„Slepá a ještě k tomu teplá“ Romana Hladišová: Ženy jsem milovala odjakživa, ale zprvu jsem se rozhodla pro „tradiční“ způsob života
Kdy jste přišla na to, že vás přitahují ženy?
Bylo to někdy na střední škole. Úplně první to věděla má profesorka. Pak se to dozvěděly tři holky na vysoké škole, ale pak jsem se rozhodla to dusit v sobě a nikomu dalšímu jsem to neřekla. Rozhodla jsem se, že budu vystupovat jako heterosexuálka a povedu všemi předkládaný a akceptovaný tradiční způsob života, založím rodinu atd.
Proč jste se rozhodla zrovna takto?
Důvodem byla rodina a další okolnosti. Jen se nad tím zamyslete. Slepá a k tomu teplá… To je kombinace k nezaplacení. Pocházím z vesnice od Prostějova a když jsem se dozvěděla, že jedna holčina musela odejít z domu a další kluk utekl do Prahy, protože v rodině a na vesnici zažívali muka kvůli tomu, že jsou teplí, tak to jinak nešlo. Ona byla lesba a on byl gay. Je pravda, že doba tenkrát byla trochu odlišná. Lidé na to koukali jinak, nebyly žádné knihy, ani nic podobného, kde bych o tomto tématu mohla čerpat další informace.
Zvlášť pro nevidomé toho pravděpodobně muselo být ještě méně…
To tím tuplem. Dnes si můžete cokoliv stáhnout, cokoliv si přečíst. Tenkrát v devadesátých letech nebyly mluvící telefony. Takže jsem si ani nemohla psát SMSky. Když se o mé orientaci jednoho dne dozvěděla má spolubydlící na vysoké škole, řekla mi, že si můžu něco s někým napsat a že mi to přečte, když bude potřeba, ale to mi nebylo moc příjemné. Proto jsem si řekla, že raději půjdu tradiční cestou a budu v uvozovkách normální.
Takže jste zvolila tradiční způsob života, kterým nikomu nebudete vadit?
Ano. Takto jsem to udělala, vdala se a pořídila si dítě. Ačkoliv je pravda, že dnes již bývalý manžel to věděl.
Moment, on tušil, že si za ženu bere lesbu?
Ano. Tušil to, ale já jsem mu řekla, že budu hodná a že se toho vyvaruju. Dodnes nechápu, že do toho vztahu takto vstoupil. Musím však říct, že doteď spolu máme nádherný vztah. V současnosti bydlím se svou přítelkyní a se synem. Bývalý manžel bydlí ve vedlejší ulici, chodí k nám na návštěvy a kolikrát u nás i přespí. Jsme v podstatě v denním kontaktu. Je jako můj kamarád, možná lépe řečeno jako můj brácha, akorát jsme se asi nikdy neměli brát. Jsme oba stejně hloupí. (smích)
Jak fungoval váš vztah a kdy jste si začala uvědomovat, že tradičním způsobem života již dál žít nemůžete?
Žili jsme spolu, měli jsme svatbu, narodilo se nám dítě a já se na tisíc procent začala věnovat synovi. Na nic jiného jsem nemyslela. Jakmile syn začal chodit do školky, začala jsem mít více času a v tu dobu jsem hodně přemýšlela a bylo to intenzivnější a intenzivnější. Hlava mi šrotovala a já tušila, že je průšvih. To jsem již nějakou dobu pracovala na vedoucí pozici a měla pod sebou tři kolegy. Začala se u mne objevovat velká náladovost. Nejen kolegové, ale i kamarádi mi říkali, že jsem občas byla doslova na zabití.
Uvnitř se tedy začal odehrávat boj s vaší pravou identitou?
Přesně tak. Muselo to jít ven. Vždy, když jsem se v práci vytočila, poslala jsem všechny někam a prohlásila, že až si najdu ženskou, tak mi bude dobře. Občas jsem začala být protivná i sama sobě. Hrála jsem totiž roli super mámy, super kuchařky a super společnice. A začalo to být příšerné. Ještě těžší pro mne však bylo otevřít se okolí, hlavně synovi. Zpětně ani nechápu, kde jsem tu sílu vzala.
Co způsobilo ten zlom, že jste se k tomu najednou odhodlala?
