Všeho se vzdát a žít s rodinou v karavanu? Příběh Janka a Lucky vás přesvědčí, že všechno je možné. Důležité je opravdu chtít
Jak probíhaly začátky proměny vašich životů?
Bylo to rychlé. Vystěhovali jsme se z pronájmu a nacpali se do karavanu, který jsme koupili jako investici a součást našeho smělého plánu. Začali jsme cestou do Holandska, kde jsem dotáčel svůj předchozí dokumentární projekt o holandském fotografu Larsi van de Goorovi, který žije také v karavanu. Při natáčení jsem sám zjistil výhody tohoto života. Líbilo se mi to. Byla v tom jednoduchost a lehkost.
Vaším cílem bylo navštívit další lidi, kteří se snaží o život v co největším souladu s přírodou. Kdo byl pro vás nejzajímavější a od koho jste si odnesli nejvíc?
Každý příběh je unikát. Vždy je to individuální. Jedná se o jakési střípky jednoho obrazu. Dnes už můžeme říct, že jsme všichni doslova spřízněné duše, které se kdysi dávno domluvily, že se jednoho dne potkají. Každý umí něco jiného a obohatil nás něčím jiným, ale dohromady to tvoří jakýsi obraz. Nemůžeme tedy zmínit jen někoho.
Můžete popsat, co vás vedlo k tomuto přesvědčení? Proč jste se rozhodli něco podobného udělat?
Hodně vnímáme, že došlo k jakémusi odpojení lidí ve vztahu k půdě, vodě, ale i k potravinám. Pro nás je důležité se k těmto hodnotám opět vrátit a nebrat je jako samozřejmost. Chtěli jsme mít svůj prostor, do kterého bychom mohli vkládat určitou energii, která se vrací zpět v podobě vypěstovaných plodin. Jde o to, že rostliny, které rostou na tvém pozemku, jsou s tebou nějakým způsobem propojeny. Byl jsi totiž u jejich zrodu. Připravil jsi půdu, dal jsi jim péči a můžeš z toho sklízet plody. Většina lidí si totiž tyto plody koupí v obchodě, chybí tam provázanost.
Takhle jste uvažovali vždy?
Na něco jsme přišli až během cest karavanem, ale vcelku ano. Po roce setkávání s ostatními rodinami jsme si uvědomili, jak to opravdu cítíme. Někteří z těch, které jsme navštívili, nejí třeba nic jiného než to, co jim vyroste na pozemku. Když třeba jeden rok nemají jablka, tak to prostě překousnou a nejdou do obchodu. Nekoupí si je.
Váš cíl je tedy být absolutně soběstační a samostatní?
Ano i ne. Být absolutně soběstačný je tak trochu past. V tom smyslu, že si na sebe kladeš moc velké břemeno. Je to spíše jen o určité svobodě. Většina lidí, které jsme s karavanem navštívili, si samozřejmě nějaké věci koupí. Ale z většiny si vše vypěstují sami. Z těchto surovin vaří, a hlavně se chovají zodpovědně. Jde vidět, jak jsou s přírodou propojeni. Mají k ní úplně jiný vztah. To mi přijde důležité.
Takže především být zodpovědný?
Ano. Záměr plodin, které kupujeme v supermarketech, je především zisk, ale od plodin, které si vypěstuješ na zahradě, chceš, aby byly hezké a zdravé. Jde tam zkrátka o něco víc – zodpovědnost a hlubší vztah.
Měli jste takový vztah k přírodě odmalička?
Z části ano. Ale když se nám narodila naše první dcera, bydleli jsme v domku se zahrádkou. Po porodu Lucie trávila nejvíc času právě na zahradě, starala se o ní a pěstovala různé rostliny. Byla to jedna z věcí, která ji postavila znovu na nohy a dobíjela energií. Čím dál tím více jsme získávali pocit, že něco podobného musíme předat i našim dětem. Tzn. pěstovat, být v přírodě apod. Teď už vnímáme, jak příroda funguje a co všechno pěstování vlastních plodin přináší.
