ROZHOVOR: „Je důležité zůstat ostražitý a vědět, jak se v případě útoku zachovat,“ říká bývalý vojenský psycholog Ladislav Kabát

Ladislav Kabát působil jako vojenský psycholog, a to například i na zahraničních misích v Kosovu či Afghánistánu. Dnes funguje jako tiskový a informační důstojník. Jak to na zahraničních misích chodí a jaké zde mají vojáci podmínky, se rozpovídal v exkluzivním rozhovoru.

Autor: Jan Witek / Zdroj: Ladislav Kabát / 8. 3. 2019

Láďo, jak ses k této zajímavé armádního psychologa dostal?

Již během studií psychologie na Masarykově univerzitě v Brně jsem tíhnul k získání práce v některé z ozbrojených složek. Zkoušel jsem získat práci psychologa u Policie ČR nebo vězeňské služby, vše ale vyřešilo obdržení povolávacího rozkazu na základní vojenskou službu. Byl jsem jedním z posledních, koho se povinně týkala, krátce po mém nástupu byla základní vojenská služba zrušena.

Takže o kariéře vojáka bylo tím pádem rozhodnuto?

Více méně ano. Když se blížil konec mé základní vojenské služby, objevila se nabídka práce psychologa na tzv. lékařsko-psychologickém oddělení Vojenské nemocnice Olomouc. Místo jsem získal a stal jsem se jedním z psychologů, kteří měli na starosti psychologická vyšetření uchazečů pro vstup do armády, stejně jako vojenských profesionálů připravujících se na výjezd do zahraničí. Vojáci psychologickými vyšetření procházejí nejen před misemi, ale třeba i při získávání nebo obnovení vojenských řidičských průkazů, pyrotechnických nebo výsadkových schopností apod.

Takže tvá kariéra začala prací v nemocnici?

De facto ano. V letech 2004 až 2007 jsem pracoval jako psycholog v již zmíněné vojenské nemocnici. Poté přišla nabídka stát se vojenským psychologem 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích, což je posádka kousek od Olomouce. Znamenalo to vstoupit do služebního poměru a již předem mi bylo řečeno, že se počítá s mou účastí i v zahraničních operacích. Dlouho jsem neváhal.

Kdy jsi tedy poprvé vycestoval na nějakou zahraniční operaci?

Počátkem roku 2008 jsem s praporem odjel na svoji první misi do Kosova. Balkán byl tou dobou již relativně klidnou destinací, ale žádný pionýrský tábor to nebyl. Naše jednotky pravidelně patrolovaly v hraniční oblasti, kde se setkávaly například s nelegální těžbou dřeva,  byly cvičeny a připraveny i na prohledávací operace a zvládání davů. Mimochodem, právě během našeho nasazení byla vyhlášena nezávislost Kosova a bezpečnostní situace se poněkud přiostřila. Krátce po návratu si mě tehdejší velitel 7. mechanizované brigády, nadřízeného stupně praporu, vytáhnul k sobě. Byl jsem jediným psychologem na celé brigádě, čítající 2 500 lidí, a bylo tak logické, že místo abych sloužil jen jednomu z jejích praporů, byl jsem k dispozici všem dle potřeb a požadavků velitele brigády. Časem se ale zadařilo získat další kolegy, byli jsme celkem tři.

Nicméně být psychologem pro tolik lidí, to muselo být dosti náročné, ne?

Jak kdy, jak co. Když tě práce baví, tak tě trápí asi jen nedostatek času. Navíc jsem tehdy nebyl ženatý, nestaral se o děti a tak nebyl problém pracovat do noci. Ale všechno má samozřejmě své meze, člověk musí umět odpočívat. U mě také hrálo a stále hraje velkou roli to, že jsem byl na příslušnost k 7. mechanizované brigádě, jedné ze dvou hlavních bojových jednotek této armády, patřičně hrdý. „Sedmička“ mě naučila nejen většině vojenských dovedností, ale i těch odborných, psychologických. Jak já říkám, vychovala si mě. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že u vojenského psychologa patří mezi nejdůležitější faktory dobře odvedené práce to, že je nejen odborníkem v psychologii, ale i vojákem, který se dobře orientuje ve všech základních vojenských dovednostech a je také dlouholetým příslušníkem jednotky, v kterou důvěřuje a její příslušníci zase v něj.

 

Jako poručík ve své první misi v Kosovu

Kromě Kosova jsi byl i na dalších zahraničních misích, kde přesně?

