„Být jiný neznamená být horší, nebo lepší,“ říká autorka dětské knihy, která skrze zvířecí příběhy bojuje proti šikaně

Ačkoliv ryzí šikanu si většina z nás spojí především s kolektivy větších dětí, pravdou je, že určitý „základ“ pro ni vzniká již v útlém dětství. Proto jsou některé formy šikany patrné již mezi dětmi v mateřských školách a v prvních ročnících škol základních. Právě na ně svou knihou Zvířecí škola cílí Jana Nováková, novinářka a také speciální pedagožka. Jak šikana vzniká? Kdo a proč šikanuje? A je vůbec možné šikaně mezi dětmi zabránit?

Šikana se podle průběžně shromažďovaných dat objevuje až na 40 procentech českých škol. Tvoje knížka ale cílí na úplně nejmenší čtenáře, děti v mateřských školách a v prvních třídách škol základních. I tam už se lze se šikanou setkat?

Bohužel ano, šikana začíná už v raném věku a vyskytuje se čím dál dříve, dokonce i v mateřinkách. Děti jsou tam šikanované kvůli viditelným rozdílům, některé proto, že jsou moc při těle, jiné zase proto, že jsou moc hubené. Dalším se smějí kvůli odstátým uším… I takové nevinné posměšky přitom mohou hrát zásadní roli pro další psychický vývoj dítěte, potažmo dospělého.

Vracíte se domů, abyste zkontrolovali, jestli jste zamkli? Někdy je to normální, někdy se jedná o příznak obsedantně kompulzivní poruchy10. 7. 2020

Je vůbec možné téma šikany dětem tak nízkého věku vysvětlit?

Myslím, že právě zvířátka, která jsou hlavními hrdiny mé knížky, jsou pro vysvětlení odlišností ideální. Každé se v něčem liší a děti tyto rozdíly na první pohled vidí nebo je už znají. V knížce vystupuje dobrácké, ale obézní a hodně pomalé prasátko, roztržitá, ale poctivá slepička, nebo papoušek, který sice neumí obyčejný kotrmelec, ale zato nádherně zpívá. Děti navíc zvířátka mají rády, znají je a jednoduše na nich pochopí, že být jiný neznamená být horší či lepší, ale jedinečný.

Šikana má samozřejmě množství podob, v základu je ale fyzická a psychická. Fyzickou si asi dokáže představit každý, včetně dětí. Je ale možné srozumitelně jim objasnit šikanu psychickou?

Samozřejmě, že děti tomu, co se v kolektivu děje, nebudou říkat fyzická a psychická šikana. Jsou ale už od velmi útlého věku schopné vnímat to, že se k nim někdo chová tak, jak by neměl – i v té psychické rovině. Je ale důležité o tom s dětmi mluvit ještě před vstupem do většího kolektivu. Vysvětlit jim, že když se jim nebude líbit, jak se k nim někdo chová, měly by o tom mluvit s dospělými, ne v sobě všechno dusit. Právě to ale bohužel řada dětí dělá. Za to, že jim někdo – fyzicky či psychicky – ubližuje, se totiž stydí.

Takže jsi napsala Zvířecí školu proto, že děti se s šikanou nezřídka stydí svěřit, a knížka by to téma měla otevřít právě v rodině či školce?

Nápad napsat knížku, kde rozdílnost jednotlivých zvířat bude alegorií odlišností lidí, vznikl vlastně docela dávno – v době, kdy jsem byla sama dítě. Už v mateřince a potom i na základní škole jsem si začala rozdílů mezi dětmi všímat. A taky toho, že se některé z nich ostatním kvůli tomu, že jsou jiné, posmívají. Už tehdy jsem dostala nápad propojit školu zvířat a tu lidskou a ukázat právě přes zvířecí hrdiny, že jinakost není nic špatného, ale naopak dělá život krásným a pestrým. Přesně to je potřeba dětem říkat už od malička. Pokud k tomu byť jen maličko pomůže i moje knížka, bude to skvělé.

S ohledem na to, že se již „nějaký ten pátek“ známe, dovolím si osobnější otázku – narodila ses s rozštěpem, což s sebou také nese trošku vzhledové odlišnosti. Takže – co ty a šikana?

