Teorie želvy a chobotnice: Jaký typ partnera jste vy a proč si možná nevědomky sabotujete vztah?

Najít partnera, se kterým bude vztah skutečně trvalý, se mnohým může zdát jako nadlidský problém. Přitom by nezřídka stačilo tak málo – rozpoznat způsob, jakým se člověk ke druhému „připoutává“ a pochopit, z jaké perspektivy přistupujete ke vztahům. Díky tomu je pak dokonce možné zabránit také „vztahové sabotáží“, kterou mnozí nevědomky provádíme…

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: theguardian.com, psychbytes.com / 6. 11. 2019

Teorie citové vazby v praxi

Teorie citové vazby (tzv. attachmentu) patří v psychologii mezi témata poměrně důkladně popsaná. Poprvé se tímto tématem začal zabývat již v 50. letech minulého století psycholog a psychiatr John Bowlby, který popsal celoživotní dopad raných pout vytvářených v lidském životě (tedy především mezi dětmi a rodiči). Od té doby se jeho myšlenky staly podkladem pro mnoho dalších výzkumů, které s typologií utváření vazeb – (a stylem bezpečným, úzkostným a vyhýbajícím se) – pracovaly. Ovšem teprve nedávno vědce napadlo aplikovat tuto teorii také na problematiku romantických vztahů dospělých. A ukázalo se, že právě Bowlbym definovaná typologie může být skvělým pomocníkem pro budování trvalých vztahů. Poodbně jako teorie želvy a chobotnice. 

12. 11. 2019Chcete být Supermanem v posteli? Zbavte se těchto problémů

„Není to tebou, ale mým stylem utváření vazeb“…

Jedna z klasických rozchodových vět je, že vina není na straně protějšku. A jak naznačuje Amir Levine, odborník na klinickou psychiatrii columbijské univerzity, který téma utváření vazeb a jejich vlivu na partnerský život zpracoval také do knihy, mnozí čtenáři se v typologii skutečně našli a konečně porozuměli tomu, proč nezřídka své předchozí vztahy sami sabotovali. „Existuje tu předpoklad, že každý má schopnost milovat stejným způsobem,“ dodává Levine. Ale dle jeho názoru podloženého mnoha lety výzkumu, fungují lidské způsoby navazování blízkého kontaktu jako určitý „program“. „Tyto styly našeho připoutávání se k druhým jsou mnohem hlubší než komunikace, ovlivňují naše vnímání světa, aniž bychom si to uvědomovali,“ tvrdí Levine.

Podle výzkumů realizovaných v Severní Americe a Evropě je pak 25 % populace v navazování vztahů „vyhýbající se“ a 20 % „úzkostné“. Právě lidé, kteří inklinují k vazbám úzkostným, jsou obvykle příliš zaujati svými partnery, a to bez ohledu na to, zda oni jim zájem oplácí. Naopak ti, kteří spadají do typu „vyhýbajících se“, považují narůstající vztahovou intimitu za ztrátu nezávislosti, a proto se nezřídka od vztahu distancují. Ideálem pro vztahy je samozřejmě kategorie utváření vazeb bezpečných. Lidé, kteří je navazují, nemají problém lásku dávat ani přijímat. A jsou také skvělými partnery pro všechny ty, co k navazování kontaktu přistupují úzkostně nebo vyhýbavě. Dokáží totiž v protějšku vyvolat pocit, že ve vztahu žádné hrozby nejsou.

I vztahy lze měnit

Podle Levina však nic není ztraceno, bez ohledu na to, která typologie je pro člověka zrovna aktuální. Podle časosběrné studie, která se na proměny v této vztahové typologii zaměřila, se minimálně jeden ze čtyř lidí během několika let dokáže změnit. Především v důsledku vztahu s někým, kdo mu nabídne „bezpečné připoutání se“. Pozitivní pak je, že celých 55 % populace jsou právě lidé, kteří udržují a iniciují tyto bezpečné vazby, bohužel však ne mnoho jich je svobodných či volných. Jsou prostě ve vztazích příliš dobří.

Poměrně paradoxní je také fakt, že typy úzkostné a vyhýbající se se vzájemně velmi přitahují, a to navzdory velmi neslučitelným vztahovým východiskům. Úzkostná osoba v takovém případě vyvíjí čím dál větší (zbytečné) úsilí a osoba vyhýbající se se naopak čím dál více odtahuje – tím ve výsledku dokonce potvrzuje i přesvědčení o tom, že vztahy nejsou naplňující a jen jej omezují.

11. 11. 2019V televizi je nejvíce LGBT postav v historii, mění pohled diváků na odlišnost. Které seriály stojí za pozornost?

Želva a chobotnice

Americká párová terapeutka Hedy Schleifer  pak ještě k problematice přispívá svou teorií želvy a chobotnice. Ta klasicky říká, že v partnerství jsou želvami ti, kdo se obvykle projevům citu druhého vyhýbají (a své neumí vyjádřit), a chobotnicemi ti, kdo naopak k sobě partnera intenzivně „chapadly“ přitahují. V případě, že tato zvířecí typologie zohlední ještě způsoby navazování vztahů, tak např. úzkostné chobotnice mohou být příliš kritické k vyhýbajícím se želvám. I na tom lze však pracovat a podle psycholožky „vybudovat nové paradigma“.

Bez ohledu na jakoukoliv typologii pak sám Levin uzavírá, že hledání partnera pro život je proces velmi náročný a obtížný. Přitom pověstná „jiskra“, která ovlivňuje vztahová rozhodnutí mnoha lidí, nutně nemusí znamenat dlouhodobou kompatibilitu. Přesto je však především vlastní uvědomění si toho, co od vztahu očekáváme, prvním krokem k úspěchu.