Martin Doležal (30): Příběh policisty, který začínal jako hulič, alkoholik a grázl, jehož všichni šikanovali, vás zcela určitě inspiruje
Pojďme se vrátit na úplný začátek tvého života, do dětských let. Naznačil jsi, že už tehdy jsi byl terčem posměchu a šikany?
Do 10 let bylo všechno v pohodě. Jsem jedináček, vyrůstal jsem s mámou a otcem. Bydleli jsme v rodinném domě na vesnici. Otec založil kamionovou firmu, která prosperovala. Měli jsme se proto o mnoho lépe než všichni ostatní. Pořád jsem dostával nějaké věci a taky sladkosti. A to byl důvod, proč jsem byl jako malý hodně tlustý, a tedy i terčem posměchu.
Ostatní tě šikanovali kvůli tvému vzhledu?
To víš, malá vesnice. Kromě toho, že jsem byl tlustý, jsem byl ještě rezavý, takže pro ostatní výborná kombinace. Změnilo se to až během puberty, kdy jsem se hodně vytáhl. Nicméně i tak mi na břichu zůstala jakási pneumatika, ze které jsem měl komplexy a nějakou dobu jsem vůbec nejedl. V 10 letech došlo také k rozvodu mých rodičů, tím bylo pro mě vše ještě těžší.
Jak jsi rozvod rodičů prožíval?
Nebylo to veselé, nicméně zajištěni jsme byli. Táta si mě neustále kupoval těmi nejlepšími věcmi, které byly k dostání. Měl jsem vše, na co jsem ukázal. V mých 13 letech se však otec zabil při autonehodě. Od té doby jsem zůstal s mámou sám a bylo to těžké. Máma se sice o vše postarala, ale bylo pro ni nemožné převzít roli otce. Také ji trápilo, že už nemůže otce zastat v tom, aby mi vše kupovala. Neměli jsme tolik peněz.
Takže už to nefungovalo tak, že na co ukážeš, to máš?
No ve finále vlastně ano, máma mi stále chtěla dopřávat. Stalo se to, že oproti věcem, které se musely platit, upřednostňovala mě. K tomu jsem se navíc stýkal se staršími kamarády a v 16 letech jsem s nimi chodil do hospody a začal pít. Ale opravdu hodně pít. Máma mi nechala volnou ruku. Měla to se mnou velmi těžké. Neviděl jsem v ní autoritu.
Dá se říct, že v tu dobu jsi alespoň už zapadnul do kolektivu?
Určitě se mi to dařilo lépe. Přece jen v ten moment se už objevovaly první holky, tedy alespoň u mě, všichni ostatní už dávno měli po panictví. Začal jsem si proto barvit vlasy, zhubnul jsem, začal se upravovat a více se o sebe starat. Velkou změnou byl i přechod ze základky na střední. Nicméně časté pití a hulení už se začalo odrážet i na škole. Studoval jsem grafiku. Měl jsem nejhorší vysvědčení z celé střední školy. Dvě pětky a tři neklasifikace, ale nakonec se mi to podařilo zvládnout.
Co se změnilo, že jsi šel do sebe?
V tom období jsem zrovna potkal jednu holku. Byla z Prahy, ale jezdili s rodinou k nám na vesnici na chalupu. Měla staršího bratra, se kterým jsem pořád hrál fotbal. Její rodina byla hodně bohatá, ale nikdy si na nic nehráli. Nicméně pro ně jsem byl grázl, který na všechno kašle. Když zjistili, že se scházím s jejich dcerou, nebyli vůbec rádi. Její táta nás s jejím bratrem totiž házel na zápasy a mě vždy vyzvedával ještě s opicí. Navíc se o mně po vesnici povídalo o tom, jak hulím a jaký jsem grázl. Ale i tak jsme spolu zůstali.
Její rodina tě nakonec přijala?
Nakonec to skousli a já jim za to dodnes děkuji. U nich doma jsem totiž konečně viděl, že rodina může fungovat normálně. Byli pro mě obrovskými vzory. I když mají všechno, fungovali naprosto úžasně. Viděl jsem v nich obrovskou autoritu, která mi u mámy chyběla. I kvůli té slečně jsem se začal hodně snažit. Přece bych ji nemohl říct, že jsem propadl. Celé prázdniny jsem se učil a přišel s omluvou i za učiteli. Nakonec jsem udělal reparáty. Ačkoliv se všichni divili, udělal jsem i maturitu. I když jsme se s tou dívkou nakonec rozešli, byla pro mne obrovskou motivací.
Jak se na tento zlom tvářila máma?
Máma mě v tu dobu moc neřešila. Já jsem si žil svůj život, ale ona stále řešila peníze. Bylo to těžké. Já byl však pořád motivován tím, že chci něčeho dosáhnout. Vystudoval jsem grafiku a hrozně mě to bavilo. Chtěl jsem se tomu věnovat, dostal jsem se i na vyšší odbornou školu, ale neustálým problémem byly peníze a jelikož by to máma neutáhla, potřebovala podporu. Při škole to bylo ještě v pohodě, to jsem dostával sirotčí důchod, ale pak už jsem musel začít pracovat.
