Jan Bendig: „Jako Rom jsem se narodil a jako Rom taky zemřu. Jsem rád, že mohu být inspirací pro mladé Romy“
Když jsme přicházeli do parku, říkal jsi, že jsi tady měl nějakou potyčku se skinheady?
Chodil jsem tady venčit pejsky, bydlel jsem nedaleko. Jednoho dne jsem narazil na skupinku tří kluků, kteří zde popíjeli. Jeden z nich mě chytil pod krkem a začal nadávat do buzerantů a cikánů. To víš, pro některé fanatiky je to vražedná kombinace. Pak mi dali několik ran do břicha, několik facek a říkali hrozná slova, která ani nemůžu vyslovit. Do toho mi utekli psi, kteří se lekli a já si jen v duchu říkal, jak to asi dopadne…
Naštěstí tady dnes sedíš naproti mě, takže v rámci možností to dopadlo dobře?
To ano, ale je pravda, že se mi v tu chvíli podlamovala kolena, nemohl jsem se bránit. Byli na mě tři. Pak mě naštěstí pustili a já začal utíkat, do toho se mi pořád smáli. Pak jsem ještě přes hodinu hledal psy. Ale druhý den jsem tady šel znovu.
To jsi neměl strach?
Ani ne. Takové věci se můžou stát kdykoliv a kdekoliv. Ať už jsi Rom nebo běloch. Ale nějaký vnitřní strach určitě byl.
Měl jsi podobných konfliktů více?
Ne, to bylo poprvé a doufám, že i naposled. Samozřejmě nějaká šikana probíhala i ve škole, ale to jsem byl navíc ještě tlustý a nosil brýle. Děti si mě docela podávaly.
Objevily se u tebe někdy pochybnosti a třeba i trápení z toho důvodu, že jsi Rom?
Možná jen v dětství, kdy jsem právě zažíval i šikanu. Ptal jsem se sám sebe, proč jsem Rom, proč mě děti nemají rády a proč nemůžu být normální. Ale to jsem byl hodně malý a neuvědomoval jsem si souvislosti. Čím jsem byl starší, tím víc jsem věděl, že musím udělat něco, abych to změnil, a ono se mi to časem začalo plnit. Od té doby jsem nikdy pochybnosti neměl a nikdy je mít nebudu, protože jako Rom jsem se narodil a jako Rom taky zemřu.
Řekl bys, že je v Česku stále hodně lidí, kteří hází Romy do jednoho pytle?
Ale tak je to i u Romů. Já jim vysvětluji, že všichni bílí nejsou stejní. Na obou stranách existuje jakýsi blok. Obě skupiny si myslí, že jdou proti sobě. Tedy ne všichni, abych někoho neosočoval, ale je jich dost. Existují lidé, kteří mají na Romy určitou averzi, ale je to i naopak. A pak jsou bílí, kteří s tím problém nemají. Mezi mými dobrými kamarády je spousta bílých i Romů a nikdy jsme neměli žádný konflikt. Já jsem rád, že nikoho neodsuzuji, protože kdybych byl rasista, tak bych se za to nenáviděl.
Je pravda, že určitým způsobem se snažíš komunity propojit i svou hudbou? Část textů máš totiž v češtině, část v romštině…
Určitě a často mě velmi překvapuje, že na koncertech většinou zpívají opačně. Romové česky a bílí romsky. Ale jsem za to strašně moc rád, protože v tu chvíli si říkám, že ta práce má nějaký smysl. Hudba přece má spojovat lidi, ať jsou bílí, černí nebo žlutí.
Uvažoval jsi někdy nad tím, že se budeš věnovat pouze romské hudbě?
Mám i pár takových kousků. Třeba píseň s Věrou Bílou. To je dost tradiční romská píseň. Krev se prostě nezapře. A hlavně mě to baví. Jsem ale rád, že mám možnost romskou hudbu i trochu modernizovat.
