Marek (22): „Dodnes nevím, kdo jsem. I proto jsem utíkal ke drogám a alkoholu. Současný vztah mě ale zachraňuje“
Marku, co tě jako malého kluka trápilo nejvíc?
To že jsem nevěděl, komu jsem se narodil. Rodiče mě adoptovali. V momentě, kdy jsem se narodil, jsem byl přemístěný do kojeneckého ústavu, odkud si mě mí adoptivní rodiče vzali, když mi byl rok a půl.
Dodnes tedy nevíš, kdo jsou tvoji biologičtí rodiče?
Jediné, co vím, je, že mé biologické mámě bylo 17 let, když mě porodila a nebyla tedy na mateřství připravená. Nikdy jsem ji neviděl a ani nevím, jak se jmenuje. O pravém otci nevím vůbec nic. Dodnes nevím, jestli jsem cikán, nebo ne. Myslím, že si v sobě pořád nechci připustit, že bych být měl.
Proč?
Protože nechci být cikán. Nechci být s touhle komunitou spojovaný. Nelíbí se mi, jak se často projevuje.
Není přece možné „házet všechny cikány do jednoho pytle…“
To určitě ne, to neříkám. Spíš mi vadí, jak se u nás lidi k cikánům chovají, jak jsou schopný je odsoudit už jen na základě barvy kůže. Fakt nechci, aby mě někdo soudil jen podle toho, jak vypadám. A bohužel se s tím pořád setkávám. S tím, že mě někdo soudí jen podle toho, jakou barvu moje kůže má.
Byl si kvůli barvě své pleti šikanovaný?
Hodně. Hlavně na základce. Ta pro mě byla peklem. Děti mě ale nešikanovaly jenom proto, že jsem černý. Taky kvůli tomu, že jsem adoptovaný a že jsem gay. Takže taková šikanózní trojkombinace, která mi hodně ztěžovala život.
Zmínil si, že dodnes nevíš, kdo jsou tví biologičtí rodiče. Snažil ses někdy po nich pátrat?
Jo jo. Poprvé v období puberty, když mi bylo okolo 14-15 let. Nevěděl jsem, kdo jsem, proto jsem k té celkové skládačce potřeboval tenhle dílek znát. Jakmile jsem zjistil, jak se věci tehdy odehrály, byl jsem spokojený a dál jsem nepátral. Moje rodné jméno je Matyáš Kovařík, nicméně jsem Marek Hemiš. Jméno, které mi dali moji praví rodiče. Ti, kteří mě vychovali. Jméno Matyáš se mi líbí, ale jsem prostě Marek Hemiš.
Kolik ti bylo let, když si tě tví adoptivní rodiče z kojeneckého ústavu převzali?
Byl mi rok a půl. Mamku jsem prý oslovil krásnýma očima a čupřinou na hlavě. (smích) Nicméně ani s těmito rodiči nebyl můj život úplně idylický. Táta byl alkoholik a vzpomínám si, že mámu i občas bil. Když mi bylo 11 let, mamka zemřela na rakovinu. Rok byla v nemocnici a mně tehdy vůbec nedocházelo, že ze světa odchází pro mě nejbližší a nejmilovanější člověk.
Jak tě tato zkušenost poznamenala?
I když to pro mě vůbec nebylo snadné, snažím se vzít si z této zkušenosti jen to dobré. V době, kdy ještě mamka žila, jsem od ní často slýchával, že si nemůžeme kupovat zbytečné věci, protože to nechtěl táta. Týkalo se to třeba i dortu na moje narozeniny nebo dovolené. Mamka by určitě chtěla někam jet, ale táta jí to zakazoval, protože prostě neměl náladu. Jako dospělý teď proto vidím, že jsme si to všechno dopřávat mohli, protože kdy jindy si má člověk užívat než teď a tady? Proto v současnosti žiju tak, abych si každý den vychutnával naplno. Tedy i když zrovna nemám peníze, dopřeju si to, na co mám chuť, protože nikdy nevím, kdy moje cesta na tomhle světě skončí. Snažím se žít přítomností. Tady a teď. To je moment, který mám. Nemám to, co bylo, a nemám ani to, co bude. Mám jen teď a tady.
Jaký si měl vztah s tátou?
Hodně vlažný. Táta se mnou v podstatě vůbec nemluvil. Když se dozvěděl o tom, že jsem gay, přestal se mnou mluvit úplně. V té době jsem si už našel přítele, proto jsem začal bydlet s ním. Část bytu, ve kterém jsem bydlel s tátou, patřila mně, jenže když táta byt prodal, nechtěl mi ji proplatit. A já se tehdy nechal svým přítelem přemluvit k tomu, abych tátu zažaloval.
Nemrzí tě to teď?
Ani ne, protože jsem žalobu posléze stáhl. Nakonec jsem od táty namísto zhruba půl milionu korun dostal deset tisíc. Tehdy mi to ale bylo jedno, protože jsem řešil problémy s přítelem, který mě fyzicky napadal. Proto jsem se rozhodl ze dne na den se od něj odstěhovat a začít bydlet s kamarádkou.
Dalo by se teda říct, že teď nemáš vůbec rodinu?
Ano, je to tak. Rodinu nemám. Jedinou mojí rodinou jsou mí přátelé a partner, se kterým žiji. Jde o mojí zvolenou rodinu.
Dává ti tahle rodina větší jistotu v náhledu na sebe sama?
