„Jezdit jsem začal na památníku Koněva a první triky jsem studoval z VHSky. Mým snem je teď uspět na olympiádě,“ říká přední český skateboardista Maxim Habanec

Maxim Habanec je známý profesionální skateboardista. Patří mezi nejlepší skateboardisty na celém světě. Pravidelně Česko reprezentuje na nejrůznějších závodech a je také prvním Čechem, který zvítězil ve světovém poháru. Jaké je to dělat skateboarding na vrcholové úrovni, jakým pokušením musí odolávat a jak se vypořádává se strachem ze zranění?

Na skateboardu jezdíš od svých pěti let, jaké byly začátky?

Začínal jsem jezdit vedle našeho domova v Dejvicích, kde stál památník Koněva. Ten, který je teď tak hojně diskutován v médiích. Je to skvělý plácek, kde jsou zídky a schůdky. Často jsem chodil i na pražskou Letnou. Skateparků totiž dříve nebylo tolik a nebyly tam tak dobré překážky.

Kde jsi v tu dobu hledal inspiraci? Neexistovalo totiž nic jako YouTube či Instagram…

Buď u starších kluků nebo z VHS kazet, na kterých vycházela zahraniční skejtová videa. Ke skateboardingu mě přivedl starší brácha, který mi dal i první VHSku. Většina videí pocházela z USA, ale než se to v tu dobu dostalo do Čech, trvalo to i dva roky. Takže po roce 2000 jsem koukal na video z roku 1998, ale pro mě to byla novinka. Na VHSky jsem se díval tolikrát, že jsem úplně odrovnal pásky.

Troufám si říct, že to dnes začínající skejťáci mají trochu jednodušší?

Princip je stejný, akorát nyní je vše o mnoho rychlejší. Jakékoliv video natočené kdekoliv na světě se k nám dostane hned. Lidé si dokonce mohou vzít telefon s sebou na plac, což dříve nešlo.

Dnes patříš ke světové špičce skateboardingu. Co všechno jsi kvůli tomu musel omezit? Reaguji trochu na to, že dost lidí skateboarding pravděpodobně vnímá jako sport pro „zevláky“ a „hulváty“ v mikinách s kapucí, nemyslíš?

Máš pravdu. Dost lidí to tak vnímá. Já vždy říkám, že jsou dva směry skateboardingu. Buď člověk jezdí pro zábavu, kdy jde ven s kamarády, projede se, pak si dá pivko a odpočívá. Což je mimochodem úplně to samé, jako když si rodinka vyjede na výlet na kolo. Pak existuje druhý směr, který je více zaměřený na neustálé zlepšování se, učení triků a závodění. Já jsem byl odmalička hodně závodní typ, bavilo mě se s někým poměřovat, a to je možná důvod, proč jsem si vybral ten druhý směr.

Dá se tedy říct, že jsi s žádnými „démony“ bojovat nemusel?

Ano, ale samozřejmě jsem musel omezit třeba své pohodlí. Mnoho lidí se občas jde na skejtu projet jen tak. Já to vždy hrotil, skákal na největší zábradlí atd. Nevím, jak by můj život vypadal bez skateboardingu. Jezdím od pěti let a vždy jsem tomu dával všechno. Na druhou stranu se mi podařilo také vystudovat školu, mám vlastní byznys a dělám hodně věcí okolo jako například natáčení různých dokumentů a videí. Chci vždy dokázat něco víc.

Určitě je ale hodně důležité, jaké lidi máš kolem sebe…

Ohromně. Skateboarding je individuální sport, ale ve finále se vždy dělá v partě. Když se podívám kolem sebe, každý dobrý skejťák měl dobrou partu. Je to o hecování a bezpečnosti. Člověk nechce některé triky dělat sám. V partě vás vždy někdo podrží a vyhecuje, abyste byli ještě lepší.

Máš to tak se vším? Že chceš být ve všem nejlepší?

Asi ano. Jsem náročný. Ať už se jedná o jakoukoliv věc, baví mě vidět nějaký posun. Nikdy nechci zůstat na stejném místě. Pro mě je skvělé sledovat, že jsem včera zvládl skočit osm schodů a dnes už třeba deset. Pak jen doufám, že zvládnu i čtrnáct.

Takže čas k tomu, abys nějakým způsobem odpočíval a flákal se, úplně nemáš?

Nemám moc času odpočívat a jezdit na výlety. A tak mě to i baví. Kdybych chtěl, tak bych asi mohl, ale nechci. (smích)

Pavel (16) se narodil v ženském těle, ale cítí se jako kluk. Jeho velkou zálibou je vystupovat jako drag queen26. 5. 2020

Takže párty, akce apod., nic z toho si moc dovolit nemůžeš?