Je pravda, že Romové mají určitě blízko i k latino stylu, kterému se nyní věnuješ ze všeho nejvíc…
Ano. Hlavně španělští Romové, bulharští Romové nebo rumunští Romové mají v hudbě podobné rytmy. Tady v Česku, na Slovensku, v Německu a Rakousku jsou rytmy trochu jiné. Nicméně i flamenco vzniklo mezi Romy. Postupně se tento styl přetvořil do nynějšího latina.
Pokud se nemýlím, pocházíš z muzikantské rodiny. Jak rodina vnímá tvůj úspěch?
Jsou určitě rádi a jsou pyšní. Mám z toho moc hezký pocit, když mi máma zavolá a pochválí písničku, táta to samé. Táta má už rok a půl kapelu, tak jim trochu pomáhám. Bratr taky zpívá. Mám radost, že díky své slávě jim můžu v tomhle i trochu pomoct.
Je pravda, že romská kultura je s hudbou a tancem propojena opravdu hodně…
Ano, akorát mnozí z mladých romských umělců nemají úplně možnost se prosadit. Znám spoustu mladých talentovaných lidí, kteří by mě hravě strčili do kapsy, akorát toho neumí využít, nemají prostředky a nemají vůli, protože si myslí, že nemají šanci uspět pro jejich původ. Ale není to nemožné. Proto jsem rád, že mohu naši komunitu reprezentovat a ukázat, že to jde, když se chce.
Takže jsi inspirací i pro mladé hudebníky, kteří třeba nemají možnosti a prostředky k tomu dostat se do výšin? Jak jste to ostatně měli vy? V jakých poměrech jsi vyrůstal?
I u nás byly chudší poměry. Jsem rád, pokud mohu být někomu inspirací. Vidím to i kolem sebe. Občas mi dojde zpráva od lidí, kteří například kašlali na základu a teď toho litují a doučují se češtinu, aby si nikde nedělali ostudu a psali hezky česky. Někteří natáčejí „cover“ videa mých songů a je to pro mě obrovská čest. Jsem rád, že mám možnost vést mladou generaci určitým směrem.
Myslíš, že se v tomto směru u nás dějí nějaké změny k lepšímu? Teď mám na mysli třeba i rasismus či zlepšení poměrů Romů…
To nevím. Myslím, že první krok by měli udělat sami Romové.
Jak to myslíš?
Na začátek musím opět zdůraznit, že nemluvím o všech, ale určitě je lepší pro to něco dělat a nesedět doma, nadávat a čekat, že něco spadne do klína. To se nestane nikdy. Je pravda, že hodně Romů to má těžké – znám spoustu lidí, kteří si hledají práci, ale jdou na úřad práce, kde se jim vysmějí a nedají jim práci. Lidé se jim často bojí dát práci, protože mají předsudky. Bojí se, že budou nezodpovědní apod. S tím měl problém i můj táta. Také kvůli tomu jsme se přestěhovali k rodině do Anglie, kde jsme žili několik let. Když táta hledal práci tady, tak se mu vysmáli a na mnoha místech mu řekli, že Romy neberou.
Matně si vzpomínám, že nějaký problém měla i tvá sestra při hledání bytu?
Ano. Sestra už několik let žije v Praze. Hledala si byt, měla skvělou práci za dobré peníze a když mi řekla, že jde hledat byt, tak jsem navrhl, že půjdu s ní, aby to vypadalo věrohodněji. Už vůbec to, že mě něco takového musí napadnout, je samo o sobě hrozné. Nicméně došli jsme na schůzku a když pán přicházel, už z dálky ukázal na sestru, zda je to ona. Ona přikývla a on zařval, zda jsme mu neřekli dříve, že jsme Romové. Otočil se a odešel. Do bytu jsme se ani nedostali. V tu chvíli jsem zdřevěněl a nevěděl, co mám říct. To stejné se stalo i další sestře. Trvalo tři čtvrtě roku, než našla bydlení. Někteří rovnou napíšou a zavolají, že Romy neberou. Stejně je to s prací. Nedivím se, že si pak mnoho lidí řekne, že to vzdávají, že budou raději na podpoře.
