ale neměli kam uhnout. Zavěsili se tedy za nějakou skálu, ale on se neudržel a nohama spadl pod vlak. Jednu nohu mu amputovali, druhá to přežila.

Zní to jako osudové setkání…

Naprosto! Jeden den jsme leželi na pláži a já říkala, že by mě bavilo motivovat lidi, ale nevím, jak to udělat. Ten muž mi řekl, ať se toho nebojím, že mám lidem co předat. Pak jsem ležela na pokoji a řekla jsem si, že vytvořím profil na Instagramu. V tu dobu jsem založila účet NamotivujSe. Zprvu jsem kopírovala stránky, které již existovaly. Dávala jsem tam obrázky luxusních věcí a míst a k tomu vždy nějaký citát. Pak mě to začalo štvát a nechtěla jsem dělat něco, co dělá někdo jiný. Ukazovala jsem tam stále místa a osobnosti ze zahraničí, ale jednoho dne jsem si řekla, že přece i v Česku a na Slovensku máme spoustu úspěšných lidí. Začala jsem tedy sdílet jejich citáty a myšlenky a v tu dobu začal profil hodně růst.

Je pravda, že dnes už máš skoro 30 tisíc sledujících.

A to jsem si původně dala cíl, že budu mít alespoň 3000 fanoušků. Pak jich bylo daleko víc a zjistila jsem, že to má smysl. Nicméně reálně jsem těm lidem pořád neměla co předávat. Profil NamotivujSe jsem totiž založila i tak trochu z trucu.

Jak to myslíš?

Dříve se mi totiž na Instagramu čím dál tím častěji zobrazovaly demotivační citáty. Začala jsem na ty profily psát zprávy a ptát se, kolik je těm lidem let. Všichni psali 13 až 15. Nikdo tam nebyl dospělý. Říkala jsem si, co mají za problém, že vytvářejí takové profily? Navíc to byly profily se 40 až 50 tisíci fanoušky. Proto jsem založila NamotivujSe, nejdřív tak trochu z trucu. Osobní rozvoj jsem začala vnímat až později. Sama jsem se neustále učila a postupně zjistila, že pokud chce být někdo úspěšný, musí si za tím jít. Nyní mi každý den přijde několik zpráv, ve kterých lidé děkují za motivaci a pomoc, kterou jim profil přinesl. Za to jsem moc ráda.

Dnes by ses tedy podepsala pod tvrzení, že všechno zlé je pro něco dobré?

Určitě. Kdo tvrdí, že ne, tak je blázen, kterému se v životě nikdy nic nepřihodilo. Já jsem několik let jen brečela a poslední rok se tak moc usmívám, že i lidé okolo mě se tomu diví a ptají se, co mi je. Má odpověď zní, že se mám dobře a dělám, co mě baví. Musím zde zmínit ještě dvě jména – Honza Kutník a Hanka Rakovičová. Honzovi jsem vděčná, že do Česka dotáhl to, čemu se právě věnuji a Hance za to, že mě toho tolik naučila a díky ní jsem tam, kde jsem.

Jak vypadá tvůj den nyní?

Ráno vstanu, přečtu si kousek knihy, pak mám několik hovorů a trénuji chůzi. Pak obepíšu pár lidí, absolvuji webinář a pořád něco. Většinou mám každý den od rána do večera nabitý program, ale vůbec mi to nevadí. Pamatuji si doby, kdy jsem chodila do fabriky a stěžovala si, že musím být tolik a tolik hodin v práci. Nyní jsem placena od toho, co udělám a vůbec mi nevadí, že je diář plný. Když toho mám v diáři málo, jsem naopak nervózní. (smích)

Konečně můžeš říct, že opravdu žiješ naplno?

Úplně brutálně. Nepřežívám, ale žiju. A musím dodat, že to není jen kvůli tomu, že si dokážu slušně vydělat. Peníze bych dala na úplný konec. Jsem hlavně ráda, že mě celá ta situace nakopla jako člověka. Nebojím se mluvit, jsem pracovitější, mám chuť toho tolik dělat a poznala jsem mnoho skvělých lidí.

Existuje nějaké poselství, které bys závěrem ráda předala našim čtenářům?

Já se řídím mottem, které zní: „Úspěch nepřichází s komfortní zónou.“ Pokud někdo chce být úspěšný v čemkoliv, musí opustit svou komfortní zónu. Dokud neopustí svou komfortní zónu a nebude riskovat, nikdy úspěchu nedosáhne. Komfortní zóna je svině a mě trvalo dva až tři roky ji překonat. Nakonec k tomu došlo. Dále bych zmínila, že úspěch není sprint ani krátký závod, ale je to maraton, který se běží dlouho. Nakonec však stojí za to.