Takže jsi ve studiu nepokračoval?
Bohužel ne, avšak v oboru grafiky bylo těžké sehnat dobrou práci. S mámou jsme se zbavili domu a přestěhovali se do bytu, abychom ušetřili a neměli na starosti nemovitost, která nám začala padat na hlavu. Poté jsem pracoval třeba na stavbě, v obchodě a dělal cokoliv, co se naskytlo. Zkoušel jsem i nějaký multi-level marketing, a to mě bavilo. V komunikaci s lidmi jsem se našel. Jednoho dne však přišli prarodiče, a i když jsme spolu nikdy neměli hlubší rozhovor, děda řekl, ať vyzkouším policii. Dělal totiž v záchytu, kde je i cizinecká policie. Říkal, že tam zrovna někoho berou. Nakonec jsem si řekl, proč ne? Ačkoliv já hulič a alkoholik, to moc ideální pro pozici policisty není…
Ale stejně jsi do toho šel?
Prvně jsem to probíral s kamarádkou a ze začátku jsme se tomu strašně smáli. Několik dní jsem nad tím ale přemýšlel a říkal jsem si, co budu dělat ve Skalici? Já bych tady shnil, upil a uhulil se. V tu dobu už jsem sice moc nepil, ale skončil jsem i s hulením, podal přihlášku na policii a začal jsem běhat a připravovat se na testy. Opět jsem se stal terčem posměchu a lidé na vesnici si na mě zase ukazovali, že jsem blázen a co to opět vymýšlím.
Po těch letech pití a kouření, dalo se to vůbec zvládnout?
Makal jsem opravdu tvrdě a pak přišly první přijímačky. Ty byly fyzické. V nich jsem byl dokonce nejlepší. Pak došlo na psychotesty, ale na jejich výsledek se muselo čekat. Během toho se uvolnil jeden byt v domě u kamarádky, u které jsem přespával, když jsem jezdil na testy. Než jsem nastoupil k policistům, začal jsem bydlet v Praze. To znamenalo, že jsem si také musel najít práci. Netušil jsem, jak to totiž s policií dopadne.
Práce u policie tedy ještě nebyla potvrzena?
Na výsledky přijetí k policistům se nějakou dobu čekalo. Do té doby jsem dělal v mekáči, KFC, call centrech a pak jsem si našel místo ve Švandově divadle, kde jsem měl dělat grafika. V tu dobu mi však zavolali i z policie, že jsem vše splnil a že mě berou. Měl jsem dilema. Rozhodoval jsem, zda budu dělat to, co jsem studoval a co mě baví, nebo policistu. Všichni mi doporučovali, že nejlepší pro mě bude policie. Nastoupil jsem tedy na letiště na cizineckou policii.
Stabilní zaměstnání, pravidelný příjem. Dá se říct, že se v tu dobu věci uklidnily?
Jakž takž ano. Měl jsem svůj život, příjem atd. Nicméně i poté jsem se opět často dostával k pití. Z práce jsem chodil rovnou do hospody a často jsem pil až do tmy. Do toho jsem musel platit dluhy a vrátit sirotčí důchod za jeden rok, kdy jsem jej pobíral neoprávněně. Nějakou dobu jsem byl na letišti a pak jsem jel na rok na policejní školu do Holešova, abych si doplnil vzdělání. Nicméně během školy se snižuje plat, takže po zaplacení svých závazků a bytu v Praze mi nic moc nezbývalo. To bylo dobře, protože ostatní kluci tam popíjeli, ale já nemohl. Policejní školu jsem udělal a vrátil se zpět na letiště. Začalo mě to však trochu nudit. Neděje se tam nic akčního.
Prahnul jsi tedy po nějaké změně?
Ano, naštěstí ještě na škole jsem se seznámil s jedním kamarádem, který také pracoval u cizinecké policie, ale dělal pátrače. Ti například hledají neoprávněné cizince na stavbách apod. Říkal jsem si, že by to bylo něco pro mě. Něco víc akčnějšího. Prvně mě nechtěli pustit, protože na letišti byl podstav, ale nakonec jsem si to zařídil. Navíc jsem měl vedle sebe skvělého kamaráda, takže to bylo super. Do toho jsem se už nějakou dobu zajímal i o trenérství. Chtěl jsem totiž předávat poznatky a zkušenosti dalším lidem, aby při cvičení a stravování nedopadli jako já.
Dalším cílem tedy bylo stát se profesionálním trenérem a pomáhat lidem?