Zkrátka začarovaný kruh?
Ano. Jeden z dalších problémů je, že stát většinou Romy hodí, což zase nemluvím o všech, do jedné ubytovny, do jednoho baráku, kde vznikne ghetto. Všichni jsou spolu a pokud se objeví jeden problém, stává se z něj společný problém. Spousta z nich třeba nemá práci, jejich děti v tom vyrůstají a vidí, že je to normální, takže se nemají od koho učit. Vidí na svých rodičích, že jsou zklamaní. Ale nemohou jít bydlet někam jinam, protože ten byt nedostanou. Je to začarovaný kruh a nic jiného jim nezbývá než takhle žít. Nevidím do toho úplně do hloubky, ale je to můj názor.
Je tedy těžké z toho najít východisko?
Každý musí začít u sebe. Nicméně napadá mě k tomu jeden velmi dobrý film. Jmenuje se Cesta ven. Točila ho Česká televize a vím, že za něj dostali i několik ocenění. Ve filmu se ten problém ukazuje.
Co bys tedy doporučil mladým Romům, kteří se do takových podmínek dostanou a setkávají se s předsudky, se kterými ses setkal i ty?
Teď je hodně jiná doba. Dnes existují sociální sítě. Mladí lidé se mohou inspirovat tím, co vidí na internetu. Takže mohou získat inspiraci od svých idolů, vzorů apod. Sociální sítě mohou mladé generaci hodně pomoct. Můžou vidět, že spousta mladých Romů jsou uznávaní sportovci, kuchaři, zpěváci, tanečníci atd. To jim může dodat sílu, aby také něco podobného dokázali.
Ostatně i ty se to snažíš změnit. Třeba návštěvou škol v problémových oblastech, kam jako jeden z mála zpěváků jezdíš i koncertovat…
Byl jsem třeba na základní škole v Chánově a měl jsem tam i svůj koncert. A musím říct, že jsem se v životě necítil tak dobře jako tam. A to neříkám pro to, abych je nějakým způsobem očistil. Z médií jsem měl pocit, že tam budou zříceniny, že to bude katastrofa, že všude budou krysy, smetí a nevím co všechno. Přijel jsem tam a byl jsem strašně naštvaný, že tomu tak není. Média totiž natočí dva zřícené domy a jednu kupu odpadků a z toho vznikne dojem, že tam takhle žijí všichni.
To víš, média jsou všemohoucí…
Musím dodat, že jsem byl i v několika bytech a mnohé rodiny žily opravdu na vysoké úrovni. Daleko lépe než já. Lidé normálně pracovali, měli slušné děti, krásně mě pohostili, bavili se a udržují si tam takovou malou komunitu. Měli jsme tam dokonce i možnost tak trochu změnit život jedné malé holčičce, pro kterou jsme s Monikou Bagárovou udělali překvapení a natočili s ní videoklip a píseň. Ona dodnes zpívá a chce se tomu věnovat.
Je pravda, že média umí každou věc nafouknout a doslova přetvořit realitu…
Je to o číslech. Sledovanost je jejich cíl, toť vše.
Nicméně je skvělé, že díky sociálním sítím jsou známé osobnosti jako ty schopné ukázat věci na pravou míru…
To je jedině výhoda.
Jak jsi v souvislosti s koronavirem prožíval poslední měsíce?
Doma. (smích) Před dvěma měsíci jsme se přestěhovali do rodinného domečku. Vlastně to bylo den před vyhlášením karantény. Ale zvládali jsme to celkem dobře. Ani jsem se moc nenudil, měl jsem čas dořešit věci, které jsem pořád posouval. Takže jsem skládal, dělali jsme na baráku, chodil jsem do studia apod.
