Pivo k snídani, oskerušovici pro zdravá střeva, "hořkou" na žaludek. Takhle popíjeli naši dědové

V poslední době se roztrhl pytel se vším „babičkovským“. Tedy ne, že by vám někdo nutil bačkory, křížovky a Komisaře Rexe, jedná se spíš o kuchyni a potraviny „našich babiček“. Takové označení už asi leckomu oprávněně leze na nervy, tak jsme se raději rozhodli podívat na něco pro dědečky.

Autor: Petr Opršal / Zdroj: Česká televize, itesco, Ovíně, Osobní Vinotéka, Fernet Stock, Jan Becher, Euro / 10. 4. 2019

Když se člověk podívá, co všechno bývá značeno jako „babiččino“, někdy nestíhá valit oči. Jistě, snad všechny babičky používaly mouku, pily čaj nebo jedly koláče, ale někdy je takové označení vážně „bizár“. Třeba taková „babiččina ananasová marmeláda“.  To si takhle babička za chalupou založila plantáž, vyměnila s domorodci za knoflíky a sklíčka semínka ananasu a začala sázet. No, paní továrníková si možná někdy ke sváteční příležitosti ananasové pochoutky dopřála, ale to je tak vše.

24. 4. 2019Přelomový verdikt v rodičovských právech gayů. Biologie rodiče „nedělá“. Kdy svou jistotu získají i české děti z duhových rodin?

Daleko zajímavější je podívat se pod prsty našim dědečkům, zejména pak podívat se na to, čím zapíjeli těžkou rachotu v Kolbence či naopak úspěšné obchody s pány bankéři a továrníky.

Kupodivu, zas tolik se toho od dob první republiky nezměnilo. V první řadě bylo v Československu vždy pivo. Snad každá trochu větší obec měla svůj pivovar a když ne, hostinští si velice často vařili pivo vlastní. Takže kdyby se váš praděda podíval na dnešní trend minipivovarů, možná by ho zahřálo u srdce, že je vše jako za jeho mládí. Jen by se možná divil nad všemi těmi IPAmi či ovocnými pivy, ale třeba i ta by mu zachutnala. Zato by mu možná chyběla slabá piva nižší stupňovisti, ale i ta se v poslední době objevují stále častěji.

Jak píše Česká televize, pivo nebylo jen něčím na zchlazení se či vypuštění páry. Levné, snadno dostupné ale zároveň kalorické pivo mnohým nahrazovalo i jídlo. Děti z chudých oblastí tak často snídaly třeba chleba nalámaný do piva, populární byly i různé pivní kaše či polévky.

Když se podíváme na tvrdý alkohol, tam už je rozdíl přeci jen trochu víc znát. Jistě, zmínění páni bankéři a továrníci si dopřávali kvalitní whiskey, vermut či koňak, ale k těm se chudší vrstvy sotva kdy dostaly. Populární tak byly zejména nejrůznější pálenky a hořké bylinné likéry.

Leckdy se jim připisovaly léčivé účinky.  Právě proto je v Česku dobře známý pojem „hořká žaludeční“ jako takové všeobjímající označení pro všechny silné hořké likéry. Oskerušovice, která se dnes opět vrací do módy, zase měla pověst nápoje, který perfektně napomáhá činnosti zažívání a střev.

Mimochodem, dědeček by se podle ČT asi příliš nedivil metanolové aféře z roku 2012. Zejména za první republiky byly otravy nekvalitní domácí samohonkou velmi časté, zejména v chudých průmyslových oblastech.

Ale kvalitních likérek s dlouhou tradicí bylo v Československu požehnaně. Netřeba připomínat karlovarskou Becherovku nebo bylinný Praděd. Velmi oblíbený byl i hořký Jakamarus, který nedávno opět začali nadšenci pro prvorepublikové pálenky vyrábět.

Zajímavý je příběh Fernetu. Ten u nás začal připravovat italský emigrant Lionello Stock, nejprve jako luxusní nápoj pro smetánku. Později se ovšem podařilo snížit cenu nápoje, takže i když tento bylinkový likér za první republiky rozhodně nebyl „pitím pro dělníky“, dopřát si ho mohl třeba i státní úředník. Mimochodem, později, za komunismu byl prý Fernet oblíbeným podpultovým artiklem, který si oblíbili zejména intelektuálové a „máničky“.

Naopak víno za první republiky pili zejména příslušníci vyšších vrstev. Kdo neměl příbuzné na Moravě či na Mělníce, ten ho lacině nesehnal. Tehdy se rozhodně neprodávaly dnešní „směsi“ vín za pár korun, dobré leda na svaření, kvalita však znamenala vyšší cenu. Nejpopulárnější odrůdou byl tehdy Modrý Portugal, kromě moravského se u nás také hodně pilo slovenské či podkarpatské víno.

3. 4. 2019Český výrobce obleků Blažek představuje novou kolekci společně s fotografem Robertem Vanem

Dědeček by se ale nedivil ani dnešnímu „suchému únoru“ a hnutí abstinentů. To existovalo již za první republiky a jeho příznivci byli i prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Jeho nejvýraznější tváři byl psycholog Jan Šimsa. Ten si dokonce založil v Krči soukromé sanatorium a jeho klienti zde drželi půsty a pili jen vodu. Šimsovo sanatorium i přesto lákalo klientelu i z těch nejvyšších vrstev. O jeho popularitě svědčí i to, že spisovatel a grafik Josef Váchal ho zvěčnil ve svém díle Krvavý román jako démonického bojovníka proti alkoholu dr. Římsu.  

Takže pokud bychom vzali průměrného chlapíka z třicátých let a posadili ho do dnešního baru, asi by byl chvíli překvapený, ale rychle by se rozkoukal. Zjistil by, že se toho zas tolik nezměnilo. A už jen na něm by bylo, zda by si znovu dopřál svoji oblíbenou hořkou, nebo jestli by vyzkoušel nějaký exotický alkohol.