Lidé nechtějí umírat sterilně a sami. „Průvodce umíráním“ již najdete i v Česku, pomohou celé rodině
Snad i proto, že moderní společnost vytlačila smrt do nemocnic, se postupně začínají formovat rozličné podpůrné skupiny sdružující profesionály/ky, kteří umírajícím a jejich rodinám poskytují cennou pomoc – a to i v pohodlí domova. Díky nim tak smrt nemusí být tak studená, sterilní a osamělá. A to nejen pro samotného umírajícího, ale i pro celou jeho rodinu a blízké. Ať už jsou to „duly smrti“, jak se jim mj. přezdívá v zahraničí, nebo jednoduše průvodci/průvodkyně umíráním, setkat se s nimi a využít jejich cenných služeb lze již po celém světě, Českou republiku nevyjímaje.
Umírání je proces
Hlavní úlohou všech, kdo se věnují pomoci umírajícím a jejich blízkým, je pak podpora emoční, psychická, ale příp. i fyzická. Konec života – ačkoliv je v naší kultuře jistým tabu – přitom není jen dílem okamžiku, kdy člověk vydechne naposledy. Umírání je proces. Lidé mají ze smrti a z toho, jak bude probíhat, jednoduše strach. A právě proto jsou tu ti, kteří dokážou všechny zúčastněné připravit krok po kroku na to, jak člověk nakonec odejde.
Vedle toho tito asistenti/ky mohou otevírat důležitá témata k hovoru týkající se ztráty či pocitu prázdnoty, jednoduše témata, o kterých se i členové jedné rodiny společně bojí hovořit. Tito lidé pomáhají ale samozřejmě také umírajícím, aby vyjádřili svá poslední přání, rozhodovali o tom, jak budou vypadat jejich poslední dny, ale i poslední rozloučení.
„Poslední výdech byl až magický“
„Když maminka umírala, v určité fázi jí nebylo dobře, zvracela. Měl jsem velký strach, co se děje. Ale asistentka mě uklidnila, vysvětila mi, že je to jednoduše další přirozená tělesná reakce,“ popisuje Jiří, který se rozhodl s žádostí o pomoc obrátit na organizaci, která danou službu poskytuje. Právě přirozenost smrti je pak ústředním tématem všech diskusí, které se pomoci při umírání týkají. Zajímavé je, že napříč „oborem“, dá-li se tak poskytovaná asistence při umírání nazvat, panuje shoda, že událost smrti je velmi podobná porodu. Tehdy je podpora poskytována budoucí matce, ta je povzbuzována až do finálního momentu zrození. S umírajícím je to do jisté míry podobné – jako by mu nakonec jeho blízcí „fandili“, aby svou životní cestu zvládnul dokončit. „Možná to bude znít hloupě, ale ten poslední výdech byl až magický. Držel jsem maminku za ruku a věděl, že je to tady. Když nakonec opravdu vydechla naposledy, bylo to jako by dosáhla toho nejvyššího cíle, jakého mohla,“ dodává i Jiří.
Samotnou smrtí však práce asistentů/ek nekončí. Samozřejmě záleží na přání rodiny, ale obvyklou praxí bývá také to, že se setkají s pozůstalými několik týdnů po pohřbu. Cílem takového setkání je znovu zpracovat a prodiskutovat vše, co se stalo. „Uvědomil jsem si, že smrt vlastně není velká věc. Je to proces, který je tělu přirozený, je nezvratný a jen záleží na tom, kdy k němu dojde. Nakonec jsem se rozhodl, že pro maminku nechci ani klasický pohřeb. Společně s rodinou a přáteli jsme se sešli, vzpomínali a celá akce vyvrcholila tím, že jsme její popel umístili do speciální urny, z níž následně vyrostl strom,“ uzavírá Jiří s tím, že právě tento strom je pro něj symbolem maminčiny trvalé přítomnosti.
Průvodci umíráním jednoduše učí člověka tomu, co lidé kdysi dávno přirozeně uměli – uměli přijímat a oslavit nový život, stejně jako smrt. Dnes se ale o smrti nemluví a jako bychom se ji snažili ignorovat. Neumíme se vypořádat ani s vlastními emocemi, a tak se mnozí po smrti někoho blízkého (např. těžce nemocného) mohou cítit i provinile, pokud se jim s jejich odchodem uleví. S pocity smutku se počítá (ačkoliv se na ně těžko připravuje), další přidružené emoce ale mohou být skutečně překvapením. Právě od toho jsou tu ale ti, kteří nás mohou celým procesem odcházení citlivě provést.
Smrt jako byznys?
Ačkoliv „průvodce umíráním“ je samozřejmě služba jako kterákoliv jiná, tak úplně „běžná“ nakonec není. Ano, platí se za ni. Je to ale pravděpodobně jedna z mála služeb, která extrémně balancuje na hraně etiky. Jsou tu ti, kteří poskytují pomoc, ale zároveň ve velmi nestandardní situaci, v níž člověku může být přinejmenším žinantní nakonec „vystavit fakturu“. Jsou tu také ti, kteří službu využívají. A jak třeba dodal i Jiří, vlastně se mu zdálo, že pomoc, která mu byla poskytnuta, penězi vůbec vyvážit nelze.
Možná by se tedy někomu chtělo říci, že „průvodci umíráním“ jsou jen snahou vyplnit díru na trhu a vytvořit nový byznys. Potom je nutné zdůraznit, že tuto „práci“ rozhodně nelze vykonávat na každodenní bázi. Bez ohledu na to, že umírání k životu nepochybně patří, být svědkem žalu a především zdrojem podpory je psychicky velmi náročně a vyčerpávající. Jen stěží si tak na „umírání“ někdo postaví byznys plán. Je to ale možná škoda. Průvodců umíráním je totiž v Česku zatím doslova jako šafránu, této „profesi“ pak nepřeje ani česká legislativa, která zatím ani neumožňuje jakoukoliv profesionalizaci oboru. Přitom – ruku na srdce – co by každý, kdo byl svědkem odcházení někoho blízkého, dal za to, aby mu byl k dispozici profesionál. Člověk, který by mu řekl, že „všechno jde, jak má“, a ukázal mu, že smrt vlastně vůbec nemusí být tak depresivní, jak si většina z nás myslí…
Poskytováním pomoci při umírání se Česku zabývají např. charitativní organizace, odbornou pomoc a dokonce i související kurzy pak najdete v pražském Psychoterapeutickém centru Lávka. Průvodcování umíráním se však věnují i jednotlivci, v dnešní době internetové stačí jen pár minut na Googlu, abyste našli toho/tu pravou...
