Slovenské volby udělaly z LGBT lidí „zdroj strachu“, mohou se z nich stát štvanci, říká mluvčí pro-LGBT platformy
Filipe, koalice Spolu/Progresívne Slovensko tematizovala registrované partnerství a kandidoval za ni také otevřený gay – bez ohledu na to, že toto uskupení těsně neuspělo, začíná se na Slovensku situace pro LGBT lidi měnit?
Řekl bych, že do Spolu/Progresívne Slovensko mnozí vkládali velké naděje. Bohužel s výsledky přišlo velké zklamání. Vůbec neodhadnu, jak se situace bude vyvíjet dál. Poslouchal jsem ale cestou domů rádio, kde v rozhovoru Igor Matovič jasně uvedl, že zajistí, aby se lesby a gayové nemohli brát, aby nemohli adoptovat děti a že zatočí s korupcí. Jako kdyby registrované partnerství bylo něčím, co by jakkoliv mohlo ohrozit životy lidí na Slovensku, a mělo takové dopady na společnost jako korupce…
O tom, že téma korupce bylo jedním z ústředních témat slovenských voleb, asi není třeba polemizovat, jak se ale v centru (většinou negativního) zájmu ocitla práva LGBT lidí?
Myslím si, že LGBT téma bylo využito jako určitý „faktor strachu“. Jednoduše LGBT lidé se hodili jako skupina, kterou politici využili k zastrašení ostatních. To je podle mého názoru naprosto šokující. Vlastně mě velmi překvapilo, jak odlišné země dnes Česko a Slovensko jsou. Když jsme překročili hranice, okamžitě mě trefila do očí ta probíhající kampaň a národovlastenecká hesla. Ostatně i slovenský parlament není parlament, ale „Národní rada“ – na billboardech se objevovala hesla tematizující národ, ochranu rodiny, jako kdyby právě rodina byla v nějakém nebezpečí. Člověk si v rámci intenzity té kampaně okamžitě uvědomil, jak málo stačí k tomu, aby se z LGBT lidí stali doslova štvanci. Je to vlastně účelové rozdělování společnosti, které ale trvá již delší dobu.
Podobné snahy lze ale pozorovat i u nás, strany Svoboda a přímá demokracie stejně jako Trikolóra volí podobou rétoriku. Měli by se čeští LGBT lidé také začít bát?
Troufám si říci, že my se stejné vlny bát nemusíme, nicméně máte pravdu, že náznaky toho, co se v plné míře projevuje na Slovensku, se objevují i u nás. Trikolóra volí podobný styl komunikace, ale na lidi to moc nefunuje, totéž lze říct i o Tomio Okamurovi. Ten vlastně ve volbách dopadl podobně jako slovenští Kotlebovci, má svůj okruh voličů, který ale neroste. Nacionalistmus a víra v Česku tolik nefunguje, my jsme v tomhle úplně jiná země. Začínáme se pomalu, ale jistě ubírat jiným směrem, mentálně míříme více na západ, ač se to možná zatím nezdá. Konečně nacházíme sebevědomí a vnímáme, že patříme spíše tam a snad to tak půjde i dál.
Je za touto odlišností možné spatřovat i fakt, že jsme drtivě ateisté?
Naše společnost je kulturně i sociálně odlišná, zbývající země V4 jsou skutečně dominantně věřící. Na druhou stranu, proč ale existují i věřící, kteří s právy LGBT lidí nemají problém? Víra neříká, jak konkrétně se má člověk chovat, právě výklad víry je velmi často zneužívaný spíše jen k populismu a politickému marketingu. Bez ohledu na náboženství, v Česku je situace jiná i proto, že český premiér jako jediný z představitelů zemí střední a východní Evropy manželství gayů a leseb otevřeně podporuje. I to je silný signál, že podobný vývoj jako na Slovensku, ale třeba i v Maďarsku nebo Polsku by naši aktuální političtí představitelé nedopustili. Je ale pravda, že i přes pozitivnější přijetí LGBT lidí v Česku se u nás vývoj jejich postavení zasekl.
Tendence omezovat práva LGBT lidí se ale objevují i směrem na západ – třeba Marine Le Pen dlouhodobě opakuje, že by chtěla LGBT lidem jejich již vydobytá práva opět odebrat…
Jenomže ono se ukazuje, že ta společnost má úplně jiné a mnohem zásadnější problémy a starosti. Podpora manželství párů stejného pohlaví ve Francii od jeho schválení výrazně vzrostla – v praktické rovině se totiž ukazuje, že nic z toho, čím opozice strašila, se nestalo. Politika strachu tam už nefunguje a stále se opakující argumenty ze strany katolických aktivistů se také nenaplňují. Naopak se změny – konkrétně tedy umožnění stejnopohlavního manželství – začínají pozitivně projevovat, prokazatelně např. klesá míra sebevražd mladých LGBT lidí.
Dalo by se tedy říci, že přijetí manželství osob stejného pohlaví u nás nic nebrání – má i velkou podporu napříč veřejností. Proč tedy neustále probíhají jen „tanečky okolo“ a „skutek utek´“?
Politici u nás danou realitu nereflektují, protože jsou ve většině tvořeni skupinou lidí, která se vůči LGBT lidem negativně vymezuje. Celý proces schvalování se proto zasekává, je pomalý, nepřispívá tomu ani to, že všechny politické strany kromě Pirátů mají volné hlasování. Všichni tak spíše vyčkávají, váhají a zvažují, co jim podobný zákon dá, nebo vezme. Je to samozřejmě zdlouhavý proces, ale když se člověk podívá, jak dlouho trvalo, než k úpravám a schválením takových zákonů došlo v jiných zemích, myslím, že jsme na velmi dobré cestě – manželství párů stejného pohlaví podporuje premiér, podpora v parlamentu se od předložení návrhu zákona zvyšuje. Sněmovna by měla po dvou jednáních konečně hlasovat, čekají na to statisíce lidí...
V jaké fázi své cesty se pak s ohledem na aktuální volební výsledky nachází Slováci?
Minimálně třeba časem – stejně jako my – dojdou k určitému poznání. Klidně se mohou podívat do Česka, stejně jako my se díváme na západ. U nás je registrované partnerství možné od roku 2006. Tisíce párů se rozhodlo do registrovaného partnerství vstoupit, přitom žádné ostatní (heterosexuální) občany tento model soužití neohrozil. A to je něco, co by mohlo být pro Slováky určitou inspirací. Protože to, jak se aktuálně situace v zemi vyvíjí, určitě není pro LGBT lidi pozitivní a ve výsledku se vše podepíše na životech konkrétních lidí…
