Ekologický kolaps nastane v roce 2050. Řešením eko-deprese je bezdětnost

Zemi hrozí ekologická katastrofa, podle některých odborníků se jí lidstvo „dočká“ již kolem roku 2050. Zatímco někteří upadají do eko-deprese, jiní volí konkrétní činy. Ostatně, způsobů, jak zátěž pro planetu snižovat, je nespočet, jedním z těch nejnovějších je záměrná bezdětnost…

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: cnn.com, bbc.co.uk / 14. 6. 2019

Méně dětí = menší zátěž pro planetu

Možná za lepší klima demonstrujete. Možná jste přistoupili i k dalším konkrétním činům – nejíte maso, třídíte plasty a minimalizujete jejich spotřebu. Nyní je tu ovšem nová vlna „řešení“ blížící se klimatické katastrofy, která lidstvo podle některých vědců dostihne již v roce 2050. Že je situace poměrně vážná, asi není třeba zdůrazňovat. Zatímco dospívající za lepší klima stávkují před školami, mnozí dospělí se rozhodli za „stávku v ložnici“.

Stále více stoupenců tak získává „hnutí“ BirthStrike, tedy lidí, kteří se rozhodli, že kvůli ochraně klimatu nebudou mít vlastní děti. Dle jejich názoru totiž není možné přivést dítě na svět, kterému hrozí velká sucha, akutní požáry a nedostatek potravin. „Když se zhoršuje stav klimatu, začínají se objevovat další problémy, je to jako domino, které padá,“ tvrdí Lori Day, jedna z členek BirthStrike, podle níž vše souvisí se vším. „Klimatické změny způsobují vzestup hladiny oceánů, vznik ničivých bouří, ovlivňují produkci potravin, migraci, problémy se zdroji i války,“ dodává.

Někteří přívrženci BirthStrike tak mají obavu mít děti proto, že jejich vyhlídky na spokojený život se odvíjí právě od neuspokojivého stavu klimatu, jiní pak zastávají stanovisko, že přivádět na svět další lidi, kteří budou planetu zatěžovat, je prostě a jednoduše špatné.

31. 5. 2019Chcete si zlepšit sexuální život? Tak se držte těchto rad!

Jasná řeč čísel

Bez ohledu na to, nakolik lze cílenou bezdětnost považovat za vhodné „řešení“, čísla mluví docela jasně. Podle odhadů odborníků OSN bude populace na Zemi dosahovat k hodnotě 8,5 miliardy. Do roku 2100 toto číslo může vzrůst až na 11 miliard. A každý člověk ročně vyprodukuje v průměru 5 tun oxidu uhličitého. Zatímco masivnější populační nárůst mají na svědomí rozvojové země, ty, které ve všech směrech prosperují, zase v průměru produkují mnohem více nežádoucího CO2. Budeme-li konkrétní, na průměrného Američana ročně připadá produkce cca 15,6 tun škodlivých zplodin, kdežto na průměrného obyvatele Srí Lanky či Ghany ani necelá tuna.

Otázkou však je, zda záměrná bezdětnost obyvatel vyspělých zemí může něco změnit. Podle studie z roku 2014 „snižování počtu obyvatelstva není rychlým řešením environmentálních problémů“. Za užití statistických modelů dokonce vědci zjistili, že i v případě celosvětového zavedení politiky jednoho dítěte by populace do konce století dosahovala k dnešním hodnotám. Redukce plodnosti tedy do jisté míry může mít výsledky, ovšem jen ve velmi dlouhodobém horizontu. Jak tedy odborníci dodávají, nejdůležitější je přijímat okamžitá konkrétní opatření, snižovat vlastní uhlíkovou stopu a také spotřebu. Protože – jak ukázaly výpočty – kdyby se všichni chovali jako v USA, v budoucnu bychom nepotřebovali změnu, ale rovnou minimálně čtyři nové planety…

22. 5. 2019S jakými problémy lidé nejčastěji chodí za sexuálními terapeuty?

EKO-deprese

Dvacet dní vražedného horka každý rok, zhroucené ekosystémy a více než miliarda lidí, kteří nebudou mít kde žít. To je scénář, který již kolem roku 2050 může být realitou. Minimálně pokud lidstvo nepřijme okamžitě konkrétní opatření, která klimatické změny omezí. Obavy o planetu se pak začínají podepisovat i na psychice mnoha lidí – čím dál častěji se tak hovoří o klimatické úzkosti či depresi. „Jedná se o úzkost, která je způsobena změnou životního prostředí, v němž lidé žijí svůj každodenní život,“ tvrdí neoficiální definice daného stavu. A Americká psychologická asociace již dokonce sestavila 69stránkový manuál, jak by poskytovatelé péče o duševní zdraví měli s pacienty, kteří klimatickou úzkostí trpí, zacházet.

„Psychologické reakce na klimatické změny, jako je fatalismus, strach, bezmoc či rezignace, v populaci sílí,“ potvrzuje i Susan Clayton, profesorka psychologie a jedna z autorek zmiňovaného manuálu. A také doporučuje všem, kteří tyto stavy pociťují, aby se sami začali angažovat v rozličných iniciativách, které se o životní prostředí starají. To – stejně jako kontakt s podobně smýšlejícími lidmi – je dle odborníků nejefektivnější způsob, jak se s eko-depresí popasovat.