Rozumím. Na světě totiž existují i takové extrémní případy, kdy se lidé rozhodli naprosto odpoutat od konzumního života. To vám nehrozí?
To asi úplně ne. Spíše jde o to, že chceme být co nejvíce soběstační a v souladu s přírodou. Mít možnost ráno vstát a jít se projít do zahrady. Nechtěli bychom, aby vznikl dojem, že jsme úplně proti konzumní době. Ne každý tak chce žít. Někdo rád bydlí ve městě. Ale když má někdo touhu být blíže k přírodě, měl by to realizovat. I když se objeví obavy. Naše putování mělo za cíl ukázat lidem, že to jde.
Jak jste vlastně bydleli dříve?
V paneláku. Což byla samozřejmě pohoda. V zimě je teplo a nemusíš pro to nic dělat. Neustále teče teplá voda. Studená jakbysmet. Menší prostor se docela dobře uklízí. Jsi ve městě, v centru všeho dění. Obchody máš za rohem, stíháš být u všech akcí jako první. Měli jsme však pocit, že se dusíme. První měsíce jsme nedělali nic jiného než větrali. Pak jsme si zvykli a větrali jen několikrát za den. Ale když jsme chtěli s dětmi do přírody, byla nějak moc daleko.
Opět se tedy dostáváme k tomu, že hlavním důvodem vašeho rozhodnutí byla absence přírody?
Ano, avšak když člověk bydlí v paneláku, naplno si uvědomí, jak na něj působí třeba i energie druhých lidí. Vnímali jsme, že sousedka leží hned za stěnou, u které máme sedačku a čteme si knížku. Sem tam tě pobaví konflikt sousedů bydlících nad tebou. Pak tě naštve sousedka, které připadají tvé hrající si děti hlučné. Panelák je pevně stojící budova, kterou snad ani vichřice nepohne. A přesně tak jsme si po dvou letech v něm připadali. Zamrzlí, pevně ukotvení na jednom místě. Ale my lidé se máme vyvíjet, ne ustrnout na jednom místě. Proto karavan a cesta.
Teď však už v karavanu nejste?
Momentálně bydlíme na faře. Jsme zde v pronájmu, který nám zprostředkovali manželé Jiříkovi, se kterými jsme také natáčeli. Máme tady malou zahrádku a téměř všichni lidé, kteří se objevují v dokumentu, bydlí kousek odsud.
Máte dvě děti, jak na tu změnu reagovaly ony?
Můžeme říct, že i cestování v karavanu pro ně bylo super a zažily spoustu zážitků. Samozřejmě došlo i na chvíle, kdy v malém prostoru vypění nervy a emoce, ale je to vždy o komunikaci. Řekli bychom, že jsou děti více samostatnější. Že nás tolik nepotřebují jako dříve. Že tak trochu rostou jako dříví v lese. Navíc se úžasně rozvíjí jejich tvořivost. Neustále tvoří různé věci a jsou schopné se samy zabavit. Občas, když potřebujeme pracovat, pustíme jim třeba pohádku na tabletu, ale ony ji za chvíli vypnou a prosí, ať jdeme na barák k Šárce, jedné z účinkujících v našem dokumentu.
To je určitě výhoda. Mnoho dnešních dětí je totiž na tabletech a mobilních telefonech doslova závislých…
Ano. Přijde mi, že najednou děti zjistí, že jsou i zajímavější věci než jen pasivní sledování. Mnozí rodiče si myslí, že tablet, mobil a pohádky jsou všemocné, ale není tomu tak. Vidíme to u nás. Život je najednou takový veselejší než ve městě.
Výchova dětí v přírodě je tedy dle vás lepší? Mají děti šanci toho víc poznat?