Byla to bývalá přítelkyně. Ona byla také nevidomá. Pracovaly jsme spolu na jednom projektu kavárny po tmě. Jednoho dne jsem ji tam potkala a věděla, že to nedopadne dobře. Začaly jsme být kamarádky a postupně náš vztah přerostl v něco víc. Vyplavalo to na povrch. Jednoho dne jsem se vrátila z kavárny, řekla to manželovi a rozhodla se od něj odejít.
To musela být těžká chvíle, ale zároveň i úleva…
Bylo to těžké a nejhorší bylo slyšet, že manžel a syn pláčou. Musela jsem tam stát jako tvrdá skála a odolat tomu. To bylo ze všeho nejtěžší. Objevily se i další problémy jako například to, že se mnou můj táta rok nemluvil apod. Všechno se dalo zvládnout, ale slzy těch dvou kluků, kteří si to v podstatě nezasloužili, to bylo nejtěžší.
Do dnešní doby se věci urovnaly? Zmiňovala jste, že i s bývalým mužem máte hezký vztah…
Naštěstí ano. Vše se dalo do pořádku a velmi mi v tom pomohla například i poradna Sbarvouven (poradna pro lidi, kteří si procházejí coming outem, pozn. red.) a paní mentorka Svatava Havlíčková, se kterou jsem v kontaktu dodnes. Paní Svatavu jsem si vybrala proto, že je také matkou. Vše jsem si tak v hlavě mohla srovnat a mám nyní výborný vztah i s rodiči. Jezdíme k nim na návštěvu i se současnou přítelkyní.
Je pravda, že spousta lidí nemá tak dobré vztahy a setká se s negativní reakcí a nepřijetím. Proč myslíte, že se to u vás podařilo?
Například u mého táty to změnilo až to, že mne viděl v televizi na demonstraci za manželství pro všechny (k uzákonění svazků stejnopohlavních osob, pozn. red.), tehdy si opravdu uvědomil, že jsem šťastná. Ze začátku si myslel, že jde spíše o vrtoch a že jsem se zbláznila. Tvrdil, že teď budu mít ženu a pak si najdu chlapa. Ale dokázala jsem ho přesvědčit, že jsem takto šťastná a vidí, že i syn je šťastný. Současnou přítelkyni má táta oproti té předchozí navíc moc rád.
Mluvila jste hlavně o vašem tátovi, ale jak na celou situaci reagoval syn?
U syna jsme to řešili i návštěvou paní psycholožky. Měl také úžasnou třídní učitelku, která mu vše vysvětlila. Pomohla mu i má kamarádka z Prahy, u které byl na prázdninách a hodně si o tom povídali. Ale ze všeho nejvíc mu pravděpodobně pomohlo video Kovyho, který udělal veřejný coming out na YouTube. On ho má totiž strašně rád. Hned poté se ptal, zda to pro mne také bylo tak těžké a začali jsme to rozebírat. Syn je dost vyspělý, a to i z toho důvodu, že já nevidím a bývalý manžel je také nevidomý. Dá se s ním opravdu dobře povídat. Probrali jsme to a vše se vyřešilo. Dokonce i dnes nám předkládá své názory, jak je hrozné, že se s přítelkyní nemůžeme vzít.
To je další věc. Jaký je váš názor na to, že manželství a výchovu dětí u stejnopohlavních osob v Česku někteří lidé odmítají? Často se odkazují na to, že tím děti utrpí…
U nás je to trochu specifické v tom, že oba rodiče nevidíme, kdežto má současná přítelkyně ano. Ona nemá problém se synem navrtat třeba poličku, kopat si s ním do balónu, miluje auta a ukazuje mu i další důležité věci, a to je žena. Není tam rozdíl. Kolikrát se mi zatají dech, co všechno jsou spolu ti dva schopni probírat. A co se týče mužského vzoru, ten stejně v životě potká. Když nebudu počítat tátu, tak má dědu, má spoustu našich rodinných známých, takže mužský vzor mu rozhodně nechybí.
Takže jste reálnou ukázkou toho, že to problém není?
