Třicetiletých paniců přibývá. Ani gayové to nemají jednoduché
„Tak jsem včera oslavil třicátiny (houbařením, instantním kafem a perlivou kyselkou) a začal přehodnocovat tenhle fakt, že jsem pořád panic. Mám dobrou zprávu, být panicem ve 30 už není tak zlé jako třeba v 21,“ svěřuje se jeden z anonymních uživatelů na serveru Zpovědnice. Nejmenovaný muž, který se přiznává, že měl alespoň dvouletý vztah bez sexu, ale rozhodně není sám. Zrovna tento server zpověďmi paniců a panen okolo třicítky jen přetéká.
Čeští panicové (pánové se zde přece jen svěřují výrazně více než dámy), jsou většinou z podobného těsta. Nesmělí pánové, kteří se nepovažují za příliš atraktivní, a tak se místo dámám či pánům věnují nejrůznějším koníčkům typu houbaření či hraní počítačových her. Panici pak jsou zejména proto, že jsou stydliví a mají pocit, že by o ně nikdo nestál.
Ze všech stran se dnes na člověka valí zprávy o tom, že mileniálové mají výrazně méně sexu než předchozí generace, a lidé se přou, co za to všechno může. Zda je to snadná dostupnost pornografie a jiných zábav pro jednotlivce, čím dál více individualizovaná společnost či třeba jen lenost. Někdy ale hrají roli i klasické faktory, se kterými se potýkaly všechny generace před námi.
„Vyrůstala jsem v silně náboženském prostředí, kde platilo striktní ´před svatbou ne´, vzpomíná na serveru Men‘s Health čtenářka Joan. „O panenství jsem přišla až ve třiadvaceti, když jsem odešla z domova a začala pracovat v Německu v cestovním ruchu. Poprvé to nebylo nic moc, chlapík si ani nevzal kondom, penetrace bylo minimum a pak se mi udělal na břicho. No a mimochodem, v Německu jsem si taky uvědomila, že jsem bi, že mne přitahují i ženy. Vzhledem k tomu, jak jsem byla vychovávaná, tak jsem s tím nejprve docela bojovala, ale nakonec jsem se s tím srovnala.“
Mimochodem, kdo by si myslel, že gayové to mají jednodušší, tak ten je na omylu. „Tím, že jsem gay, jsem se nikdy netajil, všem svým známým jsem se svěřil do pětadvaceti. Jenomže je mi čtyřicet a jsem stále panic. Nejsem schopný nikomu věřit ani se otevřít. Jako kluk jsem si užil dost šikany, navíc mne osahával kněz. Gay scéna jako taková mne svou otevřenou sexualitou trochu děsí, nikdy jsem si v gay barech nepřipadal ve své kůži,“ svěřuje se anonymní čtenář irské mutace serveru Independant.
„Celý život jsem bydlela na vesnici a jsem lesba. U nás jsem nikdy nepotkala někoho podobného a ani párkrát, když jsem vyrazila do klubů, tak jsem neměla štěstí. Do třicítky jsem si říkala, že to je ještě v pohodě, že si určitě někoho najdu. Teď je mi 41 a sex jsem v životě neměla. To, že nemám žádné zkušenosti, mi rozhodně sebevědomí nepřidává. Sice mne na jednu stranu utěšuje, že se třeba nemusím kvůli partnerce holit nebo si po celý rok držet figuru, ale je to tak, něco mi chybí,“ píše čtenářka Guardianu.
Jak vidno, hlavními faktory bývá hlavně stud, který se sám posiluje s pocitem vlastní nezkušenosti. V diskuzích, typicky na Zpovědnici, se pak člověk velmi často dočítá, že dámy by o panice rozhodně nestály – buď že by je nebavilo ho zaučovat či by se bály, aby se najednou z nesmělého studentíka nestal kanec, dopřávající si plnými doušky toho, čeho se mu nedostávalo. Panice ani panny většinou nelákají aplikace typu Tinderu – vrhnout se do světa sexu po hlavě se jim zdá jako příliš radikální řez.
Vraťme se tak k našemu prvnímu anonymovi ze Zpovědnice: „Mám pocit, že něco v životě ztrácím, ale když kouknu na své ´šťastně ženaté´ kolegy v práci, ani nevím, jestli to tak opravdu je… S jejich tchýněmi, tahanicemi s příbuznými, stále nemocnými dětmi, hypotékami, rozvádějící se manželkou... Ve 20 jsem si říkal že v 25 půjdu k narozeninám do bordelu, teď si říkám že to za to ani nestojí, však stejně mi poslouží slečny v počítači…“ Takový pohled, který trochu připomíná hnutí MGTOW („Muži jdoucí vlastní cestou“, kteří se rozhodli žít bez žen) rozhodně vystihuje to, co si mnozí panicové myslí.