To už mám za sebou. (smích) Jsem klidnější než dříve. Samozřejmě, když člověk vyhraje závody, musí trochu upustit a oslavit to. Nicméně mám jídelníček a tréninkový plán. Musím však říct, že to dodržuji tak ze 75 procent. Což je jediný způsob, jak to udržet dlouhodobě a nezbláznit se. (smích) Nedal bych si ani jeden drink před závody. Vždy se soustředím hlavně na závod. Když se napiju piva, připadá mi, že už nemohu jezdit. Je to nebezpečné, a hlavně máme dopingové kontroly.

Myslíš, že jsi v tomto pro ostatní inspirací?

Já doufám. (smích) Jsem rád, že mohu ukázat, že se skateboardingem dá i živit. Když jsem byl mladší, tak jsem tu možnost neviděl. Nepřipadalo mi možné dělat to dlouhodobě. Časem jsem k tomu cestu našel a doufám, že do budoucna budou takové možnosti pro více lidí a skateboarding bude růst.

Je pravda, že skateboardingu v tomto směru hodně pomůže i olympiáda. Lidé, kteří si dosud mysleli, že je to jen sport pro nějaké volnomyšlenkáře, jej konečně začnou brát vážněji…

Díky olympiádě se skateboarding určitě posunul, a to už od té doby, kdy jsme se poprvé dozvěděli, že tam bude. Vnímání tohoto sportu se tím změní v očích široké veřejnosti, ale třeba i v očích rodičů dětí, které chtějí skejtovat. Budou se pravděpodobně budovat i kvalitnější skateparky. Ale není to jen o olympiádě. V Česku má skateboarding dlouhou historii a mezinárodní závody se zde organizují již přes 25 let. Generace, která se skateboardingem začínala, už má své děti, které k tomu vede. Takže se jedná spíše o kombinaci několika věcí, které skateboarding popularizují. V posledních letech to jde hodně nahoru.

Hovořili jsme o olympiádě, která se však letos konat nebude. Jak to momentálně vypadá?

Vše je zatím nejasné. Olympiáda je posunuta, ale o tom, jak budou probíhat například kvalifikace, které jsme nestihli, zatím nic netušíme. Na jednu stranu mám více času na odpočinek, protože můj kalendář byl v posledních dvou letech fakt hektický. Takže se na to koukám z té lepší stránky a jsem rád, že můžu být chvíli doma, dát se trochu dohromady a připravit se na další rok ještě lépe. Hledám v této krizové situaci nějaký prostor pro zlepšení. Vím, že spousta lidí v zahraničí vůbec trénovat nemohla. Měli zavřená sportoviště a nemohli vůbec vycházet na ulici. V Česku to naštěstí nebylo tak šílené.

Brooks Brothers – značka amerických prezidentů, se kterou zapůsobíte v práci, na rande, ale i na ulici3. 6. 2020

Jak probíhala tvá příprava na olympiádu?

Nejintenzivnější příprava probíhala v posledních třech měsících, po kterých měla následovat kvalifikační kola. Přesně jsem věděl, jak to bude probíhat, kde budou závody, co potřebuji udělat, abych se umístil co nejlépe. Šlapal jsem do toho fakt hodně, ale pak se vše stoplo.

Takže příprava přišla vniveč?

Jde o to, že ve chvíli, kdy jsem byl nejlépe připravený, jsem měl odlétat do Los Angeles na první závody. Den před odletem však přišel zákaz vycestování do USA. Nicméně trochu jsem s tím počítal a tušil jsem, že to pravděpodobně zruší. Brzo dostaneme nějaké noty, jak to bude vypadat dál. Jediné, co teď můžu udělat, je snažit se pořád zlepšovat a být připraven na cokoliv, co přijde.

Jak dlouhá je dle tebe „životnost“ profesionálního skateboardisty? Jak dlouho se tím dá živit?

Závodně si myslím tak do 35 let. Pak je to hodně o motivaci, zda člověk bude chtít závodit s mladými kluky. Pak se dá vydržet i déle. Naštěstí se však neživím pouze ježděním. U mě je to dnes asi 30–40 procent příjmů. Ale pořád tomu věnuji většinu času. Ježdění bych ještě rozdělil na závodní a tzv. pohodové, kdy člověk třeba jen natáčí video. Natáčení je možné klidně i do padesáti. Čtenáři určitě budou znát legendárního Tonyho Hawka, ten stále aktivně jezdí a vydává videa.

Nicméně i Tony Hawk produkuje spoustu věcí kolem (hry, videa apod.). Je tedy důležité pojistit se nějakou „bokovkou“?

Určitě ano. Mně hrozně pomohly různé videoprojekty, které jsem dělal. Zmíním třeba Skate of Mind, což je cestovně-sportovní série filmů. Spoustu videí dávám i na svůj vlastní YouTube kanál.

