Danny Leden z The Voice o „hejtech“ i televizním coming outu
Před dvěma týdny premiérový díl talentové soutěže The Voice v mnohém rozhodně zaujal a rozpoutal poměrně bouřlivou diskusi. Ovšem nejen kvůli pěveckým výkonům. Před porotu totiž předstoupil také Danny Leden (20). Na tom by nebylo ještě nic tak ohromujícího, kdyby ovšem otevřeně nepromluvil o tom, že ještě před nedávnem byl dívkou, Terezou. Diváky obeznámil s tím, že podstupuje hormonální terapii, a bylo zřejmé, že i v rodičích má velkou oporu. Nakonec se probojoval do týmu Jany Kirscher. Tím ovšem „pohádka“ končí. Záhy po odvysílání show se totiž na sociálních sítích začala na Dannyho adresu šířit vlna „hejtů“. A paradoxně i ze strany transkomunity…
Danny, kolik odvahy tě stálo předstoupit v The Voice před celý národ a oznámit, že procházíš změnou pohlaví?
Hodně. Jsem velký trémista. Šel jsem sice především ukázat svůj hlas, ale chtěl jsem i poukázat na to, že transsexualita na světě prostě je a že i my jsme normální lidi jako všichni ostatní.
Co na tvé rozhodnutí, vyoutovat se před celým národem, říkali rodiče?
Hrozně moc mě podpořili. Nejdřív se mě samozřejmě ptali, jestli chci před kamerou mluvit i o transsexualitě. A když jsem jim řekl, že určitě, tak mě ujistili v tom, že je to dobrý nápad, aby se všichni o tom tématu dozvěděli. Za tuhle podporu jsem celé mé rodině hrozně vděčný. Mamku už dokonce zastavilo pár lidí na ulici s tím, že mi moc drží palce…
Kdy sis poprvé uvědomil, že jsi kluk v těle holky?
Čím je člověk starší a vybavuje si zpětně různé momenty z dětství, zjišťuje, že najednou všechno dává smysl. To, že jsem kluk, jsem věděl už jako dítě. Ale dítě pro ten stav nemá pojmenování. Víc jsem to začal řešit v době puberty, to mi začaly růst prsa a bouřily se hormony. Nakonec jsem skončil i s rodiči u psycholožky a řešili jsme, že se mi asi líbí holky. Psycholožka se mě pak i ptala, jestli jsem spokojený se svým tělem, ale já jí lhal, že jsem. Nechtěl jsem dát rodičům ještě další „nálož“…To, že jsem transsexuál, jsem tak začal řešit, až když mi bylo devatenáct.
Jak se s tím tvá rodina vypořádala?
Každý rodič se s tím srovná jinak, ale je to vždycky proces. Samozřejmě se doma brečelo, mamku to hodně sebralo. Táta nic moc nedává najevo, ale myslím, že to vzal o hodně líp. Mamka si totiž vždycky přála mít růžovou holčičku, protože u nás v rodině žádná holka není. Mám taky dva bráchy, ten starší spolupracuje s Amnesty International, která se hodně zaměřuje na lidská práva, odlišnosti, takže s ním můj coming out „ani nehnul“. Ale můj bratr – dvojče s tím měl zpočátku problém. Ale nakonec se se situací všichni smířili.
Existuje nějaká rada pro rodiče trans-dětí? Co konkrétně pomohlo tvojí mamince, aby se s tím, kým jsi, vyrovnala?
Moje mamka úplně otočila po návštěvě doktorky Hanky Fifkové (pražská specialistka na problematiku transsexuality, která pořádá i terapeutická sezení a skupiny, pozn. red.). Na prvním sezení se setkala i s dalšími rodiči trans-dětí, mohla si s nimi promluvit a najednou začala všechno vnímat jinak. Pochopila, že to, co prožívá, prožívají i ostatní, ale že je to vlastně v pohodě.
Když se vrátím k tomu srovnání tebe a (místy dost opěvované) postavy Dáši ze seriálu Most, čím myslíš, že je způsobený ten rozdíl ve vašem vnímání?
To po pravdě řečeno nevím. Musím říct, že Most jsem sledoval a osobně jsem Dášu vnímal jako postavu ryze pozitivní. Je taky super, že i díky ní je teď z transsexuality docela populární téma. I když si myslím, že některé scény v tom seriálu jsou docela mimo. Třeba když Dáše řekli, ať ukáže, co má mezi nohama, nebo ať předvede prsa…a ona to udělala. Tak to prostě nefunguje. Taky mi vadilo, jak pořád naráželi na její bývalou identitu. Přesto je to určitě velký krok, že se vůbec to téma dostalo do televize.
Ale co se mě týká – já bych třeba pochopil hejty proto, že se lidem nelíbilo, jak zpívám. V životě jsem před žádným publikem nevystupoval a nejednou jsem měl zpívat před takovou spoustou lidí. Úplně mě to skolilo. Zpíval jsem místy falešně…Takže největší radost mám z toho medailonku, který v televizi sestříhali fakt hezky…
Kromě hejtů, které se objevily na Facebooku The Voice, setkal ses s nějakými nenávistnými reakcemi „na vlastní kůži“?
Po odvysílání toho dílu mi na Facebooku a Instagramu postupně přišlo kolem 200 zpráv. A musím říct, že všechny byly superpozitivní. Je sice pravda, že ty komentáře různě na Facebooku byly místy hodně hnusný, ale nic si z toho nedělám. Už to radši ani nečtu…
Mezi těmi nepříliš hezkými komentáři se ale objevily také různé (opět ne zrovna pozitivní) reakce i ze strany transkomunity. Co si myslíš, že je důvodem?
V jedné naší trans-skupině jsem zrovna včera četl pár skutečně hnusných komentářů. A musím říct, že zrovna to mě hodně mrzelo. Někteří FtM (Female-to-Male, změna pohlaví z ženy na muže, pozn. red.) kluci tam psali, co si dovoluju o tranzici mluvit veřejně, když ostatní se za to stydí. Já ale přece mluvím o sobě. Vždyť nejde o to, aby každý o sobě veřejně hrdě prohlašoval - ´podívejte, já jsem trans´. Já jsem se rozhodl, že to veřejně řeknu a ukážu, že i trans-lidi žijou úplně normální život. Jako „komunita“ ale zjevně nedržíme při sobě a to je mi líto. Na druhou stranu ale musím říct, že mi psala i spousta translidí, kteří mi vyjádřili podporu.
Tvoje vystoupení v The Voice lze do jisté míry považovat za projev „aktivismu“. Budeš v osvětě pokračovat i dál?
Určitě, chtěl bych podpořit ty, kteří se o svých problémech bojí mluvit. Už se mi ozvali i z organizace Transparent. Chtěl bych lidi motivovat, mluvit otevřeně o změně pohlaví. Myslím, že to téma není takové tabu, ale je potřeba, aby nás ostatní viděli a přesvědčili se, že jsme stejní lidi jako kdokoliv jiný. Společnost jde dopředu, takže věřím, že za pár let bude i transsexualita úplně normální věc.