Ano. Ještě na letišti jsem poznal jednu zajímavou holčinu, která mi ukázala směr zdravé stravy apod. Hodně jsem si o tom také četl, ale tím, že jsem nad sebou neměl žádného profesionála, výsledky se dostavovaly později. Kvůli tomu jsem si třeba i špatným cvičením způsobil strašně moc zranění. Než jsem se dostal ke správné technice cvičení a způsobům stravování, trvalo to opravdu dlouho. V tu dobu jsem si uvědomil, že bych rád dělal trenéra, ale bylo mi řečeno, že to zároveň s prací policisty nelze. Další kudla do zad, ale já jsem věřil, že to vyjde.
Co tě neustále motivovalo k tomu věřit, že se věci obrátí k lepšímu?
Hodně mi v tom pomáhaly knížky o osobním rozvoji. Mým problémem totiž po celý život bylo věřit si… Taky jsem se nechtěl flákat jako dříve a trochu v tom hrál roli i odkaz mého táty. On vybudoval velkou firmu a já chci v životě také něco dokázat. Musím říct, že mi v tom hodně pomáhaly i ženy, na které jsem se kvůli dřívějším životním zkušenostem strašně moc upínal.
Myslíš ženy, se kterými jsi byl ve vztahu? Nechtěl jsi tím napravit své zážitky z neúplné rodiny?
Co se týče rodiny, mám jen mámu, babičku a tetu. Nikdo mi nedává přehnanou lásku. I proto, když jsem měl nějakou přítelkyni, toužil jsem po tom, aby mě měla ráda a upřednostňoval ji. Chtěl jsem, aby měla všechno. Často jsem dával víc, než jsem mohl, stejně jako to dříve dělala máma se mnou.
Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad?
Jednoho dne jsem v parku potkal holčinu, ze které se vyklubala pornoherečka natáčející lesbické porno. To by mi ani nevadilo. Měla však nehezkou minulost a kvůli tomu dost pila. Ze začátku jsem byl oslepen láskou, a dokonce jsem se k ní nastěhoval. Zaplatil jsem ji masérský kurz, aby se mohla věnovat masážím, které jí bavily. Nicméně ona pořád pila a hodně se podceňovala. V tu dobu jsem v ní viděl sám sebe.
Takže drsné setkání s realitou?
Ano. Odporně chlastala, říkala opravdu ošklivé věci a někdy byla tak agresivní, že jsem dokonce spal v autě. Díky tomu jsem definitivně přestal pít i já. Tedy občas si něco dám, ale už nejdu do extrému jako dříve. Viděl jsem, jak moc je to ošklivé. Když jsem se od ní stěhoval, musel jsem dokonce zavolat kolegy z policie. Pak jsem chvíli bydlel u jedné známé, protože v tu dobu jsem si už nemohl půjčit žádné peníze. Ženy mě doslova vysály. (smích) Policisté však mají možnost zažádat si o služební ubytovnu, tak jsem nějakou dobu bydlel tam.
Co mě zajímá, je, jestli si po tom všem někdy přemýšlel i nad tím nejhorším, nebo jsi se z každého neúspěchu dokázal postavit na nohy?
Říkal jsem si, že budu klidně bydlet pod mostem, ale pořád vím, že žiju. I přes to, že jsem neměl peníze, žil na ubytovně, zažil šikanu a spoustu nepovedených vztahů, stále jsem věřil, že bude lépe.
Podle toho, co říkáš, je tedy důležité hlavně neustále věřit? Ať už nás potká jakýkoliv problém?
Jednoznačně! Já jsem stále věřil, že bude lépe. Když se ještě trochu vrátím, povedlo se mi dokonce i získat vysněný certifikát trenéra. Ačkoliv mi neustále říkali, že to nelze. Zrovna po dokončení trenérského kurzu došlo ke změně a určité vedlejší činnosti byly pro policisty povoleny. Takže od minulého roku mám schválenou vedlejší živnost a kromě policisty dělám i trenéra v jednom malém fitku ve Vršovicích.
A se ženami už je to také lepší?
Zrovna prožívám euforii a obrovskou romantiku s dívkou, se kterou jsme se hledali tak dlouho, až jsme se našli. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Je to skvělý člověk, má úplně stejné myšlení jako já. Vnímáme společnou energii. Zažívám úplně novou kapitolu.
Co bys vzkázal našim čtenářům, kteří stále hledají tu správnou cestu?
Důležitá je motivace, být vnitřně šťastný a dělat to, co vás baví, aniž byste se dívali na okolí. Nebojte se být jiní. Lidé si často myslí, že ostatní nad nimi hodně přemýšlejí, ale není tomu tak. Je důležité žít vlastní život, ne život druhých. Ještě bych dodal, že máme ústa a slova. Člověk by se neměl bát. Ať už se děje cokoliv – třeba nejsou finance, skřípe partnerství – je důležité o tom především mluvit. Nejsme telepati. A jen pouhé vytváření domněnek může způsobit velký problém.