V roce 2010 jsem byl poprvé v Afghánistánu jako člen provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Logar, opět se svým mateřským 72. mechanizovaným praporem. Na přelomu let 2011 a 2012 jsem měl tu čest vyrazit do Afghánistánu do provincie Nangarhár s 601. skupinou speciálních sil, což byla veliká zkušenost. A na přelomu let 2014/2015 jsem se do Afghánistánu podíval znovu jako člen tzv. národního podpůrného prvku v Kábulu. V téže době byli o pár desítek kilometrů dál na Bagramu nasazeni vojáci 72. mechanizovaného praporu, takže jsem se za nimi čas od času tak na týden vydával. Ve všech misích jsem byl v pozici vojenského psychologa.

Co pro tebe bylo v zahraničí nejtěžší?

Já si troufám říci, že tady doma mě jako vojenského psychologa čekaly náročnější situace. Mám teď na mysli především účast při oznamování padlých v misích a následná péče o pozůstalé.

22. 2. 2019Není mléko jako mléko. Proč (ne)měnit to kravské za rostlinné varianty?

V zahraničí to tedy tak těžké nebylo?

Můžu říct, že na každou zahraniční operaci jsem se těšil. Díky předchozí přípravě vesměs máte přehled o tom, do čeho jdete. Razím přístup, že co nemůžete změnit, je dobré přijmout. A pokud nemohu změnit, že na základnu čas od času přiletí raketa, je dobré tento fakt přijmout. Je důležité zůstat ostražitý a vědět, jak se v případě útoku zachovat, ale není dobré se po základně pohybovat v neustálém rozechvění a stresu z toho, co se může, ale také nemusí vůbec stát. Ano, pobyt na zahraniční operaci bývá spojen s vysokou mírou nebezpečí. Ale počítáte s ním a děláte maximum pro to, aby vás jako jedince či jednotku neohrozilo.

Nedostavila se v zahraničí občas třeba taky ponorková nemoc? Být stále na jednom místě s těmi stejnými lidmi musí být náročné...

Samozřejmě, s misí bývá spojeno určité omezení komfortu, soukromí, ale s tím také tak nějak počítáte. Byť teda tzv. ponorka přijde snad pokaždé, s blížícím se koncem se jí skoro nedá vyhnout. Na udržení určité rovnováhy mezilidských vztahů, ať už přímo mezi vojáky nebo mezi vojáky a jejich blízkými doma, mají mise velký vliv.

Na jak dlouho vždy vojáci do zahraničí cestují?

Pro jednotky našeho typu (pozemní síly) je ustálený standard 6 měsíců. Příslušníci vzdušných sil a vojenští zdravotníci mají mise kratší, jezdí na 3–4 měsíce.

Práce je určitě psychicky velmi náročná, jak relaxuješ?

Asi jako většina z nás. Cvičením, ať už jde o posilování, běh nebo třeba blbinky s boxovacím pytlem. Rád si něco přečtu, velmi rád koukám na filmy. Mám hodně rád komedie, komediální seriály, ale když mám chmurnější období, rád si pustím něco akčního se spoustou střílení a adrenalinu.

Můžeš být v zahraničí nějak v kontaktu s rodinou?

V dnešní době naprosto bez problémů. I malé, předsunuté a bojové základny v Afghánistánu dokáží nabídnout internetové připojení. Nebývalo tomu tak samozřejmě vždy, počátkem tisíciletí jste byli odkázáni na psaní dopisů nebo pár povolených minut hovoru z jediného společného telefonu na týden.

28. 2. 2019REPORTÁŽ: Na lyže do Alp za pár hodin a "pár korun". Rakouská střediska nabízí ale mnohem víc než jen běžné sjezdovky!

V dnešní době je tedy možnost komunikace standard?

Dnes má voják možnost být s domovem v kontaktu bez větších omezení. Telefonů bývá na větších základnách několik, internet je tam buď „firemní“ nebo si můžete zaplatit vlastní wi-fi. Na odlehlých základnách při plnění operačních úkolů se ale stále může stát, že jediné, co máte, je satelitní telefon pro celou jednotku. Všechno má ale své plusy i minusy. Pozitivní například bylo, že jsem mohl po telefonu bez přerušení několik desítek minut řešit akutní krizi u jedné z manželek nasazených vojáků. Negativní může být fakt, že si rodina zvykne na vaši pravidelnou přítomnost např. na Facebooku a když se z důvodů plnění úkolů třeba dva tři dny neozvete, propadá hned panice, že se vám něco stalo.

Dá se nějak popsat, jak to na základně vypadá?

