Podobá se váš nový partner až nebezpečně tomu minulému? Žádný div, protějšky si vybíráme „jako přes kopírák“ (ale bez ohledu na vzhled)
Typizovaný výběr v praxi
Při „randění“ si člověk (nebo spíše jeho okolí) může všimnout, že si podvědomě vybírá poměrně podobné protějšky. Samozřejmě nelze vyloučit, že někoho přitahují jen a pouze modroocí blonďáci či tmavovlásky s dlouhýma nohama, bohužel však největší roli sehrává typ osobnosti. Jak totiž ukazuje studie realizovaná mezi stovkami současných a bývalých partnerů předem zvoleného výzkumného vzorku, lidé mají skutečně preferovaný „typ“, pokud jde o osobnost partnera/ky. A tak se současní/é partneři/ky výzkumného vzorku skutečně povahově velmi podobali těm bývalým. Zatímco si tedy lidé po rozchodu nezřídka říkají, že příště už si musí najít někoho naprosto „jiného“, dle odborníků se podobný závazek mnohem snadněji vyslovuje, než prakticky realizuje.
„Je to velmi zajímavé, protože často vidíme lidi, kteří si po rozchodu myslí, jak prozřeli a mají tak lepší představu o tom, jakého partnera by si měli najít,“ tvrdí jeden z výzkumníků, Yoobin Park. Ačkoliv samozřejmě nelze tvrdit, že šablonovitě si vybíráme úplně vždy, minimálně jistou konzistenci při výběru partnerů daná studie (bohužel) ukazuje. „Přestože naše údaje neuvádějí, proč partneři konkrétního člověka vykazují podobné osobností rysy, je nadmíru pozoruhodné, že jsme objevili podobnosti, které převyšují dokonce povahovou podobnost s tím, kdo partnera hledá, což je také jeden z klasicky zmiňovaných ´vzorců´,“ doplňuje Park.
Jak ze svého „typu“ vytěžit co nejvíce
Výběr protějšku na základě předem aplikovaného „typu“ samozřejmě nemusí být úplná výhra. Zejména pro ty, kteří si opakovaně vybírají nespolehlivé sukničkáře, hysterické žárlivky apod. Jak ale Park upozorňuje, nemusí se nutně jednat o tak negativní jev. Podobnost partnerů samozřejmě může způsobovat pocity beznaděje a frustrace, pokud se ale u toho nového objevují tytéž nešvary jako u předchozího, i s tímto stavem lze efektivně pracovat.
Podle vztahových poradců má tedy i zdánlivě bezvýchodná cesta určitá „východiska“. Opakování stejných problémů totiž skýtá potenciál naučit se s nimi pracovat. Ideální je nácvik odpovídajících komunikačních strategií – pokud byl ex-partner výbušný, člověk již dokáže rozpoznat „náběh“ na blížící se exkalaci vzteku a může ji zbrzdit či zastavit.
„V každém vztahu se lidé učí určité strategie pro práci s osobností svého partnera. Pokud se tedy partner stávající podobá tomu bývalému, přenesení předchozích vyjednávacích dovedností může být účinným způsobem, jak začít nový vztah s povahově podobným partnerem na lepším základě,“ tvrdí Park. Ten však také upozorňuje, že některé tyto strategie k „řízení“ protějšku mohou být také negativní – i proto je dle něj třeba věnovat tématu šablonovitého výběru partnera větší pozornost.
Světlo na konci tunelu
Ačkoliv jiné výzkumy prokázaly, že lidé zároveň při výběru partnera pracují jen s omezeným spektrem lidí z vlastní sociální bubliny (a tak se z hlediska povahového výběr nezřídka dost omezuje), bylo také doloženo, že typizaci je do jisté míry možné uniknout, a to díky souhře náhod a okolností. Ve chvíli, kdy vybočíte ze zajetých všedních kolejí, je vaše šance najít „netypického partnera“ zdaleka nejvyšší. Tak směle do toho!
