Mužské znásilňování, kastrace a mrzačení pohlavních orgánů – běžná, ale přehlížená praxe v syrských věznicích
Již na jaře loňského roku upozorňovala Organizace spojených národů na všechny „průvodní efekty“ syrské občanské války, která ovšem za dobu svého trvání přerostla v regulérní ozbrojený konflikt. Těmi z nejčastěji zmiňovaných problémů bylo vykořisťování původního obyvatelstva, sexuální zneužívání žen a pak také obrovský strach LGBT lidí z nově nastolených pořádků. Právě LGBT lidé začali podle materiálu OSN zemi houfně opouštět především ve chvíli, kdy se ukázalo, že běžnou praxí ve věznicích je sexuální násilí. Jak však naznačují nové závěry OSN, právě sexuálnímu násilí, mrzačení genitálií a také kastracím je vystaveno také obrovské množství syrských politických vězňů.
Syrský ozbrojený konflikt již trvá více jak osm let. Za tu dobu bylo zadrženo a uvězněno kolem 100 000 mužů, většina z nich se pak nachází (či nacházela) v zařízeních pod přímým dohledem vládních složek. Ovšem jak naznačují nejnovější zprávy OSN a také spolupracujících lidsko-právních organizací, právě příslušníci syrských ozbrojených sil svého postavení výrazně zneužívají. Tisíce (ne-li desetitisíce) mužů tak čelí různým formám násilí, a to i toho sexuálního. Podle aktuálně publikované zprávy se příslušníci syrských bezpečnostních sil neštítí prakticky ničeho. Při vynucování přiznání pak např. vyslýchaným napouštějí hadicí skrze konečník do těla vodu…
„Odhalili jsme rozsáhlé, všudypřítomné a brutální sexuální násilí proti politickým vězňům, a to napříč vládními středisky pro jejich zadržování,“ uvádí oficiální zpráva. Svědectví týkající se konkrétních praktik pak navíc dokládá také lékařskými zprávami všech poškozených, příp. dokumentací, kterou poskytli pozůstalí…
Žádné konkrétní statistické údaje, které by se týkaly míry sexuálního zneužívání za zdmi syrských vězení, však samozřejmě neexistují. Na jednou stranu proto, že ti, co přežijí, co nejrychleji ze země zmizí a na prožité hrůzy se snaží zapomenout. Na stranu druhou proto, že mnozí takto zneužití muži se stydí, a tak raději o všem pomlčí. Podle psychologů je kromě vlastního pocitu zneuctění na vině také obrovské ponížení, jež je v islámských zemích spojováno s análními sexuálními praktikami.
„Tito muži pocházejí z drtivě konzervativních společenství. Vězení opustí jako zničené lidské bytosti zbavené veškerého svého mužství. Ti, s nimiž pracujeme, jsou nezřídka přesvědčeni, že se z prožitých hrůz již nezotaví,“ popisuje Jalal Nofel, syrský psychiatr, který pracuje s někdejšími vězni drženými v Gaziantepu (turecké město poblíž hranic se Sýrií). „Jeden z našich dalších klientů z Doumy po svém návratu tři dny s nikým nepromluvil a pak se prostě zabil,“ dodává Nofel.
V rozhovorech pro The Washington Post desítky mužů, kteří byli ve vládních věznicích drženi, popisují, jak byli nuceni se před dozorci do naha svlékat a celé dlouhé dny nazí leželi společně s dalšími vězni ve špinavých celách. Zmiňovali také extrémní formy sexuálního zneužívání zahrnující např. i užití různých (i ostrých) předmětů, které jim dozorci zaváděli do konečníku. „Byly to chvíle, kdy jste se nemohli cítit jako lidé,“ popisuje jeden z nich (samozřejmě anonymně z důvodu strachu o bezpečí své, ale i vlastní rodiny). „Když jsem tam ležel, nechtěl jsem jen umřít. Přál jsem si, abych vůbec neexistoval,“ dodává.
Problémem ovšem v těchto případech je naprosto scházející podpůrný systém pomoci pro tyto vězně – resp. podle dat humanitárních organizací potřeba této péče naprosto převyšuje veškeré kapacity, jimiž mezinárodní organizace působící v místě konfliktu disponují. A to jsou přitom muži ve srovnání se ženami mnohem méně ochotni vyhledat jakoukoliv odbornou pomoc a v případě sexuálního násilí pak toto tvrzení platí dvojnásob. Podle dat shromážděných organizací Lékaři bez hranic pak muži tvoří ve skupině obětí sexuálního násilí, které vyhledali pomoc, ve všech 61 zemích, kde organizace mezi lety 2004 – 2014 působila, pouze 5 %.
O tom, že problém rozhodně není žádnou novinkou, pak svědčí fakt, že již v roce 2016 téma sexuálního násilí na mužích v syrské oblasti popsala novinářka britského Guardianu – ta ovšem upozornila na to, že znásilňování mužů rozhodně není jen problémem vězení. Navštívila totiž místa, kde jsou v uprchlických táborech shromažďováni Syřané, např. v Kurdistánu (na území Iráku), kam se uchýlilo přes 200 000 uprchlíků, ale také v Jordánsku a Libanonu, a tamní obyvatele začala cíleně oslovovat. Sama byla v šoku, jaké se jí dostalo odpovědi na otázku, zda slyšeli o sexuálním násilí vůči chlapcům a mužům v Sýrii. „Dívali se na mě naprosto nevěřícně, jako by nechápali, že se ptám na něco tak samozřejmého. Pak jen dodali, že se to děje naprosto všude. Že v každé rodině je někdo, kdo má tuto zkušenost.“ I v tomto případě se reportérka setkala s dvojím úhlem pohledu – muži líčili, jak jejich kamarádi byli znásilňováni při vpádu vojsk do měst, jak byli sexuální mučeni při únosu. Ženy popisovaly, jak se tito muži pro prožitých hrůzách změnili – izolovali se, přestali se zajímat o sex, někteří se sami stali násilníky.
Pozornosti výše citované novinářky však neunikli ani LGBT lidé – ti logicky čelili v uprchlických táborech dvojímu stigmatu – kvůli tomu, že byli uprchlíky, ale také proto, že byli příslušníky menšiny. „Jeden homosexuál mi řekl, že jej v Sýrii drželi ve vězení čtyři měsíce – během nich byl spolu s dalšími mnoha muži análně znásilňován holemi a lahvemi. Stále měl bolesti při sezení. Proto utekl do sousední země, tam jej pro změnu napadl gang a nakonec i bezpečností stráž. Bylo mu jasné, že je stále v nebezpečí,“ píše.
Je tedy zřejmé, že znásilnění (které i historicky mnozí spojují zejména s vojáky, již dobývali území, a při té příležitosti znásilnili a vyvraždili nespočet žen) rozhodně není jen „ženskou otázkou“. Jako nástroj nadvlády, ponížení, ztráty sebeúcty a pocitu vlastní integrity perfektně funguje i tehdy, je-li „aplikováno“ na muže. Navíc v případě syrských politických vězňů je cíl jasný – ponížit oponenty (údajně je pro tyto praktiky používáno spojení „podmanit si muže“). A jelikož zrovna v arabských zemích je mužské znásilnění skutečně tabu, tito lidé nejenže nejsou schopni žít následně svůj život dále, ale rozhodně již nejsou schopni věnovat se ani dalším politickým aktivitám…Klasické válečné nástroje pak již vlastně nejsou ani třeba…
