Nenávistné polské zóny, kde nejsou LGBT lidé vítaní, již dosáhly rozlohy Maďarska
Jak naznačuje mapa „Atlas nenávisti“, kterou sestavují aktivisté, zóny, kde nejsou LGBT lidé vítáni, postupně rostou. A to bez ohledu na fakt, že již mnohé mezinárodní organizace na tuto alarmující skutečnost upozorňují a např. Evropský parlament danou praxi odsoudil jako diskriminační a podkopávající práva LGBT lidí a vyzval polské orgány, aby tyto akty odsoudily a zrušily všechna usnesení, která práva LGBT komunity napadají. Aktuálně tak v Polsku již více jak 100 územních celků (a to včetně pěti vojvodství, což je polská nejvyšší správní jednotka, a deseti krajů) přijalo různá znění rezoluce, která se vůči LGBT komunitě staví jasně odmítavě.
Kde se bere nenávist?
Ačkoliv zahraniční média se o situaci v Polsku začala zajímat až poté, kdy se konzervativní polský list rozhodl jako přílohu šířit samolepku s přeškrtnutou duhou (tu měli zájemci využít právě k vyznačení míst, kde lesby, gaye a translidi „nechtějí“), situace v zemi se neproměnila jen tak náhodou. Vlnu nenávisti tak lokální aktivisté spojují s počátkem předvolební kampaně vládnoucí konzervativní strany Právo a spravedlnost. Ta odsuzuje „LGBT ideologii“ jako „zahraniční import“, který ohrožuje polský národ a jeho tradiční křesťanské hodnoty. Lídr strany, Jaroslaw Kaczynski, tak mj. varoval: „Ruce pryč od našich dětí“ s tím, že LGBT ideologie ohrožuje morálku a zdraví mladých Poláků. Hájení údajných křesťanských principů se tak stalo ústředním tématem servírovaným polským voličům s tím, že LGBT komunita je veřejným nepřítelem číslo 1. Od března loňského roku tak kampaň vůči LGBT lidem v Polsku roste.
Jak navíc naznačují celostátní data, drtivá většina radních, kteří se pro přijetí nenávistných rezolucí vyslovili, jsou právě členy strany Právo a spravedlnost. Ruku v ruce pak jdou také snahy zakázat v Polsku pochody hrdosti s jasným odůvodněním, že představují hrozbu pro veřejnou bezpečnost. Bez ohledu na to, že prozatím podobná rozhodnutí polské soudy smetly ze stolu, pridy se nakonec staly spíše místem nenávistného střetu, ve městě Bialystok pak byli účastníci přímo fyzicky napadeni.
Ačkoliv polští aktivisté se snaží situaci „zvrátit“ (v první fázi se např. mnozí Poláci na sociálních sítích začali ke své orientaci hlásit veřejně s odmítavým štítkem variujícím právě nenávistnou samolepku s přešktnutou duhou, před nedávnem také vznikla kampaň, v níž se gayové fotili u vjezdových cedulí do svých měst a obcí), začíná být zřejmé, že podobné akty vystavují LGBT lidi stále větším rizikům.
Že situace začíná být neúnosná, pak dokresluje i nedávná sebevražda čtrnáctiletého transgender chlapce Wiktora. Ten si vzal život skokem pod metro, protože nejenže kvůli své transsexualitě zažíval šikanu od spolužáků a okolí, ale příliš pochopení se mu nedostávalo ani od lékařů a psychiatrů. Ti mu vysvětlovali, že na změnu pohlaví je příliš mladý a když má tělo děvčete, měl by nejprve zkusit, jaké je mazlení s klukem…
Mílovými kroky zpět?
Poměrně paradoxní pak je skutečnost, že většina polských rezolucí, které se prezentují jako texty hájící tradiční polské hodnoty, vychází minimálně částečně z různých zahraničních materiálů, za jejichž vznikem stojí mnohé profesionalizované konzervativní skupiny. Jejich vliv a aktivity přitom napříč Evropou rostou a jak naznačují i související šetření, jsou čím dál více koordinované. Stranou přitom nezůstává ani Česká republika, kde se čím dál více dostává prostoru konzervativní a militantní organizaci Aliance pro rodinu, která využívá prakticky tutéž rétoriku, která se v Polsku stala národní mantrou.
