„S tím, že jsem tlustá, jsem nikdy problém neměla,“ říká královna českého soulu a body positive aktivistka Dannie Ella

Dannie Ella, vlastním jménem Daniela Samoura, je výraznou osobností české hudební scény. Zpěvačka, skladatelka a textařka s řecko-makedonským původem je považována nejen za uznávanou osobnost českého R&B a soulu, ale i body positive aktivistku. V exkluzivním rozhovoru pro magazín LUI se rozpovídala o tom, jak se naučit mít rád sám/a sebe a jakými kroky k tomu dojít.

Spousta lidí vás zná jako zpěvačku s plnějšími tvary, která se za ně nestydí. Na vašem instagramovém profilu jsem dokonce zahlédl pojem „plus size rebel“. Co přesně si pod tím můžeme představit?

Začala bych tím, že žijeme v zemi, kde je tohle téma ještě pořád trochu tabu. Když má někdo třeba i jen pár kilo navíc nebo je podle ostatních naopak moc štíhlý, tak si musí vyslechnout spoustu připomínek, jak je to špatné. Ve světě se oproti tomu razí trend sebedůvěry a lásky ke svému tělu, ať vypadá, jak vypadá, a právě tento pozitivní směr se u nás snažím propagovat. A co si pod pojmem plus size rebelství představit? Kromě toho, že se neskrývám a nechodím kanály v nenápadném pytlovitém oblečení jen proto, aby si nikdo nevšiml toho, že jsem tlustá, velmi ráda provokuju úzkoprsé lidi svým sebevědomím, výrazným oblečením a úsměvem.

Slavná česká cukrářka Mirka van Gils (59): „Myslete pozitivně, nemějte strach a buďte pokorní. Úspěch se pak dostaví sám“10. 8. 2020

Myslíte, že v Česku zatím podobných lidí hlásajících body pozitivitu moc není?

Objevilo se tady bohudík několik fajn plus size skupin a influencerů. Většina z nich se ale body pozitivitou zabývá jen okrajově a řeší častěji to, jak hubnout a obléct se tak, aby člověk vypadal štíhle, než jak pracovat se sebeláskou a přijmout celou tu naši dokonalou nedokonalost. Hubnutí a cvičení je vlastně celkem často zaměňováno za cestu k sebelásce. Body positivity ale není jen o váze, je hlavně o přijetí sebe sama jako celku. Ať už se jedná o orlí nos, nohy do „x“ nebo třeba strie, bylo by přece krásné, kdybychom si dovolili mít se rádi přesně takoví, jací jsme právě teď.

Hodně inspirace předáváte třeba na sociálních sítích, konkrétně na svém instagramovém profilu. Jak lidé reagují?

Na sociálních sítích mám většinou sledující, kteří tam jsou proto, že je něčím zajímám, a tak jsou jejich reakce samozřejmě pozitivní. Nicméně, co si myslí ve skutečnosti, do toho nevidím. (smích) A upřímně mě to ani moc nezajímá. Každý to máme nastaveno jinak.

A co třeba na ulici? Setkala jste se někdy s nějakými negativními reakcemi?

Jasně. Pokud se odlišujete od standardu, a ještě se za to nestydíte, pro mnoho lidí je těžké to překousnout. V reálném životě se pak občas stane, že na ulici zaslechnu nějaké poznámky a zajímavé je, že je to vždy jen od žen a nejčastěji pak od postarších žen. A rozhodně to nejsou žádné modelky. (smích) Stává se mi to ale jen u nás, jinde ve světě jsem se s tím nikdy nesetkala. Tady jsou všichni Googlem promovaní odborníci na zdraví a vy, pokud máte nadváhu, tak podle nich už také dávno máte cukrovku a deset infarktů. Pokud se člověk cítí dobře se svou vyšší váhou a je zdravý, vzbuzuje ihned v lidech podezření. Ale tak je to se vším – barva pleti, lepší práce, sexuální orientace. Někteří lidé jinakost nedokáží přijmout. Jejich předsudky vznikají ze stereotypů a strachu z toho, že by se to, co sami odsuzují, mohlo týkat i jich, a tak si vytvoří nenávist vůči těm, kteří v nich tenhle pocit pouhou svou existencí probudí.

Přesto se zeptám, zda lze z vašeho pohledu vnímat nějakou pozvolnou změnu? Myslíte, že se Češi nějak posouvají dopředu? Že zvládají akceptovat jistou jinakost?

