Světová divadelní premiéra Dánské dívky se stala testem tolerance, paradoxně i v rámci české trans-komunity
Příběh prvního transsexuála, který se rozhodl podstoupit operativní změnu pohlaví, literárně – pod názvem Dánská dívka – zpracoval v roce 2000 David Ebershoff. Světové pozornosti se však této životní story dostalo až poté, co ji do filmové podoby (2015) převedl režisér Tom Hooper a do hlavní role malíře Einara Wegenera obsadil Eddieho Redmayna. Ten se před očima diváků postupně čím dál více proměňoval v ženu – Lili Elbe. Přesně toutéž „metamorfózou“ nyní prochází i Daniel Krejčík, který hraje hlavní roli ve světové divadelní premiéře Dánské dívky v pražském Divadle Na Fidlovačce. A ohlasy variují od nadšení až po čiré nepochopení, neschází však ani klasický problém dnešní doby – „hejty“. Ty (pro mnohé překvapivě) přicházejí i ze strany trans-komunity…
Kdo má „právo“ hrát trans-postavy?
Není to tak dávno, kdy Amerikou otřásal „skandál“ týkající se obsazení Scarlett Johansson do snímku, v němž měla ztvárnit trans-muže, mafiána Danteho Texe Gilla (jednalo se o skutečný příběh ženy, která se cítila být mužem a jako muž také vystupovala). Ačkoliv po nátlaku herečka nakonec z projektu odstoupila, pravdou je, že podobná praxe obsazování mainstreamových herců/hereček do rolí trans-postav má poměrně dlouhou tradici (přičemž rozhodně nechceme tradici užít k ospravedlnění této praxe). Kromě Eddieho Redmayna lze jmenovat např. Hillary Swank (Kluci nepláčou), Felicity Huffman (TransAmerika) nebo Jareda Leta (Dallas Buyers Club). Seznam by přitom jistě mohl dále pokračovat.
Bez ohledu na to, nakolik je podobná praxe korektní, nebo nikoliv, v USA jsou možnosti rozhodně široké a tamní filmový průmysl již dnes nabízí adekvátní množství trans herců, kteří zároveň disponují stejnými hereckými kvalitami jako kterákoliv jiná z hvězd filmového plátna. Ti však na druhou stranu mohou hrát jistě i postavy, které trans nejsou – to pak plyne z logiky věci, kterou vystihla sama Johansson, když poznamenala, že jako herečka se cítí být kompetentní hrát jakokouliv osobu, strom či zvíře, protože je to jednoduše podstata její práce.
Situace v Česku je ale nepochybně odlišná. Trans-herci/herečky jsou u nás poměrně nedostatkové zboží, což dokázal již seriál Most. Ten ostatně část diváckého spektra také zvedl ze židlí, na druhou stranu nutno dodat, že nejen proto, že trans-ženu hrála „skutečná“ žena (resp. žena, která změnou pohlaví neprošla), navíc nadabovaná gayem, ale obecně i kvůli způsobu, jakým byla postava, stejně jako ti, s nimiž interagovala, napsána.
Upřít Mostu ale rozhodně nelze to, že na téma upoutal pozornost, a zároveň již tehdy tvůrci poukazovali na fakt, že sehnat trans-herečku se jim nepodařilo. Natož trans-herečku, která by byla ochotná jít s kůží na trh, což zatím v ČR prostě není běžné. Mnozí lidé, kteří změnou pohlaví projdou, jednoduše za svou předchozí identitou pálí mosty (Most - neMost!) a se změnou pohlaví nechtějí být spojováni. Volat tedy v Česku po korektnosti zobrazení trans-postavy je poměrně bezzubé. Absence trans-herců není totiž způsobena diskriminací, ale jednoduše faktem, že trans-herců u nás (alespoň zatím) po ulicích zástupy neběhají. Jistě nelze vyloučit, že situace bude časem jiná, ovšem to je otázkou vývoje (a akceptace v rámci společnosti), v němž zatím minimálně co se trans-práv týká, má ČR co dohánět. Přitom i takové projekty jako Most či Dánská dívka mohou skrze rozpoutání celospolečenské diskuse k přijetí a pochopení translidí nepochybně přispět.
Dánská dívka jako další krok v normalizaci transsexuality
Zatímco Most vnesl téma transsexuality do českých mainstreamových médií, Dánská dívka totéž činí na divadelních prknech. Ano, dalo by se říci, že představení to není zcela dokonalé. Role Jiřího Korna v první polovině působí spíše jako ad hoc vytvořená (nemluvě o tom, že nastoluje i téma drag, což pro neznalé publikum může být v kontextu transsexuality matoucí), hudební složka není příliš sjednocená a je na každém, aby posoudil, nakolik potřebné jsou téměř muzikálové výstupy v tak komorním příběhu. V některých scénách, v nichž člověku skutečně až mrazí, naopak po vypjaté chvíli, která by potřebovala čas k tomu „sednout si“ (zejména v případě publika, které o problematice nemá žádné povědomí), záhy přichází humor. Zbytečně. Namísto něj by stačilo nechat situaci doznít a dát Danielu Krejčíkovi prostor k tomu, aby byl více „Dánskou dívkou“. Protože bez ohledu na jakékoliv možné výtky vůči celému představení on svou roli zvládá výborně. Jen škoda, že právě humor a snaha o zábavnost za každou cenu je zde na úkor fokusu na samotné pocity člověka procházejícího změnou pohlaví. Přitom nelze pochybovat o tom, že i v mnohem intimnější podobě by Krejčík svou postavu „utáhnul“ (stejně jako jeho spoluhráčky – Petra Horváthová, která ztvárňuje jeho ženu Gretu, a Aneta Krejčíková, jež se v alternaci s Vandou Hybnerovou ujala role operní pěvkyně Anny, již Greta portrétuje) .
I přes drobné nedokonalosti je však Dánská dívka představení, které rozhodně stojí za vidění (a prožití). Mnohé scény (např. moment, kdy se Einar dívá na sebe do „zrcadla“, v němž jeho postavu následně nahradí postava ženská) jsou skutečně velmi silné a nápaditě pojaté. A pokud byť i jen malou troškou přispěje ke zvýšení povědomí o problematice změny pohlaví (potažmo o transsexualitě jako takové), rozhodně účel splní. A třeba za nějaký ten pátek i v Česku dospějeme do podobného stavu jako v USA a mezi herci/herečkami bude na výběr nejen dle sexuální orientace (ne, ani lesby a gaye u nás reální gayové a lesby běžně nehrají…), ale i genderové identity. Zatím však někteří kritici skutečně štěkají u špatných dveří.
Dánská dívka, Divadlo Na Fidlovačce (2019), režie: Jakub Čermák, dramatizace a dramaturgie: Kateřina Jonášová, v hl. rolích: Daniel Krejčík (Einar/Lili), Petra Horváthová (Greta), Aneta Krejčíková/Vanda Hybnerová (Anna), Jiří Korn (dr. Bolk) ad.
