Roman (22): „Nelituji toho, že jsem přišel o nohu. Abych byl upřímný, jsem za to vlastně vděčný“

S Romanem se vůbec neznám. Poprvé jsem ho uviděl stát na zastávce I.P. Pavlova v Praze, kde čekal na tramvaj. Právě jsem doběhl, když jsem ho spatřil. Stál na zastávce sám mezi lidmi, na sobě měl kraťasy, ze kterých vycházela protéza pravé nohy – Roman ve 13 letech nechtěně spadl pod vlak. Už z dáli na mě působil jako silná osobnost. Jako někdo, kdo si v životě něčím prošel. Jako někdo s názorem. Proto jsem ho s nabídkou rozhovoru oslovil. Roman souhlasil. O pár dní později jsme se sešli a z cca hodinového povídání vznikl rozhovor, ze kterého jsem odjížděl nabitý extrémně silnou dávkou pozitivismu. S úsměvem na tváři, jak inspirativní lidé po téhle zemi chodí. A jsem si jistý tím, že na vás Romanovy myšlenky budou mít stejný dopad. Užijte si ho ;)

Romane, jak vypadal tvůj život, než k nehodě došlo?

Táhlo mi na 14 let. A můj život byl zcela normální. Naštěstí jsem ještě z generace, kdy pro nás bylo normální dojít domu ze školy, odhodit tašku ke zdi a jít trénovat. Rodiče ze mě chtěli mít úspěšného fotbalistu, proto jsem hodně volného času trávil právě na trénincích. Prostě běžný normální život obyčejného kluka. 

A teď k nehodě. Jak může dojít k tomu, že 13letý kluk spadne pod vlak?

Jelikož se mi ve fotbale celkem dařilo, díky čemuž jsem se dostal do fotbalového klubu FK Teplice, dojížděl jsem na tréninky vlakem s dalšími čtyřmi kamarády z Mostu. Nehoda se odehrála v pátek 17. listopadu 2011. Záměrně říkám v pátek, protože každý pátek se určovaly nominace na zápasy, proto prostě nebylo možné dorazit na páteční trénink pozdě. Nicméně jako vždy, měly České dráhy zpoždění. Proto jsme do města dorazili těsně před zahájením tréninku. Tím, jak jsem spěchal, otevřel jsem dveře ještě dojíždějícího vlaku a chtěl z něj vystoupit. Bohužel jsem nohou zavadil o batoh, který jsem měl před sebou, a z vlaku jsem vypadl a zapadl jsem přímo pod jeho kola. Vlak mi přejel pravou nohu a ubrousil mi 10 centimetrů z kosti. Celá ta akce trvala asi tři vteřiny a tím začal můj boj o život. 

Co se dělo bezprostředně potom?

Obrovský šok. První co si pamatuji, bylo, že jsem se cítil tak, že se chci co nejrychleji probudit ze zlého snu. Nohu jsem před sebou viděl a věděl jsem, co se právě odehrálo, nicméně v celém tom šoku jsem ani necítil vůbec žádnou bolest. Spíš jsem se cítil unavený a malátný. Začal jsem upadat do bezvědomí, všude kolem mě byla spousta krve a jediné, na co si v ten moment vzpomínám, byl nějaký cizí chlapík, který se na mě snažil mluvit, abych úplně neomdlel. Co vím, následně paní průvodčí zavolala sanitku a mezi lidmi na nástupišti byla i zdravotní sestra, která ihned přispěchala na pomoc. 

Za jak dlouho přijela sanitka?

Trvalo to jen pár minut. Následně jsem byl převezený do teplické nemocnice, kde si s mým zraněním nedovedli poradit, proto mě převezli do nemocnice do Ústí nad Labem. Tam bohužel zrovna nesloužil žádný traumatolog, proto mě převezli do Prahy. 

Což musela být dlouhá doba. Zbytečně dlouhá na zranění takového typu…

Jasně no. Každopádně byl jsem v bezvědomí, moc si z tohoto nepamatuji.

Pokud bys byl ošetřený hned, myslíš, že by ti nohu lékaři zachránili?

Z lékařských zpráv jsem později vyčetl, že nohu bylo možné zachránit. Pokud by se jednalo hned. Nicméně rodiče museli téměř okamžitě podepsat souhlas s tím, že mi lékaři mohou amputovat nohu. Byl jsem v ohrožení života, proto je nutné pochopit, že v ten moment rodiče souhlas podepsali. Každopádně, a to je podstatné zmínit – i kdyby noha byla zachráněná, měl bych celoživotně problémy s hybností a trpěl bych bolestmi. Protéza je tak pro mě mnohem lepším řešením. Snažím se na to nahlížet pozitivně, protože situace tehdy byla tak špatná, že jsem mohl přijít i o koleno. Což už by bylo horší. Tím, že mi lékaři koleno zachránili, jsem v podstatě v hybnosti momentálně neomezený. To vše díky panu doktorovi Miroslavu Tvrdkovi z Vinohradské nemocnice. Jsem mu za to velice vděčný. 