Těžko říct. Je to hodně i o rodičích. Protože hlavně přes ně k dětem výchova směřuje. Pokud jsou rodiče ve stresu, děti to poznají. Mohou být nervóznější, nevrlejší apod. Děti jsou skvělým ukazatelem a většinou jsou šťastné tam, kde jsou šťastní rodiče. Musíme k tomu dodat, že naše děti bavil i život ve městě. Ale tady se prostě rozvíjí trochu jinak a jsou více samostatnější. Nejsme příznivci extrémů. Chceme být blíže k přírodě, ale když budou chtít, odvezeme je třeba na zájmové kroužky apod.
Rodina Sedlářovic s Romanem (uprostřed), dalším účinkujícím v projektu Žít lehceFoto: Janek Sedlář
Kdyby se tedy rozhodly, že tento směr vyhledávat nebudou, nebudete jim to mít za zlé?
Ne, to samozřejmě ne. Ale podle sebe vím, že se v dospělosti většinou navracíš k tomu, co jsi zažil v dětství. Lucka sice bydlela nějakou dobu v paneláku, ale i v domě se zahrádkou a hodně jezdila na barák k babičce. Já jsem často jezdil na barák k tetě, odkud mám skvělé zážitky. Přijde nám, že v nějaké formě vyhledáváš radost z dětství i v dospělosti. Proto nás to tolik táhne k přírodě.
Rozumím tomu, co vás táhne k přírodě a jaké je vaše přesvědčení. Nicméně lidé, kteří mají peníze, si zkrátka koupí dům a odstěhují se…
To asi ano, ale to nebyl náš případ. Chtěli jsme být volní a nemít na bedrech hypotéku. Dostali jsme se do jakéhosi stereotypu. Každý má totiž určitý režim, ve kterém jede, a postupně dělá věci automaticky. Pak se stane, že tě například přestane bavit práce, ale chodíš tam i nadále jen kvůli tomu, že musíš platit hypotéku a další složenky.
Takže i od toho jste se chtěli určitým způsobem odpoutat?
Ano. Chápu, že je to určitá nejistota, ale i já jsem musel řešit, jak to udělám s prací. Neměli jsme žádný dům či byt, který bychom prodali a měli z něj peníze na rok života v karavanu. Takže během toho, co jsme jezdili karavanem, jsme žili z toho, co jsem vydělal v karavanu. Nějaká práce na dálku, prodej fotografií a něco přes internet. Byla to výzva, ale šli jsme do toho.
Takže takový krok do neznáma?
Přesně tak. Opouštíš všechno, co znáš, a dokonce i kamarády a známé, kteří do jisté míry tvoří prostředí, které tě formuje. Ale odpoutání se od všeho ti umožní vytvořit si prostor, kde vznikne prostředí nové. To, v jakém prostředí se pohybujeme, je totiž obrazem nás samých. Tak jsme to měli i my. Když chceš udělat větší životní skok, potřebuješ se naladit na nějakou jinou frekvenci. Musíš začít myslet jinak a pak zjistíš, že obavy byly zbytečné.
V kolika letech jste se k tomu vlastně odhodlali?
Bylo nám 32 (Janek) a 34 (Lucka).
Hodně lidí možná přemýšlí nad něčím podobným. Mají ale strach vypadnout ze stereotypu a ze své komfortní zóny. Co byste jim poradili?
Také jsme všechno opustili. Také jsme neměli tolik peněz a jediným společným majetkem byl starý karavan. Důležité je, aby měl člověk na co navazovat. Není cílem najednou za vším spálit mosty. Hezky o tom v našem dokumentu mluví například manželé Karvašovi. Ti na změně svých životů pracovali několik let. Věděli, že mají hypotéku a nemůžou si dovolit se ze dne na den zabalit a odejít. Měli však určitou vizi, která je držela při životě. Nebyli šťastní a chyběla jim příroda. Postupně udělali malé krůčky a nakonec si svůj sen splnili.
Ze začátku bydleli v nezateplené polorozpadlé chatce, ze které cestovali na pozemek. Ten hledali čtyři roky. Následně jej koupili a nějakou dobu tam dokonce bydleli ve stanu. Nebyla to žádná legrace. Jejich pozemek je v údolí, kde se i v létě může teplota pohybovat pod nulou.
