„Jsi impotent a v posteli nestojíš za nic!“ I muži jsou oběťmi domácího násilí. Proč je „nevidíme“?

Řekne-li se domácí násilí, většina lidí si představí agresivního muže, který různě – a zejména fyzicky – napadá svou partnerku. Ovšem ne každý podobně zakořeněný stereotyp je podložen realitou. Ano, statistiky opravdu ukazují, že mezi oběťmi domácího násilí dominují ženy. Znamená to ale, že se role nemohou změnit? Jak se z muže stane oběť? A proč je taková situace ještě mnohem problematičtější, než když domácímu násilí čelí žena?

Evropské statistiky mluví jasně, každá třetí žena v EU během svého života zažila fyzické nebo sexuální násilí. Data týkající se konkrétně Česka ale ukazují jinou – značně zkreslenou – situaci. Za rok 2019 tak bylo v celé republice evidováno „jen“ 1256 případů tzv. vykázání násilné osoby ze společného obydlí. Toto číslo rozhodně nenaznačuje, že by domácí násilí bylo jakkoliv významným problémem. Nemluvě o tom, že za ohrožené bylo v součtu označeno 1245 žen, 671 dětí a pouze 160 mužů. Kde je tedy problém? Tato data jsou sestavována na základě údajů tzv. intervenčních center. Aby byl případ zaznamenán, je třeba, aby jej někdo ohlásil. Ne každá žena ovšem vůbec najde sílu a odvahu svou situaci řešit. A rozhodně ne každý muž – tedy stereotypně silná, dominantní hlava rodiny – chce vůbec někomu přiznat, že obětí domácího násilí je on…

Týdenní testování BMW řady 2 Gran Coupé aneb Sportovec, který potěší i elegány24. 6. 2020

Ohrožené mužství

Partnerské násilí není omezeno jen na situaci, kdy je násilníkem muž a obětí žena. Odborníci tak upozorňují, že zapomínat nelze ani na případy zcela obrácené. Jak uvádí Kristýna Pešáková, která se problematice domácího násilí věnuje na odborné úrovni, „násilí na mužích a také samotné příběhy mužů jako osob ohrožených domácím násilím se někdy podobají těm ženským.“ Jen role jsou jednoduše opačné. Tím, kdo má ve vztahu moc a kontrolu, je žena – a ta ve svém partnerovi budí z různých důvodů strach.

Jak potom naznačují i některé odborné zahraniční studie, míra partnerského násilí s ohledem na pohlaví může dosahovat až k poměru 50:50. Zásadním problémem však je, že klasické (tedy fyzické) násilí je stereotypně spojováno s muži. Pokud se ale role obrátí, muži se cítí být prostě „méně muži“. „Zažít fyzické násilí ze strany ženy neodpovídá obrazu mužské identity. Být ženou bit znamená pro muže být slabý,“ popisuje také Pešáková. Pak je jasné, že jen málokterý muž se v takovém případě odhodlá vyhledat jakoukoliv pomoc, potažmo je „zanesen do statistiky“. Přesto to neznamená, že by ženy nebyly fyzického násilí na mužích schopné. 

„Házela po mně věci a já přemýšlel, kde dělám chybu“

„Bývalá partnerka se vyžívala v hádkách. Když se dostala do varu, byla schopná prakticky čehokoliv. Jako by z té zuřivosti čerpala i sílu, jednou po mně hodila dokonce litinovou pánev,“ vzpomíná na svůj nepříliš vydařený vztah Petr. „Určitě jsem byl silnější než ona, mohl jsem tu pánev po ní hodit minimálně zpět. (smích) Ale byl jsem vychovaný v tom, že mám ženy chránit. Podle psychologa ale partnerka prostě vycítila, že si na mě může dovolit skoro cokoliv,“ dodává. Petr odbornou pomoc vyhledal. Ale až po rozchodu. Pro ten se rozhodl teprve poté, co jej podpořili kamarádi, kteří byli svědky několika výbuchů jeho přítelkyně a vysvětlili mu, že její chování není přinejmenším běžné. „Hrozně dlouho mi trvalo, než mi došlo, že je fakt někde chyba. Všechno se totiž stupňovalo velmi pozvolna, v podstatě jsem si průběžně na ty výbuchy vzteku zvykal a po čase mi připadaly úplně normální. Dokonce jsem začal pochybovat i sám o sobě – říkal jsem si, jestli třeba vážně nedělám něco úplně špatně. Že si za to můžu sám,“ popisuje Petr.

Je ale nutné říci, že forma domácího násilí páchaného ženami na mužích má obvykle odlišnou (nefyzickou) formu. To ovšem neznamená, že se jedná o problém méně významný. Muži jsou sice méně citliví na lehčí formy tělesného násilí, ovšem domácí násilí neznamená jen pěstní souboj. I psychické týrání je totiž relevantním problémem. Různé formy urážek, ponižování a také zesměšňování či zpochybňování sexuální potence jsou tím, co dokáže otřást samotnou podstatou každého muže, tedy jeho mužstvím. „Ex-partnerka vlastně neměla ani zábrany. Bylo jí jedno, jestli jsme sami doma, nebo na veřejnosti. Někdy byly situace, že se mnou jednala, jako bych byl nějakej malej Jarda. Přikazovala mi, co mám dělat, a následně hned všechno komentovala s tím, že jsem stejně úplně ´levej´. Ve společnosti pak taky běžně naznačovala, že nemám zrovna obrovské ´vybavení´ a v posteli nestojím za moc,“ doplňuje Petr s tím, že ve finální fázi vztahu měl pocit, že si všechny urážky zasloužil. A tak pokud partnerku opustí, nemá šanci najít si jinou, která by o něj vůbec stála.

FOTO: Módní ikonou můžete být i „na stará kolena“. Módní průmysl sice starší generace ignoruje, senioři ale berou módu útokem22. 5. 2020

Muž: dvojí oběť

Podobně jako je pro mnohé těžko představitelné, že muž se stane obětí fyzických útoků ze strany partnerky, málokdo by pomyslel také na sexuální násilí na mužích. Muži jsou totiž v rámci sexuálních aktivit v naší kultuře vnímáni jako aktivní. Stanou-li se (pasivní) obětí sexuálního násilí, je podle psychologů běžné, že cítí stud. A tak si to, co prožívají, většinou nechají pro sebe. Jak potom shrnuje např. i psycholožka Marie Vágnerová, „z důrazu na sílu a nezávislost kladeného na muže vyplývá, že muži nechtějí projevit slabost a požádat o pomoc. Leckdy ji nedokážou přijmout, ani když je jim nabízena, protože by to považovali za důkaz svého selhání.“ Proto se podobné případy ve statistikách prakticky neobjevují. Neznamená to však, že by neexistovaly.

Zdroj: Redakce