Přesně. Ostatním lidem bych proto vzkázala „žij a nech žít“. My nikomu nic špatného neděláme. Bydlíme v paneláku a všichni v okolí nás mají moc rádi. Chodíme spolu třeba i na plesy a nemáme co skrývat. Jsme spolu šťastné a je nám spolu krásně. Je to zkrátka jen o nastavení okolí. Když okolí bude vidět, že ti dva nebo ty dvě jsou spolu spokojené, tak není debat. Když naopak vedle vás bude bydlet promiskuitní pár, tak to zase okolí bude vnímat trochu jinak, ať už jsou to heterosexuálové nebo homosexuálové.
V tomto případě hraje velkou roli to, co lidem ukazují média a jak vykreslují jednotlivé skupiny lidí, což v souvislosti s homosexuály často není zrovna v tom nejlepším světle…
Přesně tak. Mnoho lidí si bohužel dělá obrázek podle večerních zpráv a několika extravagantních obrázků v novinách…
Kdybyste mohla, vrátila byste čas a otevřela se svému okolí dříve?
Já občas říkám, že bych čas vrátila ráda, ale třeba bych nepotkala mou současnou přítelkyni. Možná bych ani neměla dítě. A také vůbec nelituji toho, že můj syn má skvělého tátu… Takže je to sporné.
Jak velkou roli v tom všem hrálo to, že jste nevidomá? Byla kvůli tomu celá situace těžší?
Ano. Když chodíte po ulici a vnímáte ostatní lidi, tak mnohdy poznáte, kdo je lesba a kdo ne. Pro mne bylo těžké, že jsem neměla jakousi zpětnou vazbu z ulice. Nevěděla jsem, kolik takových lidí okolo mě chodí, občas jsem přemýšlela, zda nejsem jediná.
A co navazování kontaktu a seznamování?
To bylo strašně těžké. S bývalou přítelkyní jsme se seznámily díky tomu, že jsme byly obě slepé, byly jsme na stejné lodi. To stejné s bývalým manželem. Ale když jsem poté zůstala nějakou dobu sama, tak jsem vyzkoušela zveřejnit inzerát na seznamce, protože do klubu mě nikdo nedostane. Samozřejmě jsem si nabila pusu, protože se našla žena, která si usnesla, že když nevidím, budu pravděpodobně moc hodná a zároveň i blbá.
Takže jste se setkala i s pokusy o zneužití vašeho handicapu?
Přesně tak. Zneužít, vytáhnout prachy apod. Byla to bolavá zkušenost. K tomu jsem navíc dostávala spoustu zpráv s dotazy, zda opravdu nevidím, proč nevidím atd. Do toho jsem slepá a s dítětem, takže pro seznámení velmi zajímavá kombinace.
Dá se říct, že se k vám předsudky rojily ze všech stran… Pro okolí slepá a teplá, pro ženy slepá a s dítětem…
Ano, ale vždy jsem si řekla, že to zvládnu. V tom mi pomohl syn. Když viděl, že se občas trápím, přišel a ujistil mě, že se ta pravá jednoho dne najde. Potvrdila mi to i kamarádka, která to vystihla ze všech nejlépe a prohlásila, že potřebuji někoho, kdo se z toho nepo*ere. (smích) Takže jsem po nějaké době opět zveřejnila inzerát na seznamce a našla současnou přítelkyni, která situaci bere takovou, jaká je. Ačkoliv spolu nejsme tak dlouho, připadá mi, jako bychom se znaly už sto let. Nedávno jsme se dokonce zasnoubily. Zatímco všechny pandemie koronaviru deptá, my jsme spokojené a posunuly jsme náš vztah zase o krok dál.
Tak to moc gratuluji! Závěrem bych se ještě zeptal na pomoc ostatním dle vzoru Svatavy Havlíčkové z poradny Sbarvouven. Co přesně jste tím měla na mysli?
Ráda bych se po jejím vzoru také stala mentorkou, protože si myslím, že je strašně důležité, že lidé mají možnost někam se obrátit. Dokonce mám v plánu i napsání knihy, která bude plná příběhů vyoutovaných lidí. Z jedné strany příběhy těch lidí a z druhé strany stejný příběh popsaný pohledem druhých. Taková kniha tady ještě není a myslím, že by bylo dobré, kdyby tady byla. Je jasné, že si ji nebudou kupovat miliony lidí, ale někomu to pomoct může.
Heleďte, i kdyby to byl jeden člověk, tak to má smysl…
Přesně tak!
