Josef Vaňousek (23): „Zažil jsem podraz, šikanu a přemýšlel i nad nejhorším. Dnes jsem konečně sám sebou“

Josef Vaňousek si na druhém stupni základní školy začal uvědomovat, že se poněkud odlišuje od většiny ostatních kluků a že jej více přitahují muži. Po neshodě s kamarádkou ho v devatenácti letech čekal poněkud netradiční, a hlavně nečekaný coming out. Co všechno prožíval před tím, než se se svými pocity otevřel světu a jak moc se mu ulevilo poté, co všem ukázal svou pravou tvář?

Tvůj coming out byl trochu problém a proběhl docela nečekaně. Co přesně bylo tím důvodem?

Mohla za to neshoda s mou nejlepší kamarádkou. Znali jsme se zhruba pět let a stýkali jsme se velmi často. Ona byla také první, komu jsem o své orientaci řekl. Všechno bylo v pořádku, ale jednoho dne jsme spolu měli menší konflikt a na nějakou dobu jsme přerušili kontakt. Ačkoliv to nebylo nic, co bychom společně nemohli překonat, nenapadlo ji nic lepšího než všude začít rozhlašovat, že jsem teplý.

Do té doby to nikdo nevěděl?

Ne. Ona byla jediná. A nebylo to zrovna nic moc příjemného. Když se chce někdo takto otevřít, měl by si určit, kdy na to bude ta pravá chvíle. Kvůli kamarádce se to však u mne urychlilo. Ihned poté jsem to musel říct rodině. Pocházím totiž z Benátek nad Jizerou, což je malé město a rychle by se to ke všem rozneslo.

Původně jsi měl v plánu ještě chvíli počkat?

Ano. Chtěl jsem vyčkat na to, až budu mít nějaký vážnější vztah, abych rovnou představil i přítele. Shodou okolností jsem jednoho hned poté potkal, ale mělo to rychlý spád. (smích) Nicméně byla to má první vážnější zkušenost. V té době jsem totiž ještě úplně nevěděl, jak to chodí v gay komunitě. Dokonce jsem byl i proti průvodům hrdosti.

Z jakého důvodu?

Asi to bylo spojeno s tím, že jsem měl trochu strach otevřít se naplno. Je špatné, že jsem vůbec nad takovými věcmi přemýšlel, ale měl jsem problém být s LGBT komunitou spojován. Ne, že bych jim chtěl ubližovat, ale byl to spíše můj vnitřní boj. Možná to bylo i z důvodu šikany, kterou jsem si prošel. Nechtěl jsem na sebe zkrátka tolik upozorňovat. Postupně jsem však všechny souvislosti pochopil a dnes jsem rád, když tento festival mohu navštívit a dokázat ostatním, že stojí za to být sám sebou.

Zmiňoval jsi šikanu, můžeš mi k tomu říct trochu víc?

To začalo ještě předtím, než jsem se vyoutoval. Už od základní školy jsem měl jakousi nálepku, že jsem gay. Ale moc jsem to neřešil. Odjakživa jsem místo fotbalu a hokeje raději tancoval. Dělal jsem latinu a standard, ale i disco dance. Je jasné, že v takovém případě vás lidé ihned zaškatulkují.

Pokračovalo to i na střední?

Ano. I když jsem tam měl pár přátel, neustále mne provázel strach. Byl jsem v té době hodně uzavřený. Střední školu jsem navštěvoval v Mladé Boleslavi a tam jsem se hned ze startu setkával s nadávkami typu „buzerant“ a dalšími posměšky. První dva měsíce jsem měl problém chodit do školy. Neustále jsem se vymlouval, že mi je špatně apod. Naštěstí se to časem srovnalo a postupně jsem si našel další dobré kamarády. Velký problém se však skrýval v mém nitru. Všichni tak nějak tušili, že jsem gay, ale já jsem si to stále nechtěl připustit, i když na střední už jsem začínal tušit, že to pravděpodobně není nic, co by přešlo.

Jak to pokračovalo?