Takže práce neubylo?
Kromě koncertů a akcí ne. Akorát jsme stopli natáčení našich seriálů, které točíme na YouTube. Natáčeli jsme, až se vládní nařízení trochu uvolnila.
Je pravda, že lidé měli více času dívat se na YouTube, poznal jsi to na číslech?
Určitě ano. S bratrem Marsellem jsme vydávali píseň Ta Pravá a viděli jsme nádherný vzrůst sledovanosti na YouTube, takže jsme byli rádi. Šlo vidět, že jsou lidé doma a víc na mobilu. Já doufám, že to bude pokračovat a čísla budou dobrá pořád. (smích)
No, když se zamyslím, ty jsi o dobrá čísla neměl nouzi ani dříve?
Musím zaklepat, že ne. Za to jsem strašně vděčný.
Je pravda, že v Česku je málo tak úspěšných zpěváků, kteří takhle dobývají sociální sítě. Zvlášť pokud se podívám na bývalé soutěžící ze Superstar…
To je asi pravda. Je jich málo. Jsem rád, že i ostatní videa a zábavné scénky a seriály, které tvoříme, mají úspěch. V životě bych neřekl, že zrovna takové blbiny budou mít tolik zhlédnutí. Když jsme vydávali první díl Ďábelských cikánek, tak by nás v životě nenapadlo, že to bude tak super a že to lidi tolik nadchne. Prvně jsme vydali čtyři díly a říkali jsme si, že pokud to nevyjde, tak uděláme nějaký poslední, kde všichni zemřou. (smích) Ale lidi to doslova hltali. Začali vytvářet fanpage. Mě teď dokonce někteří lidé neznají jako Honzu Bendiga, ale jako Olivii. (smích) Celou dobu bojuji za své jméno a pak to dopadne takhle.
Co na to říkají fanoušci, že se Jan Bendig najednou přetváří do ženské role?
Vesměs jsou to hlavně pozitivní komentáře, ale pak se najdou i tací, kterým se to nelíbí a říkají, že jejich děti směřujeme například k homosexualitě apod., což je absolutní blbost. Toto není náš záměr, je to role, nadsázka, humor. Podívej se třeba na soutěž Tvoje tvář má známý hlas, tam také známí zpěváci ztvárňují ženské zpěvačky a dělají si ze sebe legraci.
Je pravda, že ti lidé, co něco podobného odsuzují, většinou rádi škatulkují… Pak už si tě s něčím spojí a jede to. Tomu asi nezabráníme…
Nejvíc mě baví, že tito lidé si naše videa stejně pouští. Znám několik profilů už podle názvů, jejichž majitelé píšou nevhodné komentáře, často nadávají a píšou třeba i minuty, kde je něco špatně. Takový člověk má zkrátka v hlavě něco v nepořádku a přitom, kdyby nás potkal na ulici, tak by chtěl fotku. Asi mají s něčím problém, tak ať si jej vyřeší.
Jak na Ďábelské cikánky reaguje romská komunita?
Tato videa jsme s bratrem začali nahrávat díky jedné výzvě, kterou jsme prohráli a museli se převléct za ženské. Bylo to jedno video, které jsme chtěli časem vymazat, ale po jeho vydání to mělo takový ohlas, že jsme si řekli, že zkusíme ještě jedno. I když jsme se báli, že nás všichni budou mít za transky, a to samozřejmě nemám nic proti transkám. Ale není to můj obor. Najednou si na to lidé zvykli a nikomu to nevadilo. Pak vznikly Ďábelské cikánky a jsme rádi, že s námi Romové drží. Vím, jak to v naší kultuře chodí, je to docela pestré.
Zajímalo mě spíš, zda to neberou jako nějakou urážku?
Jsou lidé, kteří to pochopí a lidé, kteří to nepochopí. Stejně je to i u Romů. Byl to trochu risk, ale nakonec to dopadlo dobře. Pochopili humor, který se snažíme tvořit.