Váš projekt je sice nazván „Žít lehce“, ale není vše tak jednoduché, jak se zdá…
Nedávno jsem měl debatu s kamarádkou, která nedaleko od nás staví slamáček. Nemá ráda, když se věci tváří jednoduše, ačkoliv jednoduché nejsou. Reagovala stejně jako ty. Že to přece není úplně lehké. Naše odpověď však zní, že se lidem takto opravdu žije lehce, protože za sebou nemají hypotéky, splátky, plný barák věcí apod. A hlavně taky dělají to, co je baví.
Stačí tedy jen poslouchat své srdce?
O tom to je. Zamyslet se a říct si, zda opravdu chcete udělat změnu. Pak stačí jen věřit, že je to možné, protože mnoho lidí má sny, ale v hlavě se jim vyrojí různé obavy. Občas to vidíme i v komentářích u našeho projektu. Některým lidem se spouští myšlenky typu: „jak se tam uživíš na důchod“, „jak zaplatíte zdravotní a sociální“. Každému to tak trochu otevírá jeho vnitřní strach. Ale překážky jsou pouze a jen v našich hlavách a jde o to, jak k nim budeme přistupovat. Stačí je dát trochu stranou a nebát se jich.
Sami jste podnikli změnu a chcete ostatním ukázat, že je to možné. Co plánujete dál?
Určitě máme v plánu stavět dům. Našli jsme kousek od fary, kde teď bydlíme, jedno krásné místo. Chtěli bychom zdokumentovat i tuto část. Jak na místě pracujeme, jak vše tvoříme od píky. Chtěli bychom určitým způsobem navázat i na první sérii příběhů, a to časosběrně. Představit jakýsi vývoj rodin, které jsme ukázali v našem dokumentu. Jak se jim žije a jak dále pracují na svých snech. Hlavně bychom lidem chtěli představit i nějaké praktické a technické vychytávky.
Jak to myslíte?
První série dokumentů byla hodně srdcovou záležitostí. Je taková víc duchovní. Stalo se tak díky tomu, že jsme sami teprve vše objevovali a až rodiny, které jsme v rámci cestování karavanem potkali, nám daly důvěru, že je možné udělat změnu. Nicméně dostal jsem zajímavý mail od jedné paní, že jí v dokumentu trochu chybí technické informace – jak to provést, jak pěstovat a třeba i postavit dům a nebrat si hypotéku. Tomu bychom se chtěli věnovat nyní.
Takže zcela nový koncept?
Původně to tak mělo být už od začátku, ale pak jsme se dostali úplně někam jinam. Zjistili jsme, že na zahradách jsou kromě zdravých a krásných plodin hlavně úžasní lidé. Náš plán se nakonec úplně otočil. Nyní však máme v plánu probírat spíše ty technické věci a třeba lidem zajistit i různé workshopy a další programy, které by jim mohly pomoct. Lidé by se například mohli potkávat s rodinami z dokumentu, třeba i po dobu roku je pravidelně navštěvovat a snažit se odhalit vše, z čeho by mohli mít strach. I pro nás bylo hodně důležité být v přítomnosti těchto lidí a vidět, jak vše dělají. Poznali jsme, že to není tak složité a odstranili náš strach.
Strach je prevít…
Strach je většinou uzavřen v nějaké skřínce. Mnoho lidí ho neumí pojmenovat. Neumí si narovinu říct, z čeho vlastně mají strach. Nejvíc jsou to pravděpodobně finance, ale pokud se lidem podaří skříň se strachem otevřít, zjistí, že nebylo nutné se tak bát. Nikdy není stoprocentní jistota, že to vyjde. Ale pokud to opravdu chceš, je nutné se odevzdat a začít důvěřovat, že tvé rozhodnutí bylo správné. Poté už stačí se jen nechat vést. Jinak to snad ani nejde.