Dnes jsem úplně jiný. K tomu mi pomohl nejen coming out, ale i to, že jsem se v rámci čtvrťáku přemístil do Prahy a zjistil jsem, že je tady jednodušší být sám sebou. Dost jsem vnímal rozdíl i mezi spolužáky, kdy v Mladé Boleslavi byli daleko více konzervativní než v Praze, kde jsem se nesetkal s žádnými urážkami ani šikanou.

Čelit venkovním nástrahám a posměškům je jedna věc, ale můžeš více přiblížit tvůj vnitřní boj s přijetím sebe sama?

Musím říct, že to bylo těžké. První myšlenky se objevily na druhém stupni základní školy, kdy jsem to zatím ještě úplně neřešil. Tak od patnácti let jsem si začal psát s kluky, ale nikdy jsem neměl odvahu se s někým potkat. I když jsem se tvářil, že s tím jsem v pohodě, vnitřně mne to stále sžíralo. Proto i ten negativní postoj k pridům apod. Nedokázal jsem se s tím smířit, a dokonce to ve mně vyvolalo panickou poruchu. První příznaky se objevily někdy v 16 letech. Řešilo se to docela dlouho, a nakonec mi nasadili antidepresiva. Od té doby se to zlepšilo.

Claudie (28): „Dříve jsem hodiny brečela ve svém pokoji, dnes se pořád směju. I když mám invalidní důchod 3. stupně, jsem za to vděčná“2. 6. 2020

Panická porucha, antidepresiva... Měl jsi někdy i černější myšlenky?

Ano. Přemýšlel jsem o tom, ale ve finále jsem se ujistil, že se mám tak moc rád, že bych si pravděpodobně nebyl schopen nic udělat. Nicméně pár myšlenek na to nejhorší se mi v hlavě vyrojilo.

Můžeš dnes říct, že máš tyto problémy spojené s coming outem za sebou?

Ano. Jsem otevřený homosexuál a nestydím se za to. Ví to o mně všichni. O všem mluvím otevřeně. Naštěstí jsem se nesetkal s žádným problémem v souvislosti s tím, že jsem homosexuál, a to ani v zaměstnání. Když se mě někdo zeptá, tak to otevřeně řeknu. Nic neskrývám. Je pravda, že mi v tom hodně pomohla i má rodina. V té době, kdy jsem procházel šikanou a ostatním problémy, jsem se na ni hodně upínal.

Ve tvé rodině jsi tedy našel podporu?

Naštěstí ano, tedy až na mého dědu, se kterým jsem měl menší konflikt.

Konflikt? V jakém slova smyslu?

Ze začátku mne osočil, že je to jen něco chvilkového a že to přejde. Prohlásil, že jsem mladý a nevím, co chci. Pak se mi sice omluvil, protože mne má moc rád, ale dodnes o tom spolu otevřeně nemluvíme. Má to v sobě zkrátka nějak zakořeněné. Pamatuji si dokonce, že když jsem byl malý kluk a spal jsem u tohoto dědy s babičkou, tak mi babička vždy dala pusu na dobrou noc a děda naopak prohlásil něco ve smyslu „kluci se nepusinkují“.

Jaká byla reakce dalších členů rodiny?

Když zůstanu u té nejstarší generace, babičky s tím vůbec neměly problém. Otevřeně o všem mluvíme. Jejich reakce byla skvělá. I když u jedné babičky jsem měl velké obavy, protože pochází z Polska, což je hodně náboženský stát. Vyrůstala navíc v opravdu ortodoxnějším křesťanství, ale nakonec to také dopadlo dobře. Tato babička dokonce potkala i jednoho mého kluka a navrhla nám, že spolu můžeme někam vyrazit.

Desatero moderního gaye16. 6. 2020

A co nejužší rodina?

U mámy to bylo tak, že se ze všeho nejdřív smála, jelikož jsem byl vždycky takový vtipálek a myslela si, že si dělám srandu. Samozřejmě tam bylo pár slz, ale bylo to především kvůli tomu, že má ráda děti a měla strach, že nebude mít vnoučata. Avšak dnes ty možnosti jsou a kdyby byla příležitost, tak si myslím, že jednou bych děti chtěl.

