Polský biskup, gay a aktivista boří církevní tabu: „Naši kněží užívají Bibli jako zbraň proti LGBT lidem, jde nám o život“

(ROZHOVOR) Szymon Niemiec je v Polsku považován za velmi kontroverzní osobnost. Není divu. Studoval psychologii, pracoval v médiích, pornoprůmyslu a je zároveň otevřený gay, který systematicky bojuje za práva LGBT lidí. Před 19 lety stál také za organizací prvního pochodu hrdosti v Polsku. Nic z toho by nebylo ještě zvlášť „pobuřující“, kdyby se ovšem Szymon Niemiec nestal čelním představitelem církve, která otevřeně uznává homosexualitu i transsexualitu. Od chvíle, kdy začal být v církvi činný, stal se pro Poláky trnem v patě a média o něm hovoří jako o „kacíři“ a „falešném knězi“. Jaká byla jeho cesta k víře? Co si myslí o aktuální situaci LGBT komunity v Polsku? A jak se sám vypořádává s výhrůžkami smrtí?

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: Szymon Niemiec / 12. 9. 2019

Když jsem prováděla „mediální monitoring“, z polských médií jsem se dozvěděla, že jste kacíř a zesměšňujete církev. Hojně zmiňována byla také práce v pornoprůmyslu…

Polská média mě skutečně „milují“. Já sám byl přitom novinářem. S tím paradoxně souvisí i ta práce v pornoprůmyslu. V roce 1998 jsem totiž zorganizoval v Polsku první pochod hrdosti pro LGBT lidi, nesl jsem duhovou vlajku. A tak mě z práce – z jedné mediální společnosti – propustili. Dlouho jsem nemohl najít jiné zaměstnání, kamarád mi proto nabídl místo v porno branži. Byla to zábava. Samozřejmě jsem nebyl herec, ale skoro tři roky jsem pracoval v archivu. (smích)

Jak jde taková minulost dohromady s působením v církvi?

Není to takový rozdíl – vlastně i v Bibli je spousta pornografie. (smích)

Kudy přesně vedla vaše cesta k tomu, že jste vstoupil do církve a následně se stal biskupem?

Vždycky jsem věřil v Boha, cesta to ale byla klikatá. Vyrostl jsem ve věřící rodině, jako dítě jsem chodil do kostela, ale během dospívání jsem byl církevním smýšlením rozčarován. Měl jsem pocit, že pro představitele církve jsou důležitější peníze a dary než lidé a kongregace.  Zpět k víře mě tak přivedl až v roce 2000 reverend Ivanovs z Litvy, ten v Polsku také založil první církev otevřenou LGBT lidem, Free Reformed Church of Poland.

V té době jste sám ale jako církevní představitel ještě nepůsobil…

To je pravda. Měl jsem tehdy spíše politické ambice. V roce 2005 jsem totiž kandidoval do parlamentu – již v té době jako otevřený gay a také aktivista. Pro mnohé jsem byl taková „kreatura“, jsem antiklerikál, věřící, gay. Církev tehdy přišla o pastora a moje komunita mě oslovila s tím, že potřebuje kněžího. Já ale argumentoval, že teď ne, protože dělám politickou kariéru…Ale Bůh se mnou měl jiný plán…

Jaký?

Hepatitidu B (smích). V průběhu kampaně za mnou přišel kolega, že skutečně nevypadám dobře. Že prý jsem celý žlutý. Poslal mě do nemocnice, tam si mě rovnou nechali a já tam zůstal půl roku. Celá moje kandidatura tak vzala za své. Z nemocnice jsem ale vyšel jako jiný člověk. Měl jsem hodně času na přemýšlení, zvažoval jsem, co bych mohl v životě dělat. Nakonec jsem tedy zamířil ke své církvi s tím, že pokud mě potřebují, jsem tu. Tak jsem se stal nejprve jáhnem a v roce 2010 jsem za asistence C. Stronga v USA vstoupil do církve, která je otevřena všem, i LGBT lidem, Christian United Church. Tu jsem začal zastupovat také v Polsku.

Předpokládám, že příliš vřelého přijetí se vám ale zrovna v Polsku nedostalo…

Byl to celé velký problém mít církev pro LGBT, LGBT lidé nás nesnášeli, protože jsme věřící, a věřící nás nesnášeli, protože jsme LGBT. Perfektní kombinace. V rámci Christian United Church jsme měli v nejlepších časech jen kolem několika stovek přívrženců. Nakonec jsem se souhrou okolností stal také biskupem této církve. Samozřejmě to byl v Polsku obrovský poprask (i proto jsem se tomu velmi bránil), že gay aktivista bude biskupem, ale podmínkou je, že musíte mluvit řečí země, kde působíte. A najít v Polsku kohokoliv, kdo by byl otevřen myšlence LGBT rovnosti, byl nadlidský úkol. Tak to zůstalo na mně.

