Žofie Dařbujánová z Mydy Rabycad
Žofie Dařbujánová, nebo Zofie Dares? Co je vlastně správně?
Dlouho jsem přemýšlela nad pseudonymem, jelikož s Mydy Rabycad často jezdíme do zahraničí a Žofie Dařbujánová je pro cizince celkem jazykolamem. Dlouho jsem ale nevěděla, jak tu změnu jména provést. Nakonec jsem vydala sólovku, a to se mi zdálo jako příhodná doba, tak jsem se s ní tak trochu přejmenovala. Teď jsem tedy Zofie Dares. (smích)
Není sólové album znamením toho, že se s Mydy Rabycad brzo rozloučíte?
Ne, vůbec! Mydy jsou pořád moje láska a priorita. Kluci o mém vlastním projektu celou dobu věděli a podporovali mě. Já měla pocit, že to prostě musím udělat a splnit si tak svůj sen. Tak jsem se do toho pustila a je pravda, že většina kluků z kapely se na mém albu také podílela.
Vím, že i někteří kluci z kapely si jedou zároveň tak trochu sólové projekty...
Každý máme něco dalšího. Třeba Nèro Scartch, náš klávesák, má také svůj sólový projekt, zrovna pár dnů zpátky vydal svůj master piece singl Moments of Mental Paradise. Hraje snad na všechno, skvěle zpívá a je zkrátka úžasnej.
Kolik vás v kapele vlastně je?
Mydy Rabycad jsme založili čtyři kamarádi a jsme takovým základním kamenem. Na všechny koncerty ale máme stálé dva hosty, kterými jsou Tomáš Konůpka (bubeník) a Ondra Slánský (kytarista). Už dávno jsou neodmyslitelnou součástí Mydy Rabycad, bez nich nejsme kompletní.
Takže někdy čtyři a někdy šest?
Někdy i víc. Na pódiu nás je sice šest, ale když někam jedeme, tak je to dohromady tým deseti lidí. Mimo nás ještě manažer, náš show designer, technici...
Jak jste se vlastně dali dohromady?
S kluky jsem se potkala na hudebním táboře, bylo mi tehdy 13. Pak jsme se stýkali i mimo tábory a později přišel nápad založit kapelu.
Ke zpěvu jste měla vlohy? Pocházíte z hudební rodiny?
Naše rodina je umělecky založená, ale spíš výtvarným směrem. Naši jsou architekti, brácha sochař a sestra malířka a tatérka. Já chtěla vždycky hlavně zpívat. Rodiče nás ve všem vždycky podporovali a netlačili do něčeho, co by nás nebavilo, v tom jsme měli velké štěstí.
S kapelou jste velmi často na cestách, lze nějak srovnat české a zahraniční fanoušky?
Asi se to úplně srovnávat nedá. Vždycky říkám, když už lidé na koncert přijdou, užívají si ho. Všichni paří stejně, rozumějte – všichni jsme stejná zvířata. (smích) Ale co můžu určitě říct, že lidé v zahraničí často a více chodí na neznámé kapely. Najdou si informace na internetu nebo zjistí od kamarádů, přijdou, zaplatí vstupné a automaticky si koupí i CD, když se jim koncert líbí. V Čechách musí být člověk provařenej a musí ho znát z rádií a když to tak není, je to pro interprety daleko složitější.
Někde jsem dokonce četl, že tvrdíte, že je jednodušší dostat se na zahraniční festivaly než do českých rádií, je to pravda?
Teď už můžu s jistotou říct, že je to pravda. V Čechách stále fungují nějaká zvláštní pravidla přijímání do rádií, je to strašně sporné. Proč například u českých kapel vadí, že zpívají anglicky, ale u zahraničních kapel to nevadí? I takové věci se tu řeší. V zahraničí, když někomu pošlete svou hudbu a produkt, tak si materiál pustí a pokud se jim to líbí, tak opravdu nezáleží na tom, jakým zpíváte jazykem nebo kolik máte followers, prostě si vás pozvou.
Neuvažovali jste někdy s kapelou o tom, že budete tvořit i česky?
Přemýšleli jsme nad tím, ale myslím, že spíš proto, že se nás na to někdo zeptal. Od samého začátku jsme věděli, že chceme do světa, angličtina tedy byla jasná.
A objevily se třeba i úvahy o tom, že byste z Česka úplně odjeli?
Já bych asi byla schopna žít i někde jinde, jsem spíš takový kočovník. Miluju cestování, chci poznat všechna místa světa a ideálně na všech hrát. Češka ale budu napořád.
