„Apokalypsa už přichází po malých krůčcích, způsobili jsme si ji sami,“ říká režisér seriálu Skvrna Peter Bebjak

Svět se změnil. Epidemie před pěti lety vyhubila všechny dospělé, v nejrůznějších krytech přežily jen skupinky mladých. Tak zní základní premisa seriálu Skvrna, který můžete sledovat od 10. března na Streamu a později i na Televizi Seznam. S režisérem Peterem Bebjakem jsme si povídali nejen o natáčení, ale i o apokalypse a zlu v nás.

Autor: Petr Opršal / Zdroj: Peter Bebjak / 15. 3. 2019

Co vás přivedlo k tématu post-apokalyptiky?

Na počátku byla objednávka od Seznamu. Původně chtěli kriminálku v desetiminutových dílech, ale když jsme jim posílali náměty, vybrali si tento od scenáristů Petera Nagye a Zuzky Dzurindové. Mně se líbil a viděl jsem v něm výzvu, tak jsem to přijal.

21. 1. 2019Chcete ze sebe udělat neodolatelného člověka? Není to tak těžké, stačí si osvojit těchto pět principů

Jakými tématy se ve Skvrně zabýváte?

Skvrna je hlavně o tom, jak může lidstvo samo sebe vyhubit, i o tom, jak se dá přežít, když se svět změní. Mladí přežili, ale byli utvářeni návyky svých rodičů. Od apokalypsy uběhlo pět let, rodiče zemřeli. Ale naučené návyky v mladých pořád zůstávají a stále se objevují. Když ale chybí vyšší rozhodující moc, svět si utváří podle sebe. Nový svět, nová pravidla, noví vládcové.

Kdyby skutečně došlo k apokalypse, co by ji způsobilo?

My sami. My sami si ji způsobíme. Podle mne už po maličkých krůčcích přichází, zejména ta ekologická. A o morální apokalypse radši nemluvě. Svět už nám myšlenkově začíná hnědnout. Naše generace selhala, je na mladších, aby svět vzali do svých rukou.

Celý seriál se natáčel devět dní, navíc se samými mladými herci. Jak natáčení probíhalo?

Nejdůležitější byla logistika. Věděli jsme, kolik máme na tento projekt přiřazeno financí. Podle toho jsme připravili výtvarný scénář a vydali se hledat lokace k natáčení. Gró příběhu jsme museli dát do neměnných lokací, jako je škola, internát nebo kryt.

Důležité také bylo mít na natáčení inteligentní, šikovné a talentované herce. A myslím, že všichni ti mladí herci, kteří se projektu zúčastnili, byli rozumní a flexibilní a také schopní reagovat na potřeby natáčení tak, aby výsledek stál za to.

Je těžké najít dostatečně „post-apokalyptické lokace“?

Je to složité. Lokace vytváří ten svět seriálu. Potřebujete svět a lokace, které působí dojmem, že tam pět let nevkročila lidská noha. My měli výhodu, že škola, kde jsme točili, byla pět, šest let opuštěná. Příroda už si ji začala brát nazpět, v oknech rostl mech, skrz okna větve stromů, které se začínají stávat součástí interiéru. Školu ze seriálu jsme našli v Bratislavě, jedná se o pět let opuštěné elektrotechnické a železničářské učiliště. Scény z nemocnice jsme pak natáčeli v podzemním krytu pražské Thomayerovy nemocnice.

Jak tu zkušenost hodnotíte?

Mě baví nejrůznější výzvy. Nechci dělat to samé, co jsem dělal už třeba padesátkrát. I když to byly kriminálky, pořád jsem se snažil hledat něco nového, abych se mohl něco dalšího přiučit. A tohle bylo něco zcela nového. Stvořili jsme vlastní nový svět. A ten svět bylo důležité vytvořit tak, aby byl autentický a věrohodný pro všechny, kteří se na Skvrnu budou dívat.

Když jsem se díval na vaše filmařské resumé, převažovala temná témata. Post-apokalyptická Skvrna, kriminálky, dokument o největších zločinech Slovenska. Kde se podle vás bere ta fascinace temnotou?

Začínal jsem právě na těch zmíněných Největších kriminálních případech Slovenska. Tam jsem začal hledat tu podstatu přeměny, že z člověka se stane zločinec. Co k tomu vede, jaká situace to může spustit. Samozřejmě, někdy se jednalo o patologické případy. Jenomže jindy to byli „obyčejní lidé“, vaši sousedi, vaše rodina, lidé, do kterých byste to nikdy neřekli. Najednou se pod vlivem nejrůznějších okolností a událostí v člověku něco zlomí a on spáchá něco, co by nikdo nepředpokládal, že by mohl někdy spáchat. Fascinuje mě pozorovat, jak si myslíme, že jsme nevinní, přitom každý člověk je za jistý okolností schopný spáchat zločin.

Ale nemyslete, že točím jen temné věci. Natočil jsem i pohádku, kterou ČT vysílala letos na druhý svátek vánoční. (smích)

22. 2. 2019VIDEO Tip: Mercedes mezi zubními kartáčky

V čem se nejvíc liší práce pro televizi, film a online?

Největší rozdíl je minutáž. Člověk pro online musí trochu změnit systém příprav. Deseti až dvanáctiminutové příběhy musejí být jinak vyprávěné. Člověk vždy musí dostat na konec nějaký „háček“, který diváka navnadí, aby se podíval na další díl. To je ale vlastně podobné klasickému seriálu. Při kratší minutáži je také potřeba mít vyprávění jednodušší, aby divák vše pochopil, snese se trochu více klišé. Není čas na hlubokou psychologii, čas je potřeba využít na informování diváka, co se zrovna děje. Tím se online nejvíce liší od seriálu televizních.

Zato autorský film považuji za nejsvobodnější možnost tvorby. Tam jste jako autor osvobozený od věcí, jako je rating či čísla sledovanosti, vše leží jen na vás. Jediné důležité číslo je návštěvnost, pokud vám přijde málo diváků. Ale je to jen na vás, jak film uspěje.

Máte teď nějaké rozpracované projekty? Nebo látku, kterou byste chtěl určitě zpracovat?

Momentálně natáčíme film Zpráva o útěku dvou slovenských židů, Wetzlera a Vrby, z osvětimského koncentračního tábora. Ti dva pak napsali zprávu o tom, co se v Osvětimi skutečně děje.

Ale chtěl bych rozhodně natočit nějakou dobrou filmovou kriminálku. Pro televizi už jsem jich natočil dost, ale ve filmu je to jiné. Jinak se natáčí, jinak se vypráví, celkově je to vyšší umění. Chtěl bych natočit kriminálku, kde by se povedlo vyvážit artové hodnoty a diváckou přístupnost. Prostě aby film oslovil diváky, ale byl zajímavý i pro pořadatele filmových festivalů. To se mi trochu povedlo s filmem Čára. A stále objevovat „zlaté tele“, tak říkám filmu, který je divácky i festivalově úspěšný.