Hůř na to občas reagují otcové. I táta s tím byl v pohodě?

Ano. V tu dobu byli naši již rozvedeni a já žil hlavně s mámou. Táta k nám došel na kávu a řekl, že je to v pohodě, že mě má rád a chce, abych byl šťastný. Poté jsem to pověděl ještě bratrovi. Ani on prvně nevěřil, ale pak jsem ho přesvědčil. On je mladší než já a byl v tu dobu ještě dítě, takže to nesl trochu těžce a rozbrečel se. Bylo to hlavně z toho důvodu, že má o mne strach. Jsme si s bratrem hodně blízcí, a i přes to, že je mladší, tak je přesný opak mě – hraje fotbal, dělá box apod., takže má tendenci mít nade mnou ochrannou ruku a vidí mne jako slabšího.

Už jsi rodině někdy někoho představil? Protože přijetí té skutečnosti je jedna věc, ale jiné pak může být setkání s realitou…

Randil jsem s jedním klukem ze zahraničí a ten mě navštěvoval i doma, když jsem ještě bydlel s mámou. Toho potkala i jedna z mých babiček, brácha a táta, který nás vezl na letiště, když jsme spolu jeli na dovolenou. V tomto naštěstí žádný problém není a například máma je v tom velmi otevřená a neustále se ptá, kdy někoho domů přivedu. (smích)

Myslíš, že i dědovi bys jednou dokázal svého přítele představit?

Z toho mám respekt. Bojím se i kvůli tomu, že je kardiak a mohlo by se mu přitížit. Asi by se s tím smířil, ale kdykoliv třeba na rodinné oslavě otevřeme téma gay svateb, nebo něco podobného, moc se na to netváří. Myslím si, že kdybych měl za rok svatbu, tak se tam pravděpodobně neukáže. Má mne rád, ale zkrátka tomu není až tak otevřený.

Čarodějka Helena (54) se mimo jiné zabývá vykládáním karet. Co vše se dá v kartách najít a co vzkazuje lidem, kteří v kartářky nevěří?30. 7. 2020

Když sis touto životní zkouškou prošel, je něco, co bys doporučil ostatním, kteří řeší podobnou věc a neví si rady?

Samozřejmě u každého se situace liší. Já jsem do toho kvůli situaci s kamarádkou skočil tak nějak po hlavě a neměl jsem tolik času přemýšlet, jak a kdy to udělám. Zároveň i každá rodina je individuální. Když se s tím máma svěřila jedné své kamarádce, ona se ji ihned zeptala, kdy mne pošle na léčení. Tady se ukazuje, že každý to bere úplně jinak.

Když už o tom někdo přemýšlí a zjišťuje, že se mu líbí lidé stejného pohlaví, je to pravděpodobně náznak toho, že se něco děje. Dle mého je však dobré počkat, až člověk přejde pubertu a v hlavě si to pořádně srovná. Když dnes vidím některé děti, kterým je sotva dvanáct a na YouTube tvoří videa o svém coming outu, přijde mi, že jsou trochu mimo.

To znamená, že tvá rada zní vyčkat do pozdějšího věku?

Ze všeho nejdřív je potřeba si to srovnat v hlavě. Určitě je lepší počkat a svěřit se s tím až po pubertě. V ten moment se dá lépe snášet to, pokud by se k vám rodina otočila zády. V 16 letech se totiž člověk může postavit na vlastní nohy snadněji než třeba ve 12.

Myslíš, že i když člověk tuší, že se vyskytne nějaký problém (ostatně i ty jsi měl obavy, že tě rodina nepřijme), měl by se i přes to otevřít?

Myslím, že ano. Pokud by to s rodinou nevyšlo, existují různé podpůrné skupiny a přátelé. Nechtěl bych určovat, co je správně a co špatně, ale pokud to vztáhnu na sebe, tak by mne mrzelo, kdybych měl partnera, jehož rodinu nemohu poznat. A vůbec, nejhorší ze všeho je žít ve lži…

Zdroj: JW