Myslím si, že to jde velmi pozvolna. Do Česka všechny trendy obecně přicházejí dost pozdě, ať už se jedná o hudbu, módu či cokoliv jiného. Také těch výrazných osobností a opravdových body positive influencerů, kteří by šířili myšlenku „mít se rád takový, jaký jsem“, u nás moc není. V oblasti plus size je to o něco lepší. Za Slovensko mě ze známých osobností, které se snaží šířit pozitivní myšlenku přijetí sebe sama, napadá třeba Celeste Buckingham, ale u nás nevím o nikom, koho bych takto s klidným svědomím mohla jmenovat.

V souvislosti s Celeste mě napadá třeba Ewa Farna. Není ona jednou z těch, kdo tuto myšlenku šíří?

Nejsem si jistá. jestli Ewička opravdu veřejně šíří myšlenku přijetí sebe sama, nebo je k tomu spíš donucená tím, že se snaží pozitivní cestou jen bránit útokům médií. Je totiž extrém, když o vás média neustále píšou, že jste jako „almara“ nebo „prasnice“, to by byl velký nápor na psychiku úplně pro každého. Ewa si taky určitě uvědomuje, jaký má vliv na mladé lidi a jak jejich vlastní sebepřijetí může ovlivnit to, když někdo takhle ošklivě mluví o jejich idolu. Nemá moc jiných možností, takže si myslím, že to je spíš obrana než vědomé šíření body positivity směru. Ovšem vzala to velmi zodpovědně a teroru ze strany médií se postavila tváří v tvář pozitivitou. Je to nádherná a zdravá holka s ženskými tvary, a navíc je zpěvačka, ne modelka, takže si myslím, že nemusí vůbec řešit svou váhu a že by neměla být vystavena tomu, aby musela řešit hlupáky, kteří se živí ubližováním ostatním.

Co se týče pozitivního vnímání sebe sama, měla jste to tak odjakživa?

Ano, vždy jsem měla sebevědomí na rozdávání. I když by to tak nemuselo být, kdybych byla slabá osobnost. To, co vám v dětství říká okolí, se vám chtě nechtě nějakým způsobem ukládá do podvědomí. Já jsem díky hormonální poruše vypadala už v jedenácti letech velmi vyvinutě a žensky a děti to vnímaly tak, že jsem tlustá a často mi to opakovaly. Možná i díky tomu jsem to přijala za své a nehroutila se, když jsem kvůli hormonům začala postupně přibývat na váze. S tím, že jsem tlustá, jsem vlastně nikdy problém neměla.

Opravdu nikdy?

Vlastně ano. Jednou jsem měla vztah, ve kterém mi partner dával najevo, že se mu to nelíbí. Což tedy nechápu, proč si mě vůbec vybral. (smích) Když vám na někom záleží, záleží vám i na jeho názorech, v hlavě vyvstanou otázky a pochybnosti. No a mně se to stalo také. Dokonce jsem i zkoušela zhubnout. Pro moje sebepřijetí to byla taková zkouška ohněm a vznikla o tom moje písnička Volám. Přišlo mi nelogické, aby mě soudil druhý člověk a rozhodoval o mém vzhledu nebo určoval moje sebevědomí podle toho, jestli se mu líbí moje tělo, pokud se já sama cítím dobře. Včas jsem tuhle záležitost odstranila ze svého života a neskutečně mě to posílilo.

Rudy Tauscher (25): „V mládí jsem přemýšlela, že se nechám předělat na kluka. Později mi došlo, že nejsem ani žena, ani muž – jsem totiž nebinární14. 7. 2020

Když tohle všechno slyším, existuje nějaký recept, jak mít rád sám sebe? Je pravda, že hodně lidí nemá takovou vůli, aby si dokázali poradit sami.

Když si uvědomíme, že každý vnímá krásu jinak, přestaneme řešit, co si ostatní myslí, a začneme se soustředit na sebe. Kdysi jsme tady měli trend velmi štíhlých modelek a mnoho holek si přálo vypadat jako ony. Dnes máme naopak trend velkých zadků, širokého obočí a umělých rtů, a tak se každá druhá žena trápí tím, že je nedokonalá. Plus size modelky by před pár lety v módním průmyslu vůbec neměly šanci. To znamená, že přesná definice toho, co je to správné nebo krásné, vlastně vůbec neexistuje. Každý to vidí jinak a trendy se mění. Jediný recept je přestat poslouchat ty, co nás přesvědčují o naší nedostatečnosti, a začít naplňovat sám sebe jakoukoli činností, která nás baví.