Čemu se tedy konkrétně budeš věnovat, až nebudeš moct závodně jezdit?

Určitě bych chtěl nějakým způsobem pokračovat v rozvoji skateboardingu. Třeba spolupracovat s nějakými nadějnými kluky. Vést je k tomu, produkovat projekty a akce. Určitě zůstanu ve scéně skateboardingu. Nehodlám utíkat někam jinam a založit si třeba pivovar. (smích) Zůstanu u toho, čemu rozumím a co mě baví.

V rámci závodů a projektu Skate of Mind jsi procestoval velkou část světa. Jak myslíš, že si mezi ostatními státy vede Česko, co se skateboardingu týče?

Kdybych to porovnal se zeměmi okolo nás, tzn. Polsko, Rakousko atd., tak si myslím, že u nás je skateboarding opravdu velký, jsme o mnoho dál a lidé jej berou skvěle. Ale když nás porovnám s Kalifornií, kde skateboarding vznikl, jsou tam logicky o mnoho dál. Podobně je na tom i Španělsko. Celkově bych však Česko zařadil někde do horní poloviny.

Nejraději tedy cestuješ do Kalifornie a Španělska?

Určitě ano. Jezdí tam hrozně moc lidí, kteří jsou daleko lepší než já, což mě neuvěřitelně posouvá. V těchto zemích je navíc stále hezké počasí, takže člověk může jezdit kdykoliv. U nás to střídáním ročních období úplně možné není.

Ty však počasí neřešíš? Máš svou vlastní halu…

Vnitřní haly nenahradí venkovní prostředí na sto procent. Člověk se navíc posouvá i díky tomu, že každý den jezdí na jiných překážkách. Když budu stále zavřený v jedné hale a skákat na dřevěných překážkách, těžko pak budu moct dobře zajet na betonovém hřišti. Ale je skvělé, že máme alespoň tohle. Dříve jsme jezdili v garážích a podchodech, odkud nás vyhazovali. Jezdili jsme i v minus pěti, což taky nebyla sranda. Člověk potřebuje cit v nohách, ohýbat kotníky apod., což v minus pěti moc nefunguje. (smích)

Jakožto profesionální skateboardista, máš i svého trenéra?

Lidé, kteří už jezdí na nějaké úrovni, většinou trenéra nemají. Není to úplně typické. Ale mají často nějakého mentora. Dříve mi hodně radil například Tomáš Vintr. Ale bylo to spíše na takové kamarádské úrovni. Stejně tak já radím zase někomu mladšímu. Mám však svého kondičního trenéra. Toho poslouchat musím. (smích)

Jak to myslíš, že musíš poslouchat?

Těžko bych si nechal říkat, jaké triky mám zajet, ale kondice hodně souvisí s dlouhověkostí a vytrvalostí. Skateboarding je spíše technický sport, takže pokud je někdo nadaný, tak k tomu nutně nepotřebuje dělat něco doplňkového, ale pokud chce vydržet co nejdéle, být zdravý a v kondici, musí cvičit, tudíž poslouchat trenéra.

Objevil se u tebe někdy nějaký strach? Třeba v začátcích?

První závody jsem jezdil, když mi bylo asi 10 let. V tu dobu jsem si vůbec neuvědomoval žádný strach nebo nervozitu. Člověk nemá ani moc vyvinutý pud sebezáchovy. Kvůli tomu jsem se ani nebál pádů. Vím však, že hodně skateboardistů bojuje s nervozitou. Já však díky tomu, že jsem začínal tak mladý, moc nervózní nebývám.

Rudy Tauscher (25): „V mládí jsem přemýšlela, že se nechám předělat na kluka. Později mi došlo, že nejsem ani žena, ani muž – jsem totiž nebinární14. 7. 2020

Na závodech je spousta lidí, kteří vnímají každý tvůj pohyb. Opravdu tě to neznervózňuje?

Nesmíš je vnímat! Ve skateboardingu totiž člověk závodí ve velké míře hlavně sám proti sobě. Já mám vždy nějakou představu, co chci zajet a udělat a mým cílem je to provést. Vše ostatní (jízda protivníka, pohledy lidí) je úplně jedno. Na konci dne jsem buď spokojený s tím, co jsem udělal, nebo se mi to nepovedlo. Moc se nezaměřuji na to, zda jsem byl první či druhý, ale jestli jsem ze sebe vydal maximum.

Takže vždy na maximum? Ostatně tak zní i tvé jméno... (smích)

Snažím se. (smích)

Jak se vyrovnáváš s tím, když se ti během závodu nepodaří udělat to, co máš naplánováno?

