Početní gay kněží žijí v pekle na zemi: Čelí zastrašování a vymývání mozků. V ČR na nich chtěli praktikovat i exorcismus

„S každým jednejte s úctou.“ (Petr 2:17) „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7:1-5)

Autor: Nikol Šubrtová / Zdroj: FOTO: Shutterstock, NY Times, Instagram / 2. 3. 2019

V USA je navzdory obrovským rozměrům země veřejně známých vyoutovaných gay kněží opravdu extrémně málo. Přitom dle odhadů tvoří homosexuálně orientovaní muži na 30 až 40 procent tamního katolického kléru. Někteří kněží ale neveřejně hovoří i o tom, že může jít dokonce až o tři čtvrtiny. O tématu aktuálně pojednává článek publikovaný v listu New York Times. Tomuto periodiku sdělil nejmenovaný kněz z Floridy: „Třetina jsou gayové, třetina heterosexuálové a třetina nemá naprosto ponětí, co vlastně jsou.“ Na téma jsme se tedy podívali blíže a hlavně se mu věnovali i z českého pohledu.

Pro NY Times pohovořily více než dvě desítky kněží a účastníků kněžských seminářů ze třinácti amerických států (věština z nich s utajením identity) a zpráva, kterou o životě gay kněží podávají, je hrozivá. O své orientaci mají hlavně mlčet, je jim stále připomínáno, jakých hřích to je, byť většina z nich žije bez ohledu na svou orientaci v celibátu.

A co nejhůř: církevní hodnostáři stále na jistou „utajenou gay klaku“ hází veškeré skandály se zneužíváním mladistvých v církvi, byť veškeré výzkumy ukazují, že mezi homosexualitou a větší tendencí ke zneužívání nezletilých a dětí není naprosto žádný vztah a jde o dva zcela oddělené fenomény. Nemluvě o potřebě striktně odlišit pedofilii od homosexuality a pedofilii samu o sobě od praktikovaného zneužívání dětí, kterého se pak obecně v převaze dopouštějí dle studií paradoxně sexuálně "normální" jedinci, kteří děti a mladistvé mají jako snadný cíl.

Než být homosexuál, to radši shořím nebo ochrnu…

Strázně gay kněží výstižně popisuje příběh Gregory Greitena, který se odhodlal k veřejnému coming outu a popsal Timesům mimo jiné hrozný zážitek na toto téma již z počátku své církevní kariéry.

Greiten vzpomíná, že mu bylo pouhých sedmnáct let, když se stal součástí hry, jejíž následky v něm rezonují dodnes. Psal se rok 1982 a vedoucí římskokatolického semináře pro budoucí kněží s ním a jeho dalšími náctiletými spolužáky ze Svatého Lawrence hráli hru nazvanou Hra života, kdy si měli vybrat, jestli by raději byli popáleni na devadesáti procentech těla, byli na vozíčku, nebo byli homosexuálové. Nikdo si nevybral homosexualitu.

Tato lekce u pana Greitena zjevně měla kýžený efekt, neboť o sedm let později vylezl do okna seminárních kolejí a chystal se skočit. Tehdy si totiž uvědomil, že je gay. „Jsem skutečně gay. Bylo to pro mne jako rozsudek smrti,“ popisuje svoje tehdejší hrozivé pocity.

Naštěstí, byť už měl tehdy doslova jednu nohu ven z okna, se místo sebevraždy nakonec Greg Greiten rozhodl svěřit spolužákovi z kněžského semináře. Jaký byl jeho šok, když mu odpovědí byl coming out tohoto spolužáka. Greiten si prvně uvědomil, že rozhodně není sám, a postupně zjistil, že lidí v kněžském semináři, kteří jsou gayové a zároveň chtějí být knězi, je ve skutečnosti velké množství. Jen se o tom nesmí mluvit a nemluví. Jinými slovy nikomu v církvi homosexualita reálně nepřipadá jako problém, dokud se o ní nezačne mluvit. Jeden z venkovských kněží, kteří pro Timesy promluvili, také vzpomíná, jak vlastně i praktikovaná homosexualita byla běžnou praxí, o které se pouze mlčelo. „Stále si pamatuju, jak jsem viděl účastníka kněžského semináře odcházet v pět ráno od jiného studenta z pokoje a říkal jsem si, jaké je to pěkné, že si povídali celou noc. Byl jsem tehdy tak naivní,“ uvádí k tomu dnes, aniž by si z obav přál být jmenován.