2. 10. 2019Každý 8. muž onemocní rakovinou prostaty. Nová léčba dává naději i těm, kteří na nemoc přijdou pozdě

Vaše církev ale v Polsku není registrovaná. Co to v praktické rovině znamená?

V legislativní rovině to není problém. Podle polských zákonů jsou si všechny církve rovny, v právním řádu není ani slovo o tom, že by daná církev musela být registrovaná – pokud tedy nechcete vlastnit nemovitosti, majetek. Mohu provádět všechny církevní služby, křty, pohřby, sňatky – ačkoliv v tomto ohledu jsme omezeni opravdu jen na sňatky před Bohem – pro věřící je to ale důležité. Pro mě platí, že když je mezi lidmi láska, bez ohledu na pohlaví nebo genderovou identitu, je tu i Bůh. Když se dva lidé milují, je mou povinností takovému páru požehnat. Bez ohledu na to mi ale stále hází na hlavu, že nejsem kněz, protože moje církev v Polsku není registrovaná.

Před 19 lety jste byl jedním z iniciátorů prvního pochodu hrdosti, od roku 2010 máte v rámci této akce také kázání. Letos se jej ale dotkly velké kontroverze – podle polských médií jste realizoval „parodii na mši“ s cedníkem na hlavě…

To je celé naprosto směšné. V prvé řadě, rozhodně se nejedná a ani nejednalo o mši, ale o ekumenickou službu. S tou jsem v souvislosti s pridem začal v roce 2010. Letos o tomto kázání polská média psala skutečně jako o „parodii na katolickou mši“. Nikdo se ale neptal na mé vysvětlení. Ten cedník jsem na hlavě neměl já. Během své řeči jsem vyzval přítomné k tomu, aby – je-li přítomen jakýkoliv představitel kterékoliv církve – se ke mně přidali. A zvedl se příznivec církve uznávající špagetovou příšeru, tzv. pastafariánství, který měl na hlavě cedník. Nejsem zodpovědný za to, kdo na mé kázání přijde. A pokud někdo věří tomu, že cedník na jeho hlavě je legitimní, nebudu mu to brát, bez ohledu na to, že si třeba mohu myslet něco jiného.  Ať věří, v co chce. I ve špagetovou příšeru. Na tom přeci nezáleží – to máte stejné i s jinými náboženstvími, nezáleží na tom, kdo v co věří. Podstatná je víra.

Pracoval jste jako novinář, teď jste kněz, napsal jste také knihu Rainbow Humming Bird on the Butt (vyšla v Polsku a v angličtině také v USA) – autobiografii, o vašem životě a LGBT aktivismu. Využíváte i dnes média např. pro popularizaci vašich myšlenek?

Stále rád píšu, problém jsou ale média v Polsku, která se mnou mají velký problém, jsem podle nich prostě zrůda, falešný kněz. Vyhýbají se mi nebo mě zesměšňují. Pozvali si mě takto do jedné televizní debaty s jedním polským ultrakatolíkem, čekali konflikt. Ale když dojde na teologii, zastávám skutečně profesionální stanoviska, v otázkách víry jsme se shodli. Samozřejmě v oblasti morálních otázek či LGBT bychom měli neshody, ale jádro je vždy stejné, jde o Boha. Já skutečně neusiluji o kontroverzi, i když většinu mého života provází – i ta pornografie byla pro mě dobrá, potkal jsem lidi ze sex průmyslu, vím, jak to tam chodí, mluvil jsem s pornohvězdami, prostitutkami, chápu je a nesoudím. Myslím, že Bůh mě na tuto cestu z nějakého důvodu vyslal.

Když jste narazil na teologii – jak nahlížíte na výklad Bible a fakt, že ji např. někteří využívají k tomu, aby očernili LGBT lidi?

Myslím, že Bibli je možné použít oběma způsoby – jako návod pro člověka s otevřeným srdcem, jak akceptovat lidi takové, jací jsou, nebo jako návod, jak určité lidi nenávidět. Podle mého názoru ale člověk nemůže být kněz, když nesnáší lidi. A fakt je, že většina kněží v Polsku LGBT lidi nesnáší. Problém v polské církvi je, že její představitelé užívají Bibli jako zbraň. Ale Bible je kniha s jasnou myšlenkou – milujte Boha celým srdcem a svého bližního jako sebe sama.