Je pravda, že na vnímání toho, jak se mnoho lidí cítí ve svém těle, má obrovský vliv právě společnost…

Ano. Když si člověk myslí, že je špatný, protože je tlustý, hubený nebo třeba fialový, vždy to začíná vlivem lidí z okolí nebo v prostředí, kde vyrostl. Je to stejné, jako když jste v oblasti zasažené morem, tam je taky těžké se nenakazit. Když se někomu dlouho opakuje, že vlastně nikdy nebude dostatečně šťastný takový, jaký je, stane se z něj vystresovaná a nervózní bytost, která je nakonec opravdu nešťastná. Je to vlastně paradox. Zdravé holky se hroutí, protože je jim od dětství neustále opakováno, že si nenajdou partnera, přátele, práci a že je svět nepřijme, když nebudou vypadat, jak společnost káže a je zvyklá. Samozřejmě by bylo dobré nastavit zdravé myšlení v celé společnosti. Ať už se to týká lékařů a jejich šikany pacientů s nadváhou a podváhou nebo přístupu jednotlivců.

To bude asi trochu složité, jestli vůbec možné…

To určitě. A proto považuji body positivity za tak důležitou součást života. Pokud člověk chce mít rád sám sebe, musí počítat s tím, že naše společnost není na body pozitivitu ještě moc připravena, a možná bude slýchat i negativní komentáře.

Jak těmto negativním komentářům tedy co nejlépe odolat?

Vybudovat si reálnou a zdravou sebedůvěru. Ze začátku je potřeba začít dělat malé krůčky k tomu, abychom nalezli víru v nás samotné. Stačí si dát jakýkoliv malý úkol a je jedno, jestli to bude cvičení, malování obrazu či cokoliv dalšího. Zkrátka dělat něco pro sebe, co nás dělá šťastným, při čem se cítíme hezky a zároveň nás to někam posouvá. Aby nám u toho hlavně bylo dobře. A nemusí to být žádné velké věci. Nicméně ve chvíli, kdy to splníme, se nám pokaždé zvýší sebevědomí. Začneme si postupně věřit víc a víc a pak se můžeme posouvat dál, k větším úkolům, jít přes svou komfortní zónu, překonat sami sebe.

To znamená?

Například vzít si oblečení, které jsem si dosud nevzala, protože jsem se bála, co si budou říkat ostatní. Když to uděláte, zjistíte, že to není tak strašné. Postupem času, spolu s budováním sebevědomí, si uvědomíte, že vám vlastně ani nevadí, když má na vás někdo kecy, protože už máte vybudovanou víru sami v sebe. Je dobré na to jít postupně a uvědomit si, že zázraky se nedějí přes noc. Je to běh na dlouhou trať. Také je potřeba odpovědět si na otázky: Proč se cítím blbě? Co to ve mně vyvolává? Největší problém je v nás, ne v našem okolí. Přijmeme-li sebe takové, jací jsme, ať už v pozitivním nebo v tom negativním aspektu, máme vyhráno. Lidé, kteří museli někdy bojovat sami se sebou nebo za sebe a naučí se přijmout negace od druhých, aniž by se jich to jakkoli dotklo, jsou psychicky daleko silnější, odolnější, dosahují svých cílů a jen tak se ničeho nezaleknou.

Existuje někdo, kdo v tomto směru inspiruje vás?

Sleduji na sociálních sítích mnoho různých zpěváků, umělců, body positive i plus size influencerů. Nemohu ale úplně říct, že by to ve mně vyvolávalo inspiraci, spíše radost. Radost z toho, že je každý člověk jiný. Že je svět tak různorodý. Diverzita je to, co mě baví, a to je moje inspirace. To máte stejné jako v přírodě u zvířat a rostlin, kdyby bylo všechno stejně vypadající, nudilo by nás to. Ráda bych možná zmínila Aliciu Keys. Ona se třeba nelíčí, ale i tak se pohybuje ve světě šoubyznysu. Je přirozená ve světě, kde se propaguje nepřirozenost, i tak v něm funguje a věří si. K tomu jsem třeba zatím ještě nedospěla, takže i já mám před sebou ještě dlouhou cestu. Je to zkrátka cesta na celý život. Ale i to je v pořádku.

Zdroj: Jan Witek, Dannie Ella