Muži v oblecích spí houfně na ulicích a je to úplná normálka. Japonce drtí k smrti nesnesitelné pracovní nasazení

Našinec se zdrží v prací o hodinu či dvě déle a už je silně dotčený a doma pak urputně vzdychá a vyžaduje lítost a objetí od zbytku rodiny včetně psa. To v Japonsku se vaří zcela jiná káva. Zcela běžný je tam šedesáti a více hodinový pracovní týden. Mnoho lidí tam pracuje tak dlouho, že se do mnohdy vzdáleného domova v týdnu ani nevrací a přespávají v práci. A to jsou vlastně ještě ty lepší případy.

Kultura neuvěřitelné vytrvalosti a strojové pracovní morálky je Japoncům vlastní celkem tradičně, ale ještě většího spádu nabrala od konce druhé ze světových válek. Tehdy ministerský předseda Šigeru Jošida silně nabádal japonské firmy, aby zvláště odměňovaly a podporovaly přesčasy tak pomohly v obnově válkou pošramocené národní ekonomiky.

Tato pracovní morálka ale přerostla v současnosti do zrůdných rozměrů. A kdo z Japonců to nevydrží, měl by pocit, že ztratil důstojnost a raději by si snad sáhl na život. Taková je bohužel místy japonská realita.

Smrt z přepracování je v Japonsku „běžná“ věc

Již na podzim roku 2017 současný premiér Šinzó Abe obdržel alarmující zprávu, že jeden z pěti Japonců je ohrožen smrtí z přepracování, pro kterou mají Japonci i speciální jméno: karóši. Fakticky mívá tato smrt podobu infarktu, cévní mozkové příhody nebo sebevraždy z dlouhodobé úzkosti a deprese, ačkoli sebevraždy se ne vždy počítají do čísel v této statistice, která má minimálně stovky položek ročně.

Více v Galerii

V devadesáti procentech případů smrti z přepracování měli daní lidé více jak osmdesát hodin přesčasů měsíčně. V padesáti procentech šlo dokonce o sto hodin a více. Systém je kritizován za to, že excesivní práci přesčas stále podporuje. Zákony v zemi jisté měsíční a roční limity stanovují, ale jsou stále poměrně vysoké.

Pití do němoty a spící kravaťáci v ulicích

Mnoho Japonců si také pro svůj příjem společensky vnímaný jako nedostatečný dlouho nemůže najít partnera a mladí Japonci i Japonky dlouho zůstávají žít s rodiči. Mnoho z nich čeká i se sexem na manželství a o soužití na hromádce stále v Japonsku nestojí ani většina mladých lidí.

U mnohých to přerůstá v jakousi chronickou osamělost, kdy klidně i po pětadvacítce valná část Japonců s nikým pořádně nechodila ani nespala. Země se také potýká s nízkou porodností.

Únik z drtivého pracovního tempa, stresu, pocitů prázdna a samoty japonští kravaťáci často hledají v pití do němoty, kdy teprve v noci opustí kancelář a jdou se rovnou s kolegy či sami opít a následně odpadají zdrcení únavou, stresem a nevyspáním v kombinaci s alkoholem na zem přímo tam, kde právě stojí. A spí prostě v ulicích. V Tokiu jde o běžný jev, kterému se snad kromě turistů nikdo nediví.

Vysoká cena za zachování „důstojnosti“

Fenoménem se ve své aktuální knize fotografií nazvané High Fashion zabývá i fotograf Paweł Jaszczuk. Kniha je plná snímků byznysmenů v luxusních oblecích, kteří spí v ulicích v méně důstojných pózách, než v jakých spočívají ke spánku lidé bez domova.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

„Když vám ujede poslední vlak, lavička na ulici je jediná zbylá možnost. Pro většinu je hotel příliš drahý,“ popisuje pro Guardian neradostnou japonskou realitu Paweł Jaszczuk, který se narodil ve Varšavě a nyní působí právě v Tokiu.

Jaszczuk popisuje, že vedle silného příběhu za fotkami ho spící kravaťáci v ulicích zaujali nejprve z čistě estetického hlediska. „Ten kontrast mezi těmito skvěle oblečenými muži a ulicí upoutal moji pozornost, to poselství za tím přišlo až později,“ říká.

Snímek Pawoła Jaszczuka

Fotky získával tak, že se na kole projížděl kolem vlakových zastávek a karaoke barů a bloumal obchodními a zábavními čtvrtěmi Tokia v době mezi jedenáctou večerní a čtvrtou hodinou ranní. Vybíral si muže, kteří byli velmi dobře oblečeni, aby vše vypadalo skoro jako fotka ze světa módy, a zároveň muži museli spočívat v nějaké zajímavé či bizarní pozici.