Zmiňoval jsi také, že chodíš běhat. Cítíš aktuálně nějaké změny v možnostech pohybu, které máš?

Vůbec žádné. Spíš naopak. Díky nehodě jsem začal více sportovat. Před tím jsem se lyžování nevěnoval, teď lyžuji, kdykoliv to jen jde. Začal jsem také jezdit na snowboardu. 

Začal jsi pro to, že jsi chtěl, nebo pro to, aby ses utvrdil, že to jde i tak?

Z obou důvodů. Určitě jsem chtěl dokázat sobě i ostatním, že je možné se hýbat i tehdy, kdy člověk přijde o nohu. Posunout si pro sebe hranice. 

Mužství je opět ohroženo, tentokrát ekologií. "Zženštilý" zájem o životní prostředí přesto výrazně zvyšuje mužskou atraktivitu20. 8. 2020

Na moment se ještě vrátím k té nehodě. Jaké pocity si zažíval bezprostředně po probuzení?

V podstatě žádné, protože jsem byl celkem dlouhou dobu udržovaný v umělém spánku. Když jsem se probudil, pomalu jsem ani nevěděl, kdo jsou mí rodiče. Jednak z posttraumatického šoku a jednak z tišících látek, kterými jsem byl omámený. 

Docházelo ti, že je s tvým tělem něco jinak?

Vědomě ano, ale mozek si na to pořád nemohl zvyknout. Těsně po probuzení jsem byl natolik fyzicky slabý, že jsem si ani nedokázal odkrýt deku a podívat se. Tedy i když jsem si pamatoval to, co se stalo, myslel jsem si, že nohu stále mám. Dodnes se mi stává, že si mozek myslí, že tam ta noha pořád je – třeba mě někdy svědí pata. Podrbu se na protéze a svědění odezní. Psycho, co? (smích)

To teda jo! Tělo je prostě hustý ;) Jak ses cítil, když ti poprvé došlo, jak se věci ve skutečnosti mají?

Byl jsem samozřejmě zmatený. Čtrnáctiletý kluk, který zrovna přišel o nohu, zjišťoval, že z něj nebude slavný fotbalista a snažil se smířit se s realitou, která pro něj byla úplně jiná než ta včerejší. 

Lituješ toho, že si pod vlak spadl?

Vůbec. Samozřejmě jsem si několikrát položil otázku, jestli – pokud bych mohl – bych se vrátil zpět a spadnutí pod vlak se vyhnul. A jsem si jistý, že bych to neudělal. Spíš se sám sebe ptám, kde bych byl teď? Asi bychom si tady spolu nepovídali a nedělali rozhovor pro LUI. (smích)

Objevujte krásy Plzeňského kraje (nejen) prostřednictvím pivní turistiky15. 7. 2020

Jak na nehodu reagovali rodiče?

Moc nevím, protože jsem spal, nicméně to, co si pamatuji jako první po probuzení, byly úsměvy na tvářích rodičů. Což pro mě byla nesmírná podpora. A co se podpory týče, i všichni mí kamarádi mě podrželi. Jsem jim za to moc vděčný. Pochopitelně se objevili i tací, kteří za nehodou viděli mou snahu o sebevraždu, šlo ale jen o blbé kecy. 

Kdy ses vrátil do normálního života?

První dva měsíce po nehodě jsem byl v nemocnici. Tím, že jsem dlouho ležel, jsem měl ochablé svaly na nohou, proto jsem po odchodu z nemocnice trávil ještě další měsíc na rehabilitaci, než jsem byl schopný narovnat koleno. 

Kdy ti lékaři nasadili protézu?

Ještě další dva měsíce jsem pak do školy docházel bez nohy, než jsem dostal protézu. 

Jak na to reagovali spolužáci?

Hodně lidí samozřejmě vědělo, co se stalo, proto mi i do nemocnice chodily od nich dopisy. Jednou se za mnou přijeli i podívat, což mě hodně potěšilo. Nicméně když jsem se vrátil do školy, někteří mě skoro nepoznávali. Přístup vyučujících i spolužáků byl ale skvělý. Bral jsem to všechno vždy sportovně, což se asi i odráželo na tom, jak ke mně přistupovalo mé okolí. 

Brečel jsi někdy kvůli té nehodě?

Jo jo, pár takových momentů bylo. Nikdy jsem ale nebrečel veřejně. Vždycky jen doma, sám a pod dekou. Jsem spíše introvert, své city nedávám mezi lidmi moc najevo. 

