Téměř nepotetovaný tatér Filip Fabian: Když pracujete v branži, je těžké nevypadat jako obrázek

(ROZHOVOR): Filip Fabian pochází se Slovenska, ale s tatérským strojkem už objel velký kus světa. Proč se rozhodl stát tatérem? Jaké motivy by nikdy netetoval? A proč kérka jedné z jeho klientek skončila ve výčtu kuriozit?

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: FF / 12. 8. 2019

Malé děti obvykle sní o tom, že budou popeláři, kosmonauty nebo celebritami. I když se to obvykle nevyplní, o tom, že by se někdo přímo chtěl stát tatérem, jsem ještě neslyšela. Jak se taková věc přihodí?

Neumím mluvit za nikoho jiného, ale v mém případě to byly hodiny dívání se tatérovi – mému bratranci – pod ruce. To mi bylo asi okolo šestnácti. Pak jsem si na e-bay koupil za 20 dolarů svůj první strojek, který jsem vyzkoušel poprvé na vlastním koleně. Strojek se mi rozpadl v ruce, ale inkoust pod kůží zůstal napořád. Myslím, že letos je tomu 10 let, od té doby se tetování věnuji dennodenně.

Pro tetování ale není základním předpokladem jen vlastnictví strojku – je třeba také kreativita a výtvarné nadání…

Je pravda, že do jisté míry jsem také ilustrátor. Kreslím doslova odnepaměti. Veškeré vzdělávací instituce, jež jsem absolvoval, měly právě umělecké zaměření. Důvodem bylo asi vždy to, že mě vlastní tvorba bavila a naplňovala. A baví a naplňuje mě dodnes. Nějakou větší distinkci mezi tím, jak se člověk vizuálně vyjadřuje, tedy zda tvoří prostřednictvím tetovacího strojku na kůži, nebo tužkou na papír, nevnímám. Všechny ty činnosti mi pocitově v něčem splývají. Je to jen rozdílná forma vyjádření.

15. 10. 2019Výsledek polských voleb znamená další 4 roky tvrdého útlaku leseb a gayů. Mnozí ve strachu o život zvažují útěk ze země

Máte spočítáno, kolik tetování – kromě toho nevydařeného prvního pokusu na koleni – zdobí vaše tělo? Je „potetovanost“ tatéra podmínkou?

Řekl bych, že není. Já osobně mám těch tetování rozhodně míň, než bych rád. Na druhou stranu, když se v dané branži pohybujete, je těžké nevypadat jako obrázek. Když jsem prve přišel do studia Authentink za Kian Forrealem v Sydney, první, co mi řekl, bylo: „kde máš kérky?“ To bylo asi poprvé a naposled, co jsem se až trochu styděl, že každý den někoho tetuju, ale sám jsem si na to za poslední dva roky vlastně nedokázal najít čas.

Sydney ale nebylo vaše jediné zahraniční působiště, pocházíte ze Slovenska, tetoval jste také v Berlíně a aktuálně v ČR. Plánujete se tu se svou tatérskou praxí usadit?

Upřímně řečeno, za pár dní zrovna odlétáme s partnerkou zase do zahraničí, takže na to se těžko odpovídá. Ale rozhodně bych se sem rád vrátil. Mám Česko moc rád, i když jsem se narodil na Slovensku. Máme tady půlku rodiny a taky většinu přátel.

Jsou nějaké trendy v tetování, které jsou typické jen a pouze pro ČR?

Poslední dobou mám pocit, že tak trochu hand-poke (tetování bez použití strojku, pouze jehlou, pozn. red.). Ale to fakt záleží na tom, kam se vypravíte, v Berlíně je toho spousta, o kus dál pak naopak vůbec. Něco speciálně českého mě ale asi nenapadá.

Zachytila jsem, že jste se účastnil i nějakých tatérských soutěží – jaký je váš největší úspěch? Čím jste zaujal? Co se vůbec v rámci takových soutěží hodnotí?

Myslím, že mým největším úspěchem je 2. místo v rámci Graphic Design na International Grand Tattoo Prix. To byla nesmírně příjemná akce s překvapivě milou atmosférou a profesionální porotou. Hodnotí se především technika, styl, ale i velikost, schopnost vejít se do limitů dané kategorie a samozřejmě také vizuální stránka.

Když je řeč o vizuální stránce – odmítl jste někdy nějaký konkrétní motiv vytetovat?

Odmítl jsem toho za tu dobu, co se tetováním živím, už celkem dost. Netetuji radikální motivy, ale ani ty, o nichž sám nejsem přesvědčený. Několikrát se mi stalo, že po konzultaci jsem věděl, že to nebude fungovat – a to většinou ani ne tak lidsky, jako spíše vybraný motiv na kůži konkrétního klienta. Stalo se mi taky, že jsem vycítil, že klient má sice jasnou představu, co by se mu líbilo, ale není reálné to udělat dobře.

Odrazujete tedy klienty od jejich nápadů, pokud máte pocit, že nejsou úplně ideální?

Někdy se přeptám několikrát, jestli si je zákazník vybraným motivem jistý – jednou jsem třeba tetoval mladou holku, chtěla nad zadek nápis „Keep Calm & Fuck Me Harder“. Prostě ho tam chtěla a trvala na tom. Pak jsem tu kérku zahlédnul někde na internetu v článku s titulkem „nejkurioznější tetování“…

6. 11. 2019„Městská SUV“ lákají na extravagantní design i ekologii

Takže je jasné, že především ti, kteří se jdou nechat tetovat poprvé, by se neměli nechat unést prvotní „genialitou“ svého nápadu…Na co dalšího by si měli dávat pozor?

Myslím, že to je tak individuální věc, že na to nejde odpovědět jinak než pár obecnými pravidly. Zaprvé, klást důraz na výběr tatéra. Zkontrolovat si, co dělá, jak funguje, jak vypadají věci, které tetoval a které se už zahojily. Zadruhé, na tetování nešetřit. U prvního tetování by pak člověk měl přemýšlet jako u těch následujících, ale je pravda, že „napoprvé“ je lepší zkusit tetování třeba v menším měřítku a ne na úplně prvoplánově viditelném místě…

Troufám si hádat, že lidí s kuriozními nápisy nejen nad zadkem asi stejně po světě běhá celkem dost. Jak s takovými skvosty nakládáte, pokud se jich majitel rozhodne zbavit?

Zrovna nedávno jsem se viděl s klukem, co jsem mu přetetovával telefonní číslo, které si nechal udělat na předloktí. Já teda nedělal to číslo, ale jen tu „záchranu“ potom. Takových příběhů je milion, vždycky se tomu s klienty smějeme. Když to jde, vezmu nežádoucí kousek  laserem, když ne, tak nezbývá nic jiného než původní motiv upravit, předělat, popř. prostě začernit :-).