Zemřela Tereza Spencerová, jedna z prvních českých transaktivistek a zakladatelka TransFora
Ačkoliv o kvalitách Terezy Spencerové jako novinářky se někteří přou (získala mj. Krameriovu cenu, již udílí Asociace nezávislých médií paradoxně spojovaná s osobnostmi stojícími za nejznámějšími českými dezinformačními weby, a někteří kolegové ji označovali za nedůvěryhodnou), rozhodně jí nelze upřít to, že se své práci věnovala s plným nasazením (jako první české novinářce jí poskytl rozhovor např. Bašár Asad) a také se významně vepsala do historie českého trans aktivistického hnutí. Již v roce 1998 podstoupila změnu pohlaví a stála také u zrodu českého občanského sdružení TransForum, které bylo průkopnické nejen v rámci ČR ale celé střední a především východní Evropy.
"Univerzální mustr na to, jak se vypořádat s tím, že se člověk necítí dobře ve svém těle, neexistuje. Někteří z těch, kteří si nechávají změnit pohlaví, projdou obdobím změny i následným životem jako nůž máslem. Jiní se až do smrti potýkají s problémy," uvedla Spencerová v jednom z dřívějších rozhovorů. O své změně pohlaví dokonce napsala knihu Jsem tranďák, která byla na českém trhu v pořadí teprve druhou, která o tématu transgenderu pojednávala (první byla kniha Monika Němcová – Míla Němců – Robert Němec). Jelikož Spencerová měla z předchozího vztahu syna, v roce 2003 o ní Andrea Majstorovič také natočila dokument Zpověď matky, která byla otcem.
O okolnostech úmrtí Terezy Spencerové informovali její přátelé na sociálních sítích.
S operativní změnou pohlaví se lékařská věda začala poprvé vypořádávat téměř před sedmdesáti lety. Tedy – nepočítáme-li Einara Wegenera, který změnu pohlaví podstoupil v roce 1930, avšak neúspěšně. Jeho story se o mnoho desetiletí později stala předlohou pro knihu Davida Ebershoffa, Dánská dívka, a také stejnojmenný film. První úspěchy však věda se změnou pohlaví zaznamenala až později, v roce 1953, tehdy se stal prvním mediálně známým mužem, který se stal ženou, George Jorgensen. I v tomto případě se však jednalo spíše o experiment a ti, kdo tranzicí v dané době prošli, nezřídka čelili nejen mnoha dalším zdravotním problémům, ale také odmítnutí okolí. Historicky první změna pohlaví na českém území však proběhla ještě dříve – v roce 1942, tehdy ale lékaři provedli zákrok ženě, která se cítila být mužem.
V dnešní době v Česku tranzicí prochází několik desítek lidí ročně, medicína navíc již významně pokročila, především v případě MtF (male-to-female), tedy tranzice z muže na ženu, dokáže prakticky zázraky. Naopak FtM (female-to-male), tedy tranzice z ženy v muže, zůstává stále jistou výzvou, a to zejména s ohledem na rekonstrukci pohlavích orgánů. Podle údajů Transfóra pak v Česku žije také mnoho translidí, kteří svůj stav nijak neřeší (odhadem se jedná až o 30 000 osob s různou mírou pociťované transsexuality).
Ačkoliv až do roku 2018 byla transsexualita klasifikována jako duševní porucha, Světová zdravotnická organizace ve svých materiálech, které vstoupí v platnost v roce 2022, uvádí, že translidé jednoduše pociťují nesoulad mezi vlastní genderovou identitou a biologickým pohlavím – daný stav je tak „genderovou neshodou“. Díky této změně náhledu (a vyškrtnutí ze seznamu nemocí) lze dále pracovat na destigmatizaci translidí a prosazovat jejich práva – např. nepodmiňovat změnu pohlaví sterilizací tak, jako je to prozatím i v Česku.
Jak potom náhled na změnu pohlaví ze strany okolí a také vlastní sžití se s novým tělem shrnula sama Spencerová ve své autobiografii, „Jsem tou nejlepší ženou, jakou mohu být, aniž bych tím nějak omezovala své ego, a jak říká moje kamarádka Milka – tak to ber, nebo nech být…“