Já sama jsem se naštěstí se šikanou na vlastní kůži nesetkala, i když jiná jsem byla v řadě ohledů. Kromě vrozeného rozštěpu rtu jsem byla a vlastně stále jsem (smích) ve srovnání s ostatními hodně malá a nemotorná. Taky jsem nosila a dodnes nosím brýle, což jsou všechno „skvělé důvody“ pro šikanu. Naštěstí mi maminka ještě před vstupem do mateřské školy poradila, abych – kdyby se mi náhodou někdo smál – vrátila smeč. Za celou školní docházku mi pak pouze dva spolužáci řekli, že mám „rozšklebenou pusu“. Když jsem na to s klidem odvětila „a ty máš zase rozšklebeno v hlavě,“ byl klid. (smích)

Malá, nemotorná, brýle – je tedy možné nějak určit, u koho je vyšší riziko vystavení šikaně? Jaký je vůbec její princip, kdo se obvykle stává obětí a kdo „pachatelem“?

Nedá se přímo říct, že by šikanovaný byl oběť a šikanér – tedy ten, kdo šikanuje – byl pachatel. Právě šikanér je vlastně taky oběť, většinou jde o dítě, kterému se doma nebo jinde nedostává takové pozornosti a péče, jakou by potřebovalo. Právě „přes šikanování“ druhých na sebe chce upozornit. Také je pravda, že ten, kdo je s šikanérem v jednom kolektivu, může být šikanovaným v jiném. Pro toto neexistují žádná „pravidla“. Jednoduše řečeno, jakákoliv odlišnost se v dětském kolektivu za určité situace prostě „trestá“.

Odlišností samozřejmě může být nespočet, protože LUI se zabývá i LGBTQ+ tématy, je jasné, že mě zajímá, jestli je nějaké zvířátko ve tvé knížce „jiné“ i tímto způsobem…(smích)

Zatím se v knížce LGBT tematice blíží jen hermafroditní žížala. (smích) Na stránkách vydavatelství, kde do 10. 6. 2020 běží předprodej knihy, mají ale čtenáři možnost zakoupit si také různé speciální odměny. Díky jedné z nich mohou do knihy „vpašovat“ i zvířátko dle vlastního výběru. A tím může být klidně i gay divočák (smích) nebo třeba transgender chameleon…

Bezpečný sex získává nový rozměr – lékaři objevili koronavirus v mužském spermatu11. 5. 2020

Kvůli koronaviru jsi musela zrušit i autorská čtení, podařilo se ti ale získat nějakou zpětnou vazbu od rodičů či prarodičů dětí? Přeci jen právě oni budou knížku dětem číst a případně „dovysvětlovat“…

Když jsem začala knížku propagovat, začali se mi ozývat mnozí dospělí se svými příběhy. Vlastně jsou důkazem toho, co jsem říkala už v úvodu – že dopady šikany v dětství si s sebou lidé nesou do dospělosti. Jedné dnes již dospělé slečně se třeba děti smály, že má zrzavé vlasy, stříkaly jí na ně sprej a potom se snažily jí vlasy zapálit.  Ačkoliv se to odehrálo na škole základní, ten vliv na pozdější psychický vývoj, sebevědomí atd. je stejný, jako by se to dělo v mateřince. Slečna, nyní už paní, má v současné době malou dcerku, taky zrzavou. I když je moc šťastná, že má zdravé dítě, není prý den, kdy by si nepomyslela, že jednou bude trpět tak jako ona. Šikana zanechá na duši šrámy na celý život, děti dokážou být opravdu kruté. Určitě je proto potřeba o tom mluvit.

V podstatě je tak tvoje knížka „preventivním nástrojem“ boje proti šikaně mezi dětmi? Existují za tímto účelem i nějaké institucionalizované programy?

Na stránkách Národního informačního centra pro mládež (nicm.cz) je adresář všemožných organizací, které se prevenci šikany věnují. Ať už Dětské krizové centrum, informační portál Minimalizace šikany nebo různé další. Ačkoliv je samozřejmě správné, že podobné instituce fungují a mohou pomáhat, tím hlavním nástrojem prevence šikany je podle mého názoru výchova v rodině. Nejenže by rodiče měli své děti vést k tomu, aby respektovaly ostatní, ale měli by je učit i sebedůvěře. Já sama jsem důkazem, že pokud rodiče u dětí podporují zdravé sebevědomí, i šikanu je možné úspěšně „odrazit“… 

Zdroj: Redakce