Ženy nejsou hrušky, které potřebují k touze po dítěti dozrát. Je vůbec mateřství ženským posláním a čemu čelí ženy dobrovolně bezdětné?
Stejně jako se ve společnosti proměňuje postavení žen, mění se také názory na mnohé životní milníky. Není to tak dávno, kdy mladí lidé uzavírali sňatek drtivě ve věku kolem 20 let. Tomuto věkovému průměru pak také plus-minus odpovídalo početí první potomka. Dnes se však jen málokdo vdá/ožení záhy po ukončení vzdělání a také jen málokdo bezprostředně poté založí rodinu. Důvodů by samozřejmě bylo možné najít spoustu. Ovšem kromě těch, kteří s početím potomka klidně čekají do třicátin či čtyřicátin, jsou tu také ti, kdo se rozhodli děti jednoduše nemít. Oni sami jsou se svým rozhodnutím tak říkajíc „v pohodě“. Kdo však rozhodně „v pohodě“ není, je jejich okolí. Zejména na ženy je pak (i s ohledem na bájné „tikající biologické hodiny“) vyvíjen silný nátlak – a ženy jako by snad přestaly být ženami, pokud se dobrovolně rozhodnout nenaplnit svou mateřskou „povinnost“…
Dozraj!
Ať už na mateřství nahlédneme jakkoliv, klasicky platí, že žena by měla mít „zakódován“ jakýsi mateřský pud. Ten se podle některých dostaví až po porodu, jiní ale tvrdí, že mnohé ženy jednoduše přirozeně touží být matkami. Samozřejmě je otázkou, nakolik je v tomto postoji ovlivňuje např. výchova (chování panenek, stereotypní představa, že žena „pečuje“), ale mateřství jako by bylo neoddělitelnou součástí ženské existence. Klasickým klišé, s nímž se setkávají ženy, co po dětech netouží, je prohlášení „však ty k tomu dospěješ“. Opravdu ale mateřství souvisí se „zralostí“? Ne. Žena prostě není hruška, co potřebuje dozrát…
„Všichni, hlavně pak máma, mi říkali, že do toho dospěju. Že za nějakých pár let – až uvidím děti příbuzných a přátel – po dítěti taky zatoužím. Těch pár let už několikrát uplynulo. Děti příbuzných a přátel jsem už poznala a po pravdě řečeno, pokud bych měla najít jedinou věc na světě, po které rozhodně netoužím, jsou to právě ty děti,“ popisuje sedmatřicetiletá kadeřnice Klára. Dnes žije sama, protože někdejší partner – na rozdíl od ní – rodinu chtěl. „Říkala jsem mu to od počátku, že děti nechci. Jenže stejně jako všichni jen mávnul rukou a říkal, že ten čas prostě přijde, že budem spolu šťastný a že ta rodina přijde vlastně sama. Jenže ona nepřicházela. Partner byl navíc o pět let starší a tlačila na něj i jeho rodina – kdy budou ty vnoučata. A tak jsme se nakonec po jedenácti letech rozešli,“ doplňuje. A proč se rozhodla děti nemít? „Děti mě nikdy nijak zvlášť nezajímaly. Ráda mám plnou kontrolu nad svým tělem, životem i časem. Chci cestovat, užívat si života. Když vidím, jak moji přátelé plynule zajeli do předem nalinkovaných rodičovských kolejí, jsem opravdu šťastná, že jsem se rozhodla vybrat jinou cestu,“ shrnuje.
Sobecké bezdětné ženy
Když téma bezdětných žen přijde na přetřes, nezřídka se také vynoří někdo, kdo je označí za sobecké bytosti. Za ženy, které jsou materialistické, neschopné obětovat se a přizpůsobit. Docela zvláštní ovšem je, že se nikdo hlasitě neptá, proč by vůbec měly ženy tuto oběť přinášet a čemukoliv se přizpůsobovat. „Úplně běžně narážím na to, že o mně lidi říkají, že jsem hrozně sebestředná, když nechci dítě. Že by mě to dítě prý naučilo sebeobětování. No a co je úplně nejlepší – prý ať se nedivím, že až budu stará a sama, tak se nikdo pro změnu nepostará o mě. To jako lidi mají děti proto, aby se o ně měl v důchodu kdo starat? A to není sobecké?“ doplňuje Klára s tím, že nic takového přeci není podmínkou – ne každé dítě se o rodiče skutečně postará.
Upřesňuje také, že i když na jednu stranu její postoj, že chce mít kontrolu nad svým životem a volným časem, může někomu připadat sobecký, ona sama cítí, že by nedokázala dát dítěti to, co potřebuje. „Je pravda, že se nechci nějak omezovat, ale zároveň vím, jaká velká zodpovědnost je mít dítě – ale také dobře ho vychovat. Myslím, že bych prostě nebyla dobrá matka, k dětem mě to netáhne – proč bych si je teda měla pořizovat? Abych naplnila to očekávání všech okolo a nakonec byla nešťastná já a to dítě taky?“ shrnuje Klára. Upozorňuje tak na další poměrně často zmiňované téma v souvislosti s důvody k bezdětnosti. A také celkem opomíjený fenomén „vynuceného rodičovství“. Tedy situaci, kdy ti, kteří vlastně po dětech netouží, jednoduše podlehnou společenskému tlaku a založí rodinu jen proto, aby byli „normální“…
Úplně normální bezdětnost
Bez ohledu na konkrétní důvody by však mělo být výsostným právem každé ženy rozhodnout se, zda matkou bude, nebo ne. Bohužel rodina a ani širší společnost situaci dobrovolně bezdětných žen nijak neulehčují. Přesto je však mezi dnešními třicátnicemi v Česku 16-18 % bezdětných žen, což je cca třikrát více než v dobách normalizace. Ovšem jak dodávají odborníci, vlastně se vůbec nejedná o situaci neobvyklou – na přelomu 19. a 20. století dosahovala bezdětnost žen na našem území až ke 20 %. Tím hlavním důvodem, proč před rokem 1989 byla bezdětnost víceméně raritou, byla nedostupnost jiných možností. Možností využití volného času. Ale také možností těhotenství více plánovat. Jednoduše řečeno, politický systém a ideologie významně ovlivnily nespočty životů, ale také celkové myšlení lidí. Ostatně – statistiky bezdětnosti dodnes kopírují železnou oponu a počty bezdětných žen postupně rostou také v postkomunistických zemích. Nakonec to tedy s tím mateřstvím jako „přirozeným posláním žen“ nebude tak žhavé. Jen se budeme muset definitivně vymanit z myšlenkových reliktů dob dávno minulých.