Určitě. I díky nim vím, kdo teď jsem. Pocházím z malé vesnice, nicméně jsem vždycky tíhl spíš k velkoměstu. Věděl jsem, že až anonymní prostředí mi může poskytnout vhodné zázemí pro to, abych sám sebe našel. Získal vlastní identitu. Takže pokud bych měl odpovědět na otázku, kdo jsem, řekl bych, že jsem člověk, který sem přišel s ničím, udělal za tu dobu hodně chyb a přešlapů a snaží se dělat všechno pro to, aby se z nich poučil a neudělal je znova.
Máš se rád? Případně pro co?
Jednoznačně se mám rád pro svou nadšenost a kreativitu. Taky pro svou jiskru, která se často projevuje jako extrémně silný zápal pro věc. Jsem celkově hodně pozitivní člověk.
Je něco pro co se nemáš rád?
Jo. Nesnáším to, že jsem tmavý. Skutečně na sobě nesnáším barvu pleti. Pokud bych mohl, určitě bych barvu kůže změnil.
Však žijeme v poměrně tolerantní společnosti…
To ano, pořád se ale najde hodně lidí, kteří mě jen sjedou pohledem a už se se mnou dál nechtějí bavit. A to mi vadí. Barva mojí kůže mě přece nedefinuje.
No právě. Proto ti tihle lidé můžou být… víš kde…
A taky tam jsou. Pořád s tím ale mám problém a pokud bych mohl, byl bych raději světlý. Základ je ale pro mě pořád mé srdce, které vím, že mám dobré. Můžu se na něj vždy spolehnout. Ale pak do toho vstoupí mozek a všechno je v háji.
Jak to myslíš?
Jsou situace, kdy mi srdce říká „nedělej to“, ale mozek křičí „dělej, běž a udělej to!“ Sám pak můžeš hádat, jak to dopadá… Proto jsem se několikrát dostal do průšvihu. Tím nejhlavnějším byly dluhy, které jsem nasekal kvůli své důvěře v podnikání bývalého partnera. Vůbec jsem tehdy nevěděl, do čeho se pouštím, přesto jsem si na sebe nechal napsat jeho firmu. Aniž bych měl jakoukoliv kontrolu nad tím, co se v ní děje. Jednoho dne jsem pak zjistil, že firma nefunguje, je zadlužená a odpovědnou osobou jsem já.
Jak si to řešil?
Tím nejhorším možným způsobem. Začal jsem před tím vším samozřejmě utíkat. Utíkat z reality, která mě tížila. Šlo hlavně o party, které pro mě společně s drogami představovaly únik ze světa, který mě vnitřně sžíral. Se kterým jsem si nedokázal poradit jinak než právě útěkem do světa snů a iluzí. Tehdy mě kompletně ovládat strach. Strach z toho, že navěky zůstanu troskou, kterou jsem byl, nenajdu si partnera a skončím tak, jak jsem nechtěl. Až díky současnému partnerovi jsem začal celou věc řešit racionálně a konečně se začíná blýskat na lepší časy.
Jaké další změny si ve svém životě udělal, aby ses mohl cítit lépe?
Hlavně jsem si uvědomil, že cíl je pro mě tato cesta. Cesta, po které jdu právě teď. V tento přítomný okamžik, ve kterém mám veškerou moc, kterou potřebuju k tomu, abych potřebné změny provedl. Začal jsem se mít také víc rád. A to mi hodně pomohlo. Zmínit musím taky současný vztah – Honzík je mi velkou oporou a už jen ten pocit, že mám stabilní zázemí, které společně budujeme, mi dává dost síly na to, abych se v životě svým problémům postavil čelem.
Máš za sebou velmi silný příběh. Který se ale na Instagramu tváří úplně jinak…
Já vím. A doufám, že všichni víme, že jde o jednu velkou iluzi. Dřív jsem Instagram používal právě pro to, abych si v něm zrcadlil lepší svět. Svět, který jsem chtěl žít, ale nežil. Svět, ke kterému jsem utíkal pokaždé, když jsem do něj nasdílel usměvavou fotku. Instagram pro mě byl další cestou, jak utéct z nevyhovující reality.
Jak k této sociální síti přistupuješ dnes?
Snažím se víc o vyvážený obsah. Aby můj profil odrážel nejen to pěkné, ale taky ty další momenty, které nikdo moc sdílet nechce. Protože je to realita.
Myslíš, že tím můžeš ostatní lidi inspirovat?
Určitě. Pokud o sobě jako lidé budeme vědět víc, a ne pouze to povrchní, budeme spokojenější. V průběhu nejtěžší fáze mého života jsem často míval pocit, že mi toho život nakládá pořád víc a víc, jako by to snad dělal naschvál. Dneska vidím, že jsem rozhodně nebyl jediný, kdo to tak měl. Všichni zažíváme těžké chvíle, jen o nich nikdo moc nemluví. Lidi snad mají strach, že pokud by se svěřili, okolí na ně bude nahlížet jinak, hůř. Přitom upřímnost je v životě to nejdůležitější a i díky vlastní zranitelnosti nás pak lidé mohou mít více rádi.
Když se ohlédneš zpět na svou cestu životem, měnil bys něco?
Myslím, že ne. S odstupem si čím dál tím více uvědomuji, že šlo o životní zkoušku, kterou jsem musel absolvovat, abych se stal tím, kým jsem dneska. Bylo to asi potřeba.