Hodně záleží na tom, o jaký typ základny se jedná nebo o jaké době nasazení se budeme bavit. Velké základny jako Bagram nebo Kábul jsou města ve městech. V současnosti z nich prakticky vymizely ubytovací prostory ze stanů, korimeků či dřevotřísky. Skoro výhradně jsou v nich velké betonové budovy, sloužící zároveň jako bunkry. Mívají několik posiloven, často vybavených lépe než fitka tady v ČR. Také několik jídelen a nechybí drobné obchůdky s vojenským nebo lokálním zbožím, občas i nějaká kavárna nebo restaurace. Na menších základnách se hojně využívaly tzv. korimeky, ubytovací buňky, které se daly snadno seskládat do požadovaného tvaru. Nebo stany či tzv. b-huty, což jsou jakési dřevotřískové chatky pro cca 20 lidí.

Záleží tedy na tom, na jakou základnu jsou vojáci zrovna vysláni?

Ano, velmi záleží na typu základny. Sloužil jsem necelý měsíc na bojové základně v Kherwaru. Jádro tvořila budova bývalé školy, kde se v místnostech tísnila americká rota, plus asi dvacítka Čechů. K tomu přistávací plocha pro vrtulníky, nezbytné logistické zázemí, a to bylo vše. Na malou se chodilo do trubek zapuštěných do země, na velkou na klasické dřevěné latríny, ze kterých se čas od času vytáhly plné barely, jejichž obsah se musel spálit. Jídelna tam nebyla, nicméně vzniklo něco, co by se dalo nazvat kuchyní. Naši předchůdci byli odkázáni pouze na balené bojové dávky potravin. Sprchy? Ano, byl tam sice stan se třemi čtyřmi sprchami, ale voda tak chlorovaná, že jste se prostě radši jen „umyli“ vlhčenými ubrousky.

Bojová základna v provincii Kherwar, Afghánistán

Jakou máte na misích pracovní dobu?

Pracovní doba je jasná – 24 hodin, sedm dní v týdnu po celou dobu mise. Plníte operační úkol a nikoho nezajímá, že je deset hodin večer nebo tři hodiny ráno. Pracuje se tak, jak je třeba.

Takže nefunguje žádný řád?

To zase úplně ne, na všech misích se vojáci snaží dát dni nějaký řád, ale pracovní doba je tam velmi neurčitý pojem. Když máte například službu na operačním centru a před koncem vaší šichty se vaši lidé na patrole dostanou do kontaktu s nepřítelem, tak jste na místě zkrátka tak dlouho, než se situace vyřeší nebo vám služba po vás neřekne, že je dostatečně v obraze na to, aby vše převzala. Ale i tak tam zůstanete, protože chcete vědět, jak to dopadne, nedá vám to.

S volnem se však příliš počítat nedá...

Volno samozřejmě je, bez něho by to ani nešlo. Obvykle bývá určen i jeden den v týdnu, kdy se dějí jen nezbytné věci. Ale znovu opakuji, vše se řídí plněním operačního úkolu. Přijeli jste z patroly a víte, že další máte třeba až za 30 hodin. Tak si podle toho upořádáte svůj čas. Ale musíte počítat s tím, že je třeba nějakým způsobem po návratu zkontrolovat techniku a výstroj a stejně tak před výjezdem absolvovat vydání bojového rozkazu a všechnu rutinní přípravu před opuštěním základny. Vše mezi tím, pokud vám velitel nevydá doplňující úkol, je váš čas. Můžete spát, hrát hry na PC, volat domů, cvičit, koukat na filmy. Jde zkrátka o to, že v misi nelze říci „Hele, já mám padla, takže na to kašlu.“ nebo „Už je moc hodin, jdu spát.“ Úkoly se plní dle potřeby, bez ohledu na to, kolik je hodin a zda je neděle.

Jak dlouho může být člověk v armádě aktivní?

Opět hodně záleží na pozici, jakou zastáváte. Velící funkce umožňuje kariérně postupovat třeba až na generála, kde vůbec nevadí, že je vám padesát nebo šedesát let. Jako střelec u pěchoty nebo výsadkář tak dlouho sloužit rozhodně nebudete. Jsou to fyzicky velmi náročné pozice, které dávají tělu řádně zabrat a s velkou pravděpodobností si vyberou svou daň na úkor zdraví, vaše tělo bude ve čtyřiceti dost zhuntované. Nicméně, existuje nějaký kariérní řád, takže i z pozice střelce se můžete postupně vypracovat na velitele družstva, instruktora nebo vedoucího či vrchního praporčíka a strávit tak v armádě i více jak deset let.

Jak se v takovém případě řeší smlouvy a závazky?

Platí, že dostáváme závazky na dobu určitou, které pak mohou být dále prodlužovány, ale není to automatické. Pokud někdo hodlá vstoupit do armády s vidinou snadného zabezpečení na dalších 15 nebo 20 let, tak ať na to rychle zapomene.

Jsou nějaká pravidelná přezkoušení, kterými musí pracovníci armády procházet?

