Mužské hnutí: I muži potřebují "emancipaci". Jaké jsou kořeny hnutí mužů a proč jim jeho dnešní aktivity spíše škodí?

Když se dnes mluví o mužském hnutí, většině se asi vybaví nejrůznější agresivní blázni z řad MRA, tedy samozvaných Men’s Right Activists. Ať už ti, co po internetu šíří nesmysly o nadvládě žen, tak i ti, co přecházejí od slov k činům a vyvolají masakr se zbraní v ruce. Jenomže hnutí mužů vždy zdaleka nevypadalo takto.

Když v sedmdesátých letech nabíralo feministické hnutí na síle, mnoha mužům došlo, že tradiční genderové role drtí i je. Svět je stavil do role těch, kteří za všech okolností musí „zasadit strom, zplodit syna a postavit dům“, do role živitelů rodiny bez nároků na vlastní problémy a emoce, kteří musejí po celý čas držet kamennou tvář a být silní.

„Naším nepřítelem nebyly ženy, byla to ta role, kterou jsme my všichni museli hrát,“ vzpomíná Mike, jeden ze členů tehdejšího mužského hnutí. Jeho členové demonstrovali společně s feministkami, jejich heslem bylo „Více svobody pro ženy znamená více svobody pro všechny.“

Jedním z nejvýznamnějších členů hnutí byl tehdejší student a pozdější profesor politologie a autor mnoha knih o mužském a ženském aktivismu Warren Farrell. „Šlo nám tehdy o skutečné autentické pocity. Zajímal jsem se, co muže a ženy nejvíce trápí, co jim ztěžuje žití, co jim schází v citovém životě.“ Farrell byl také autorem jedné z prvních „biblí“ mužského hnutí – The Liberated Man. V ní psal o mužských potlačovaných emocích, které vedou až ke vzniku obdoby toho, čemu přední feministka a Farrellova tehdejší dobrá přítelkyně Betty Friedan říkala „ženská mystika“.

„Chceme vyvrátit předsudky o konopí a naučit lidi pečovat o jejich zdraví,“ říká Tomáš Konieczny12. 4. 2022

Farrel se také hnutí staral o publicitu, když pořádal nejrůznější akce, kde se koncepty genderu obracely naruby. Ať už se podle serveru LA Times jednalo o mužské soutěže krásy, postavené tak, aby byly schválně co nejvíce objektivizující, nebo „obrácená rande“ pro ženy, kde se po nich vyžadovalo to, aby učinily první krok a čelily případnému odmítnutí.

Mimochodem, už tehdy ale existovalo mnoho třecích ploch mezi mužským hnutím, mainstreamem i feministkami. Podle mainstreamu byli „mužští feministé“ často k smíchu a byli změkčilí. Levicové feministky zase mužům vyčítaly jejich snahu o apolitičnost, když ignorovali úlohu rasismu a kapitalismu. Ty liberální v nich zase začaly vidět podobnou revoltu proti konformitě a znechucení z práce, které dříve z mužů dělaly nezodpovědné playboye.

V neposlední řadě už tehdejší členové mužského hnutí měli názory, které nedělaly feministkám radost. „Podporujte svou ženu v asertivitě a nezávislosti, taková žena pak nemá potřebu ovládat svého manžela,“ psal například ve svém díle Farrell, který byl i toho názoru, že pokud se manžel o ženu dobře stará a nebrání jí v jejích snech a zájmech, takový nemusí mít nikdy výčitky z rozvodu.

Každopádně z mnoha různých zmíněných faktorů a také snad z vrozené nechuti mužů sdružit se do spolků, nepřesáhl počet členů mužského hnutí v celých USA ani v dobách největší slávy několik málo tisíc. Hnutí se tak koncem sedmdesátých let rozpadlo.

Farrell se také rozešel se svými dřívějšími kolegyněmi. Nelíbila se mi tehdejší vzrůstající vlna hněvu proti mužům. Poslední kapkou pro mne bylo, když se Národní organizace žen postavila proti střídavé péči po rozvodu. Také už mne unavovalo říkat ženám to, co chtějí slyšet, chtěl jsem se více zaměřit na muže,“ řekl v rozhovoru pro server Vice.

Krátkou epizodou bylo začátkem devadesátých Men’s Movement, hnutí, které podle serveru RationalWiki tak trochu připomínalo marné pachtění se dnešních ezožen za svou Vnitřní bohyní. Muži se v jeho rámci scházeli v parcích a lesícha za zvuku bubnů četli poezii a mluvili o svých pocitech. Víceméně se ale nedočkali ničeho jiného než výsměchu.

V roce 1993 pak Warren Farell vydal knihu The Myth of Male Power, ve které rozebírá svůj náhled na současnou roli muže. Zatímco ženy utiskuje „skleněný strop“, muži mají „skleněné sklepy“ v podobě válek, manuálních a často nebezpečných profesí i větší sebevražednosti. Právě tuto knihu si zamilovali dnešní MRA a Farrella berou jako svého dobrotivého kmotříčka.

Na jednu stranu se Farrell stále považuje za protitrumpovského liberála a násilné výhonky hnutí, které pomohl odstartovat, odmítá. Dodnes však vystupuje na jeho konferencích po boku daleko radikálnějších řečníků.

„Seriál TBH jsem sama chtěla vidět, když mi bylo patnáct,“ říká jeho režisérka Lucia Kajánková3. 3. 2022

Dvojí tváře současného mužského hnutí si všimla i reportérka Time Jessica Roy, která jednu takovou konferenci navštívila. „Na jednu stranu vidím bandu chlapů, kteří se smějí vtipům o znásilnění a zlehčují situaci žen. Na druhou stranu, jenom kvůli tomu nejde smést všechny požadavky mužů ze stolu. Kromě nejrůznějších misogynů tu vystoupili i řečníci s naprosto rozumnými požadavky a skutečně nešťastnými životními příběhy,“ píše novinářka.

„Brendan Rex, kterého, když se jako čtrnáctiletý kluk opil, znásilnila starší žena, se neměl komu svěřit. Nikdo mu nepomohl. Nebo válečný veterán Steve DeLuca, jehož dva bratři, také bývalí vojáci, spáchali sebevraždu. Takovým lidem by opravdu silné mužské hnutí prospělo a jejich hlas by měl být slyšet. Současná podoba mužského hnutí se vší jeho negativitou však škodí i jim." uzavírá svoje dojmy z návštěvy konference.

Zdroj: Vice, RationalWiki, Time, LATimes