Řekl bych to trochu jinak. Hodně triků, které děláme, se učíme třeba i rok a většinou je to sto pádů a jeden povedený pokus. Člověk pořád padá, dokud se mu to nezačne dařit a stejně je to i se závody. Když se nepovede jeden závod, tak se vyzkouší jiný a ten třeba vyjde. Nikdy z toho nevyvozuji nějaké šílené důsledky.

Důležitá je tedy vytrvalost a nelámat si z pádů hlavu? Tedy nejlépe ani žádnou jinou část těla…

Přesně tak.

Co vše se vlastně během závodů ve skateboardingu hodnotí?

Je to kombinace. Na soutěžích je nejčastěji pět rozhodčích, kteří hodnotí od 1 do 100 a nejhorší a nejlepší výsledek se většinou škrtá. Hodnotí se obtížnost triku, kreativita, styl, rychlost a celkový dojem. Je to trochu jako krasobruslení. (smích)

Musí být těžké dát to takhle všechno dohromady…

A hlavně nelze říct, že když někdo udělá těžký trik ošklivě, zda bude hodnocen lépe než lehký trik provedený hezky. Je to o subjektivním rozhodování rozhodčích. Ale je jasné, že když uděláš těžký trik hezky, máš úspěch.

Neustálé pády, zkoušení triků… Nedošla ti někdy trpělivost a nechtěl ses na vše vykašlat?

Občas člověk cítí, že nemá svůj den. Čím jsem starší, tím víc se uchyluji k tomu, že si sám řeknu, že to nejde a raději to zkusím další den. Jde to pak lépe. Když jsem byl mladší, tak jsem ježdění doslova lámal přes koleno, což často vedlo ke zraněním. Ale úplný stav vyhoření se zatím nedostavil a snad ani nedostaví.

Mnoho pádů znamená i mnoho úrazů. Ani ty tě neodradily?

Musím zaklepat, že mám docela štěstí. Neměl jsem žádné úrazy trvající třeba půl roku. Většinou jsou to nějaké výrony, zlomená ruka apod. Pokud je to ruka, je to v pohodě, protože s tím se dá jezdit. (smích) Akorát v poslední sezóně se mi stalo, že jsem šel hlavou na beton, vyrazil si zuby a rozsekl ret. To bylo hodně nepříjemné. Jezdil jsem sice hned další den, ale trochu déle mi trvalo dát se psychicky dohromady z toho, že jsem se zakousl do betonu. Ale i to jsem časem odrovnal.

Nedostatek fyzického kontaktu se projevuje podobně jako hlad – jak se s „dotykovým hladověním“ vypořádat?24. 7. 2020

Může se skateboarding naučit každý?

Ježdění pro radost a ovládání prkna asi ano. Co se týče závodního ježdění, to chce začít opravdu včas. Když je člověk mladý, nemá strach a je do toho zapálený. Progres je pak daleko rychlejší. Ale nerad bych urazil spoustu lidí, kteří začali později a někam to dotáhli. Nicméně začít ve dvaceti je na profesionální ježdění docela pozdě.

Začíná hodně kluků v tak mladém věku, jako jsi začínal ty?

Já začínal v pěti letech, většina těch nejmladších však začíná až po desátém roku života. V období mých začátků jsem byl skoro jediný tak mladý. Díky tomu jsem se stýkal a jezdil se staršími kluky. Možná i proto jsem se zlepšoval tak rychle.

Neustálá přítomnost v kolektivu starších lidí ti musela hodně dát i do života?

Určitě. Koukal jsem kolem sebe a snažil se napodobovat to, co dělají ostatní, a to se týkalo nejen skateboardingu, ale i nějakého jiného fungování. Například i fungování se sponzory, v byznysu apod. V době, kdy jsem měl prvního sponzora, neexistovalo nic jako manažeři, agenti. Všechno jsem si řešil sám. I to mě mnohé naučilo.

Maxima dlouhodobě sponzorují známé velké značky

Kdy se ti rozjely první spolupráce se sponzory?

Tuším, že to bylo ve 12–13 letech. Viděli, že jsem nadějný a chtěli mě podporovat. Nicméně po tom, co jsem vyhrál světový pohár, se mi teprve otevřely dveře k velkým sponzorům a značkám, se kterými spolupracuji dosud.

Momentálně jsi na vrcholové úrovni, můžeš se vyšvihnout ještě někam výš?

Teď se otevřel další level, a to je již zmiňovaná olympiáda. Nikdy jsem nezačal jezdit s tím, že jednou budu na olympiádě. Je to zvláštní. Takže momentálně je mým velkým snem se tam podívat a obecně vydržet jezdit co nejdéle, udržet si zdravý progres na závodech i mimo ně a mít ze skateboardingu stále radost.

Zdroj: JW