Vojáci každým rokem musejí podstoupit zdravotní prohlídky a také dva druhy tělesného přezkoušení. Tzv. výroční přezkoušení se skládá z předepsaných silových cvičení a dále dvanáctiminutového běhu nebo 300 metrů plavání. Na každou disciplínu jsou dány tabulky výkonů, které musíte ve své věkové kategorii zvládnout. Tyto výkony jsou rozděleny do tří úrovní – minimální hranice pro splnění (vyhovující), střední úroveň hodnocení (dobře) a konečně hranice výkonů, při jejímž dosažení či překročení jste v dané disciplíně hodnoceni výtečně. To druhé se nazývá profesní přezkoušení a jeho složení může být každým rokem jiné. Vybírá se z celé škály disciplín, záleží také na typu jednotky. Obvykle zahrnuje nějakou formu přesunu se zátěží, pak zde může být hod granátem, člunkový běh a další. I zde jsou dány minimální hodnoty, které musíte zvládnout.

Jak ses od vojenského psychologa dostal k práci tiskového a informačního důstojníka?

Po absolvování jedné z misí v Afghánistánu přišla nabídka vrátit se do vojenské nemocnice na stejné oddělení, kde jsem začínal. Rozčarování z tehdy tápajícího systému psychologické služby vedlo k rozhodnutí místo přijmout i za cenu toho, že jsem „svlékl uniformu“ a stal se občanským zaměstnancem. Přestože mi pan ředitel nabídl skvělé podmínky, po nějaké době se ukázalo, že vojenské prostředí mi zkrátka chybí. Proto jsem přijal nabídku vrátit se do činné služby, opět k „sedmičce“, byť jako tiskový a informační důstojník.

22. 2. 2019Coming Out, Vol. 2

Jak dlouho už tuto funkci vykonáváš?

V této pozici jsem dva a půl roku. Práce je opravdu hodně, uživil bych dva asistenty, ale baví mě. Je to příjemná změna, přitom se na mě stále vojáci obrací i s žádostí o radu psychologa nebo o přednášku. Bývalí kolegové, vojenští psychologové, sice nejsou nadšeni, ale je to jen důkaz toho, co jsem říkal předtím. Za ty roky mě vojáci znají, důvěřují mi a vědí např. jakou kvalitu přednášky ode mne mohou očekávat.

Co přesně tvá práce nyní obnáší?

Pokud se bavíme o práci tiskového a informačního důstojníka, tak ta má několik aspektů. Rozhodně to není o tom, že bych seděl v kanceláři a čekal, až se ozve nějaké médium a já pak předstoupil před kameru. To jsou naopak spíše výjimky, protože média chtějí hovořit buď s veliteli nebo úplně obyčejnými vojáky, jako jsou řidiči, střelci apod. Část času trávím tím, že se snažím dokumentovat a prezentovat dění u našich jednotek. Ať už se jedná o výcvik nebo významné návštěvy, vezmu foťák a vyrážím. Mám na starosti sociální sítě a webové stránky brigády, snažím se „prodávat“ naši činnost do dalších médií. Musím říci, že být venku s našimi vojáky na výcviku a fotit je pro účely propagace jejich práce mě baví ze všeho nejvíce.

Takže je to dost různorodá práce?

Určitě ano, třeba další částí mé práce je asistence veliteli brigády. Ve smyslu psaní projevů, dodávání podkladů pro různé komunikační projekty, účast na poradách a jednáních. Psaní dopisů, odpovědí nebo žádostí. Práce s grafikou a koordinace akcí na veřejnosti, což jsou různé ukázky naší techniky, výzbroje a výstroje v obcích, školách atd.

Vojenské dovednosti tedy již nyní nijak udržovat nemusíš?

Jelikož jsem voják, tak určitě musím. Musím se zdokonalovat nebo alespoň si udržovat i základní vojenské dovednosti. Patří sem například manipulace se zbraní a účast na střelbách, topografie, zdravotnická příprava, tělesná příprava, dozorčí služba, ale třeba i moje role v rámci plánování a vedení operací. Jak říkám, nenudím se.

Musel jsi i k současné funkci absolvovat nějaký speciální výcvik?

Nenazval bych to speciálním výcvikem. Jak jsem již říkal, jsou dovednosti, které musí zvládat naprosto každý voják. Stejně tak při přípravě na nasazení v zahraniční všichni musí projít určitými zaměstnáními. Ale jako specialista na určitou oblast, ať už to byla vojenská psychologie nebo práce tiskového mluvčí, jsem absolvoval řadu odborných kurzů, jako byly základní krizová intervence, práce s různými psychologickými metodami, péče o lidi s traumatem nebo vystupování před kamerou a vůbec práce s médii.