LGBT komunita je ale aktuálně ve vaší vlasti veřejným nepřítelem číslo jedna, a to nejen na úrovni církevní, ale i politické…

Ano a ta situace je čím dál horší. Nebál bych se ten stav přirovnat k roku 1968, to byl obrovský boj proti Židům, komunisté je vinili ze všeho. Dnes je to úplně stejné, Právo a spravedlnost (vládnoucí konzervativní strana Jaroslawa Kaczynskiho, pozn. red.) vytvořilo určitou kontroverzi – teorii – že gayové chtějí zničit svět, nejmenují ale konkrétně gaye, ale hovoří o LGBT ideologii. LGBT lidé prostě mohou za všechno špatné, pár týdnů zpět se tu rozbila kanalizace a ministr zdravotnictví prohlásil, že za to mohou LGBT lidé…

Tomu skutečně někdo v Polsku věří?

To byste se divila, čemu všemu lidé v Polsku věří – mnozí berou to, co se dozvědí z médií, jako nezpochybnitelný fakt. Média u nás ale ovládají politici, nejsou tu žádná svobodná média.

Zvyšuje se tedy v polské společnosti nenávist vůči lesbám a gayům?

Teď ano, máme tu velké problémy, mnozí byli zbiti, propuštěni z práce, homofobie je tu velká a roste. Nepamatuji si takovou míru nenávisti, jak je tu teď, a to mi je 42 let, problémy v Polsku ale rostou. Lidé, co se již vyoutovali, se zase začínají ve strachu o život skrývat. V 90. letech jsme byli opojeni svobodou, teď se začínají lidé bát o život. Je to hrozné, máme tu transgender komunitu, já ji hájím, ale většina se bojí zavržení z okolí, a tak se rozhodnou změnu pohlaví nepodstoupit. Nakonec hluboce chápu všechny ty, kdo věří v to, že jediná jejich možnost je prostě utéct.

A co vy sám? Nezvažujete také „útěk“?

Vyhrožovali mi vraždou. Teď mám uloženo kolem 2 GB výhružek, např. „milý pane Niemieče, táhněte do pekla“.  Pracuji na soukromé univerzitě, zároveň si tam dělám doktorát, potkal jsem se s rektorem a ten postavil před mé dveře na tři měsíce ochranku… Aktuálně v Polsku ještě setrvávám, protože chci dokončit studia, ale o emigraci velmi přemýšlím, na druhou stranu pořád věřím, že možná tyto volby něco změní. Pokud ne, bude to pro mě impuls k tomu, abych odešel.

Strach o život tedy zatím nemáte?

Ne, nejsem blázen, ale rozhodl jsem se, že se nenechám vyděsit. Moje bezpečnost i bezpečnost mé rodiny je na prvním místě a mám plán, že pokud se věci zhorší, prostě zmizím. A konkrétně Česko je velmi vysoko na seznamu zemí, kam přemýšlím, že bych se mohl odstěhovat. Dokonce jsem si zjišťoval možnosti práce na olomoucké univerzitě, že bych si tam doktorát dodělal. Zda v Polsku zůstanu, se uvidí v říjnu. Ale když Právo a spravedlnost vyhraje a bude mít většinu, bude nejen pro mě příliš nebezpečné tu zůstat…

13. 6. 2019Jak přežít léto bez dehydratace? Poslechněte své tělo! Pomůže vám i meloun

Působíte na akademické půdě – jakého se vám tam dostalo přijetí?

Když jsem se stal zaměstnancem na univerzitě, mnozí čekali, že se tam budu prohánět s duhovou vlajkou a vykřikovat „dívejte se na mě, jsem fantastický!“ (smích). Oproti těmto očekáváním jsem ale začal normálně pracovat. Byl jsem na druhou stranu velmi otevřený, když se kolegyně bavily o dětech, já mluvil o svých kočkách, když mluvily o manželovi, mluvil jsem o partnerovi. Všichni tak viděli, že jsem úplně normální člověk s úplně normálními problémy. Všechno je o lidech.

Jsou lidé v Polsku v něčem jiní? Ve srovnání s ČR je přeci jen jasné, že minimálně co do tolerance jinakosti jsme u nás o dost dál…

Není žádná země na světě, kde by se nevyskytovala nenávist. I když si vezmete Kanadu, Maltu, země s velmi vysokým přijetím LGBT lidí, vždy se tam nějaké problémy najdou. Moje filozofie proto je pracovat na změně, krok po kroku, a ne zbaběle utéct.

Takže vidíte nějaké „světlo na konci tunelu“ i pro polskou LGBT komunitu?

Myslím, že lidská práva, LGBT práva, jsou jako sněhová koule – pustíte z kopce malou kouli, ta ale nabere rychlost a také na sebe nabalí další sníh. Ano, dnes jsou tu konzervativci, ultra nacionalisté…ale lidé se mění, mění se jejich myšlení. LGBT lidé jsou součástí běžné populace. Před 20 lety jsme v Polsku měli jediný pride, před deseti lety byly dva, letos se jich konalo 25. Pokrok není možné zastavit. Jsem přesvědčen, že děláme dobrou práci.