V dobrém slova smyslu můžu říct, že patříte spíše mezi výstřednější české kapely. Často překvapíte i zajímavými kostýmy, to je konkrétně vaše práce?
Móda mě zajímá hodně a vyžívám se v ní. Je pravda, že jsem odmalička vždy chtěla mít něco jiného, více barevného než ostatní apod. Pak jsme to začali řešit i s kapelou a naštěstí jsem je nemusela moc přemlouvat. První kostýmy jsme nakupovali hlavně v sekáčích, teď už si je často necháváme šít. Je to zábava a já si myslím, že to k tomu patří. Naše show bereme jako celek a chceme, aby pro fanoušky byly i vizuálním zážitkem. K těm kostýmům tak samozřejmě patří i světelná show...
Kde se v těchto věcech inspirujete?
Dá se říct, že všude. Ráda koukám na filmy, sleduju různý kultury, koukám se na lidi na ulici. Dokáže mě inspirovat téměř cokoliv, ať už to jsou hezké barevné kombinace na domě či na člověku. Vždy si to pak přetvořím pro sebe. Díky cestování jsem se naučila mít oči stále otevřené, člověk pak opravdu objeví neuvěřitelné věci. Když jsme mluvili o těch kostýmech, často s kapelou nakupujeme v sekáčích právě v zahraničí, to je naše velká záliba. Když jsme natáčeli klip v Kanadě, měli jsme málo místa v kufrech a říkali jsme si, že na to kašleme a že nějaké kostýmy pořídíme na místě. Objevili jsme pak třípatrový sekáč uprostřed Montrealu a našli jsme opravdu neuvěřitelné kousky. Mohli jsme se klidně třikrát převléknout, a to včetně paruk. (smích)
A co hudba, existují nějací umělci, kteří vás inspirují?
Zrovna já se nechávám inspirovat těmi největšími pěveckými ikonami – Katy Perry, Lady Gaga, Lorde, Florence and the Machine, SIA, Kimbra, St.Vincent… je jich hodně. To jsou ženský, který mi jasně ukázaly, že neexistují žádná pravidla a že neexistuje ani rozdíl mezi stagí a osobním životem. Já jsem to třeba dlouho měla tak, že jsem se na stage oblékala výrazně, ale když jsem si vzala paruku, vysoké podpatky a lesklý kostýmek jen tak ven, lidé na mě divně koukali. Tyhle ženy mě naučily to nerozlišovat. Na stage se cítím opravdu jako já, v civilu často ne. Proč bych se tedy měla omezovat, když to řeknu na plnou hubu – proč bych měla být bitá za to, že se cítím být sama sebou? Dříve mi to hodně vadilo a nechápala jsem, co na tom lidem vadí. Teď už vím, že to není problém můj, ale jejich.
Tohle poslání se snažíte šířit i v rámci kapely na vašich koncertech?
Ano, chceme po lidech, aby byli sami sebou, aby i na našich koncertech zapomněli na vše, co je trápí, a užili si sami sebe. Kolikrát se třeba zdráhají tancovat, že se na ně někdo kouká, pořád mají nějaké zábrany. Tohle bych chtěla odrovnat.
Myslíte, že je něco podobného vůbec reálné?
Věřím tomu, že ano. Na koncertech jde vše samozřejmě snáz, ale věřím, že i v běžném životě k odhození zábran lidé pomalu nacházejí cestu.
Zmínila jste zahraniční umělce, ale co česká hudební scéna? Máte i zde nějaké favority?
Samozřejmě! S Mydy zbožňujeme Monkey Business, J.A.R., Skyline, to jsou naši favoriti z kapel, se kterými se často potkáváme na festivalech. Momentálně jsme také na turné s Noisy Pots, které máme moc rádi. Za mě osobně jsou to pak Ghost of You, mladičká a krásná Hellwana nebo Katarzia. Je jich strašně moc. Nejraději bych poznala všechnu muziku světa a vyjmenovávala ještě hodinu. (smích)
Jak přesně se dá nazvat váš styl hudby?
Býval to electroswing a my jsme tomu sami začali říkat glamtronic, to je takový náš styl. Ale dalo by se to nazvat i electropopem.
Máte za sebou spoustu i těch největších světových festivalů jako Sziget či Glastonbury, dají se zahraniční festivaly nějak porovnat s těmi českými?
