Homosexualita měla velký evoluční význam, stejnopohlavní vztahy byly důležité i pro heterosexuály, tvrdí vědci
U více než 1500 živočišných druhů bylo zaznamenáno homosexuální chování. I přes velké množství důkazů o stejnopohlavním styku napříč živočichy ale vědci tento typ chování dlouhodobě klasifikovali jako tzv. Darwinův paradox – nebyli schopni objasnit důvod četnosti homosexuality s ohledem na to, že nevede k reprodukci. Stejně tak otázkou zůstávalo, proč se stejnopohlavní sexuální chování předává mezi generacemi dál a dál, i když se zvířata v průběhu mnoha tisíciletí náležitě vyvinula. Podle vědců z yaleské univerzity je však nutné začít na problematiku nahlížet z úplně nového úhlu. A namísto hledání důvodů, proč se mnohá zvířata chovají homosexuálně, by se měla pozornost zaměřit na zodpovězení otázky, proč by to dělat neměla.
Podle odborné studie publikované v časopise Nature Ecology & Evolution bylo homosexuální chování ve skutečnosti původní součástí sexuálního chování živočochů a přetrvalo z prostého důvodu – pojí se s ním minimální náklady a naopak poměrně důležité přínosy. „Tvrdíme, že často implicitní předpoklad heterosexuality živočišných druhů nebyl nikdy důkladně prozkoumán a místo toho panoval základní předpoklad o totožném heterosexuálním chování. Posunutím čočky, jejímž prostřednictvím studujeme sexuální chování zvířat, můžeme důkladněji zkoumat evoluční historii různých sexuálních strategií,“ uvádí vědci.
Proto se nyní odborníci chtějí zcela oprostit od klasických předpokladů o sexuálním chování živočichů. Ty donedávna stály na dvou pilířích – v prvé řadě se předpokládalo, že stejnopohlavní sexuální chování je vyvažováno vysokými náklady, protože jedinci vynakládají čas a energii na aktivity, které nevedou k reprodukci. V řadě druhé pak byl běžný předpoklad, že stejnopohlavní sexuální chování se objevovalo nezávisle na různosti jednotlivých živočišných druhů a vývojových liniích. „Pokud by ovšem byl v tak rozmanité škále druhů pozorován nějaký podobný znak odlišnosti, klasicky by byl přijat jako součást DNA našich předků spíše než něco, co se později vyvinulo,“ konstatuje vedoucí studie, Julia Monk.
Jak tedy vědci shrnují, kombinace stejnopohlavního sexuálního chování a sexuálního chování heterosexuálního je původní podmínkou pro všechny sexuálně aktivní druhy – a tyto tendence se pravděpodobně vyvinuly již v nejranějších formách sexuálního chování. A nejenže homosexuální chování není „nákladné“ (co do vynaloženého času a energie), ale ve skutečnosti může být z hlediska přirozeného výběru velmi důležité – jedinci se tak s větší pravděpodobností spojí s více partnery.
To ostatně souvisí nejen s tím, že mnoho druhů není monogamních, ale zároveň i s tím, že v případě některých z nich je jen velmi obtížné rozeznat pohlaví. Jednoduše řečeno „pokud byste byli příliš vybíraví a hledali jen partnera opačného pohlaví, prostě byste měli sex méně často než ti, kteří se pohlavím nenechali odradit. Díky tomu ovšem nejenže byste měli sex častěji, ale zároveň byste měli častěji i sex heterosexuální,“ popisuje spoluautor výzkumu, Max Lambert.
Závěrem výzkumu tedy je, že je třeba dosavadní vědecké předpoklady významně přehodnotit, jelikož v důsledku brzdí vědecké poznání. „Vzhledem k tomu, že z našich náhodných pozorování vyplývá, že stejnopohlavní sexuální chování je běžné u stovek živočišných druhů, představte si, co bychom se mohli naučit, kdybychom předpokládali, že se jedná o něco zajímavého a ne jen o nekontrolovanou nehodu,“ uzavírá Lambert.