Propadli jsme běhu: I „zdravý“ pohyb může být problém. Jak poznat, že jste „závislí běžci“?14. 7. 2020

Co si v těchto momentech cítil?

Asi nejvíc sebelítost. Po chvilce mi ale stejně vždycky došlo, že mě tahle emoce stejně nikam neposune, proto jsem se vybrečel a život šel dál. 

Po jak dlouhé době si získal protézu?

Trvalo to asi tři měsíce, což není zas tak dlouho. 

Když jsem tě poprvé na Ípáku viděl, jak si tam stál a čekal na tramvaj, na první pohled jsi mě oslovil svým sebevědomím. Měl jsi na sobě jen kraťasy a vyzařovala z tebe energie a vnitřní síla. Seš si v současné době něčem nejistý?

Nejsem. Abych pravdu řekl, vůbec mi nevadí, že na mě lidé koukají. V podstatě se tím celkem živím. Od malička jsem byl rád středem pozornosti, proto mi protéza vůbec nevadí. Naopak – v lidech často vzbuzuje zájem. Aktuálně si jsem sám sebou jistý, ale ne vždy to tak bylo. Na začátku jsem měl největší obavy z toho, jak bude vypadat můj osobní život. Měl jsem obavy, že pro holky nebudu dost dobrý.

Naplnilo se to?

Vůbec. Spíš je to naopak. Časem jsem zjistil, že je moje protéza taky dobrým „balítkem“. (smích) 

Máš přítelkyni?

Mám. Budeme spolu už rok.

A co tvůj intimní život? Cítíš tam nějaké omezení?

Vůbec. Všechno funguje tak, jak má. (smích)

Teplý Polák Patryk (26): „Vláda u nás dotuje církev, která pak lidem v kostelích říká, jak je tahle vláda skvělá. Proto u nás vítězí nenávist“9. 7. 2020

Možná blbá otázka, ale proč nosíš na protéze ponožku?

Tak hlavně proto, abych neměl puchýře… (smích)

(padám smíchy) Takže pro to, aby to dobře vypadalo a ladilo s druhou nohou?

Jo no, zřejmě pro to ;) Aby to prostě ladilo no. Když jsem někdy na delší kalbě a smrdí mi ponožky, stačí je prohodit a jedu dál. (smích)

Ještě než jsme se sešli, napsal jsi mi, že nehoda ovlivnila to, co ses rozhodl studovat…

Jo jo. Díky nehodě jsem začal studovat střední zdravotnickou školu, abych později mohl pomáhat těm, které v životě potká něco podobného jako mě. Přihlášku jsem si dával také na policejní akademii, kam jsem se také chtěl dostat, nicméně tam mě díky té noze nevzali. Ačkoliv jsem měl jedny z nejlepších výsledků, i fyzických. Proto jsem tedy vystudoval zdrávku a aktuálně studuji na FTVS UK (Fakulta tělesné výchovy a sportu – Univerzita Karlova) obor Ortoticko-protetický technik. Po ukončení studia bych si rád otevřel vlastní protetickou kliniku. Což je nyní můj cíl. 

Působíš na mě jako nesmírně vyrovnaný člověk, který k životu přistupuje s lehkostí a pozitivním náhledem. Jak se stavíš k obyčejným problémům běžných lidí?

Někdy se sám sebe ptám, co to lidi řeší za kraviny. Tím, že jsem si prošel, čím jsem si prošel, mám definici problému někde jinde. A rád si ze sebe udělám legraci. Protože nebrat se vážně je další klíč ke štěstí. Bohužel se tenhle můj přístup úplně nepotkává se světonázorem některých holek, se kterými jsem byl. Holky občas chtěly politovat, na což já moc nejsem, tak jsme se rozešli. Moc mi to nejde. (smích)

Je něco, co bys vzkázal lidem, kteří řeší běžné denní problémy a mají pocit, že jde o konec světa?

Asi bych jen řekl, že jsme tady jen jednou, tak si to užijte. Jednou jsme nahoře, jednou dole. Motivačních citátů kolem sebe máte určitě dost, řada z nich je napsaná pomalu na každém billboardu, tak si je přečtěte a buďte dobrý. A zkuste se taky cítit vděční za to, co máte. Já sem v životě vděčný za to, že jsem přežil pád pod vlak. Jsem vděčný za to, že tady teď můžu být a povídat si u rozhovoru pro tenhle magazín. Mnoho věcí v našich životech není samozřejmých a někdy stojí za to si to uvědomit. Člověk se hned cítí líp. 

Romane, moc děkuju za krásný inspirativní rozhovor, opravdu moc mě potěšil.

Taky děkuju a přeju hodně zdarů.

Zdroj: JS