Jaké další novinky a překvapení Honza Bendig chystá?
Na cestě je spousta nových videoklipů a songů. Konkrétně bych tedy nechtěl nic moc prozrazovat, protože je to pro fanoušky zatím takové malé tajemství. Ve zkratce mohu říct, že se mají na co těšit. Každý rok toho má být víc a víc. Takže ještě tento rok nějaké novinky vyjdou. Akorát jsem s Markétkou Konvičkovou, se kterou mám slavné singly Bloudím a Toužím, plánoval natáčení. Tyto singly na sebe navazovaly a chybí ještě třetí díl. Plánovali jsme tento rok natáčet další díl v Saint Tropez, ale trochu nám do toho vlezl koronavirus a ona teď ještě k tomu otěhotněla, takže jsme to přesunuli na bůhvíkdy.
Skočily do toho teď obě tvé nejlepší kamarádky – Markéta Konvičková i Monika Bagárová…
Nevím, s kým teď budu pařit. (smích) Obě jsou těhotné, takže zanedlouho budu strejda a hrozně se na to těším. Akorát už teď máme trochu jiné debaty a začínám z toho mít docela kopřivku. (smích)
Vidíš se i ty jednou jako táta? Vím, že pro Romy je rodina alfou a omegou…
Určitě, ale sám se teď ještě považuji za dítě, takže si dávám čas. Vidím to až někdy po třicítce. Teď je mi 26, mám toho hodně před sebou, moc jsem toho nedokázal a chtěl bych dát dítěti hlavně zázemí a jistotu, že se bude mít opravdu královsky. Chci být dobrý táta a chci mu dát vše, ale zároveň nechci samozřejmě moc rozmazlovat. Také jsem byl vychováván k tomu, že když se něco řeklo, tak to tak muselo být. Hodlám mít pevnou ruku.
Třeba budeš později inspirovat komunitu i v tomto směru?
Je to ještě hodně daleko. Třeba se opět setkáme a budu houpat kočárek. Pak ti řeknu, jaký jsem táta.
Za co jsi dosud ve svém životě nejvíc vděčný?
Za to, že všichni, které miluji, jsou zdraví a šťastní, vše ostatní je takový bonus. Zdraví, rodina, láska a přátelé jsou ty nejvíc nejdůležitější věci. Samozřejmě jsem vděčný i za fanoušky, nasbírat je bylo hodně těžké.
Vím, že po Superstar těch fanoušků moc nebylo?
Ne, to jsem byl úplně odškrtnutý. Já jsem hlavně nic nevydával. Byla to až píseň Roma Boy a první latino píseň s Markétou Konvičkovou – Bloudím. Mezitím bylo pár popových anglických písní. Stále jsem se hledal. Až s písní Bloudím jsem zjistil, jaký je můj styl.
Myslíš, že se to už nezmění?
Mám spoustu věcí, které chci vyzkoušet a do muziky, kterou chci do budoucna dělat, to chce ještě trochu vyzrát a něčím dalším si v životě projít.
Co by to mělo být?
Chtěl bych se věnovat i takovému balkánskému stylu, který v sobě nese i tak trochu arabské tóny. Chtěl bych i malinko vyrazit do Evropy, kdyby se to podařilo. Mí předci jsou totiž Chorvaté.
Je pravda, že balkánská kultura mi hodně připomíná právě romskou kulturu…
Proto k tomu mám blízko. Táta si nechal vytvořit rodokmen a zjistil, že jeho pradědeček a prababička byli Chorvaté, pak se odstěhovali do Maďarska, a nakonec skončili v Hradci Králové. Když jsem se tohle dozvěděl, tak se to potvrdilo. Tu kulturu miluji. Vždy říkám, že až zestárnu, tak se naučím rybařit, koupím v Chorvatsku nějakou barabiznu, kterou budu postupně opravovat a budu tam prožívat stáří.