Určitě dají, už i v Čechách i na Slovensku se dají najít festivaly světových úrovní. Nicméně třeba v případě Glastonbury, kdy lidé doslova bojují o lístek, celý rok odpočítávají a připravují se na ten týden, chystají si outfity a všechno kolem, tam je atmosféra opravdu nadpozemská. Musím přiznat, že takovou jsem jinde zatím nezažila. Tam slovo festival opravdu dostává svého pravého významu. Ani jednou za celý festival, mezi těmi 170 000 lidmi jsem nezažila, aby třeba někdo na někoho vystartoval nebo se nepříjemně choval. Když někdo nedej bože do někoho třeba strčí, tak mu jde spíš jako omluvenku koupit drink, navzájem se natřpytí, pokecaj, vymění si kontakt a příští rok z nich dost možná budou nejlepší přátelé. (smích) To je snad jediné, co mi tu doopravdy schází.
Na kterém festivalu jste ještě nebyli a byl by váš sen si tam zahrát?
Těch je několik. Jsou to samozřejmě takové ty světové jako např. Lollapalooza, EXIT festival, Leeds & Reading a samozřejmě top všeho – Coachella. Rádi bychom si ale zopakovali právě i Glastonbury. Cíle zkrátka nemáme malé, máme co dělat. (smích)
A jaké jsou plány na tento rok? Festivalová sezóna začíná....
Letos pojedeme jak Majálesy, tak Hrady CZ, z toho máme obrovskou radost. Jinak budeme celé léto dělat hlavně na nové desce. Obávám se, že už teď jsme trochu ve skluzu. (smích) Závěrem roku chystáme koncert ve Foru Karlín, a to konkrétně 22. listopadu, kde novou desku pokřtíme. Bude to taková ta první opravdová velká show, o které celý život sníme. Bude to přesně ten model, se kterým bychom rádi zcestovali svět. Zkrátka vysněná show.
Takže na co se fanoušci na této „vysněné show“ mohou těšit?
Tanečníci, světla, super kostýmy a hosté. Křest desky bude samozřejmě třešničkou na dortu. Ta vyjde už koncem října, abyste si s námi v Karlíně mohli třeba i zazpívat.
Kde berete tu energii, kterou na koncertech rozdáváte? Není tolik lidí, kteří do show dávají tolik...
Vlastně ani nevím. Když se tak zamyslím, nemáme ani kdy a kde energii dobíjet. My jsme prostě takoví už od přírody, už jen sedět s námi v dodávce není jednoduchý. Jsme takoví… dost hlučný. (smích) My si tím dokonce i vybijeme všechny starosti a hlavně jsme fakt rodina a jsme na sebe hodně vázaný. S tou základní čtyřkou se známe od dvanácti či třinácti, takže opravdu dlouho. Nedala bych bez nich ránu.
Máte někdy s kapelou čas zajít si na festival a pořádně si ho užít také mezi diváky?
Moc ne. Ale když už na festivalu jsme, vždycky ho obejdeme a občas stihneme i nějaké koncerty. Rádi takhle brázdíme Colours of Ostrava nebo Rock for Churchill. Mimo festivaly se ale bohužel nikam moc nedostaneme. To je holt taková muzikantská daň. Kamarádíte se se samými muzikanty, ale na koncert si navzájem nikdy nedojdete, protože sami hrajete. (smích) Od čtvrtka do neděle jezdíte po koncertech a ve zbytku týdne jste rádi, že jste rádi.
Takže to není pravda, že se muzikanti jen flákají a užívají si života? (smích)
To tedy není. I přes týden je práce jak na kostele a když k tomu přidáte našlapaný víkend, od rána na nohou, domů kolem čtvrté ranní, často to není procházka růžovým sadem, a ne každý by to myslím zvládl, ještě když se musíte udržet zdraví a ve formě. Čímž nás muzikanty tedy rozhodně nechci nějak povznášet, spíš jen obhájit – opravdu nejsme jen parta alkoholiků, co nic nedělá. (smích)
Co se zdraví týče, takový životní styl pak může být někdy problém, ne?
No to ano. Když je domluvený koncert a nedej bože je někdo nemocný, nedá se nic dělat. Dokud někdo neleží v nemocnici, tak se prostě jede. (smích) Jednou už se nám stalo, že našeho bubeníka Tomáše chytla nějaká viróza a musel na kapačky, v nemocnici však sdělil, že v šest musí odejít a zejtra se zase vrátí, protože má koncert. I do takového extrému to občas zajde. Čili opravdu ne, není to jen party a užívání života. (smích)