30. 1. 2019Tři jednoduché triky, jak cvičením spálíte více tuku a vytěžíte z tréninku maximum

Greg Greiten se také v této době uvědomění své sexuality obrátil na bývalého učitele ze semináře, o kterém se domníval, že by také mohl být homosexuální. Ten mu řekl: „Přijde ve tvém životě čas, když se ohlédneš na tento den zpátky a budeš sám sebe mít rád i s tím, že jsi gay.“ Otec Greiten měl v té době za to, že jeho kolegovi snad přeskočilo, tak nereálná mu představa sebepřijetí gay kněze tehdy připadala. Mnoho kněží ale nemělo takové štěstí a skončilo svůj život raději sebevraždou. Na stole jednoho z nich se např. po činu našly zápalky s logem gay klubu...

Po coming outu při mši následoval… potlesk

Otec Greiten si čím více uvědomoval, že součástí života v bohu je přece upřímnost a zhruba před rokem se odhodlal k velmi odvážnému kroku. Během nedělní mše v adventním čase předstoupil v rámci své příměstské farnosti před věřící a sdělil jim, že je gay a žije v celibátu. Odpovědí mu byl spontánní potlesk…

Tento příběh se však začal virálně šířit a dostával mnoho pozitivní reakcí. Ale samozřejmě i těch negativních, které jej nazývaly satanistou, monstrem a „buzerantskou špínou“. Otec Greg také zjistil, že církvi více než fakt, že je homosexuálem, vadí to, že se mu dostává podpory a že na toto téma otevřel debatu. Zvláště v době nových skandálů se zneužíváním mladistvých a také v době kolem vydání skandální knihy, která má odhalovat prohnilé prostředí a pokrytectví v samém Vatikánu. Tato kniha v Evropě vychází pod názvem Sodoma a v USA pak pod názvem In the Closet of the Vatican: Power, Homosexuality, Hypocrisy (tedy doslova Ve skříni Vatikánu: Moc, homosexualita a pokrytectví, kdy pojem skříň je užit v narážce na nepřiznání homosexuality, tj. výraz be in the closet).

29. 1. 2019Když je zle, není chuť, zadrhává i komunikace. Jak deprese ovlivňují váš milostný život?

Naděje v papeže se nenaplnily

Pokud jde o nejvyšší vedení církve, pak lze říci, že ač papež František vzbuzoval po příchodu do „úřadu“ mnohé naděje, v poslední době hovoří spíše kriticky, když označil homosexualitu za „módní věc“ a doporučil, aby muži s těmito „hluboko zakořeněnými tendencemi“ nebyli přijímáni do kléru a aby kněží udělali maximum hlavně pro to, aby „nikdy nevytvořili skandál“.

Na nedávném summitu o ochraně nezletilých ve Vatikánu se pak vyjádřil opět hlavně k otázce zneužívání dětí, které se církev stále snaží tak nějak podsouvat nějaké homosexuální klace, byť jde o nesmyslné spojení. Bohužel i zde zůstalo spíše u prohlášení a slibů, závazný plán z konference nevzešel, neboť se papež spíše omezil v projevu na konstatování, že duchovní zneužívající děti jsou nástroji Satana, a slíbil, že katolická církev je nebude tolerovat ani o skandálech mlčet. Výstup byl tedy pro veřejnost poměrně zklamáním, neboť byla jen vágně přislíbena revize a eventuální posílení pravidel národních biskupských konferencí proti zneužívání. Tedy ani v této oblasti se církev, zdá se, zásadně nedokázala pohnout.

Škody, které napáchala na svých LGBT členech, lze těžko odčinit, ale bylo by jim možné do budoucna předcházet. Zajímavé také je, že gay kněží přicházejí na svou homosexualitu třeba mnohem později než ostatní muži, u těch je to v průměru v 15 letech. U amerických gay kněží je to kvůli obavám, zmatení a až vymývání mozků ze strany církve v průměru teprve po třicítce či dokonce čtyřicítce.

Numquam duo, semper tres

Absurditu politiky církve v této oblasti dokresluje v semináři prý učené pravidlo Numquam duo, semper tres. Tedy nechoďte ve dvou, ale ve třech. Pravidlo má platit pro procházky, návštěvy kina a další aktivity a má bránit tomu, aby se z „nebezpečného mužského přátelství“ nestalo náhodou něco sexuálního. „Nemůžete se přátelit s mužem, protože byste mohl skončit jako homosexuál, ale nemůžete se přátelit ani se ženou, protože byste se do ní mohl zamilovat, což je obojí proti celibátu. S kým byste tedy vlastně měli mít zdravý lidský vztah?“ shrnuje jeden z anonymních kněží. Dnes se do katolických seminářů nastupuje třeba až po vysoké škole, dříve před rokem 1980 se tam ale přijímali již mladí chlapci na začátku puberty, a ti tak vůbec nemohli projít normálním sexuálním vývojem a edukací. A ačkoli vůkol probíhala sexuální revoluce, oni žili v jakési bublině, která je nutila k sebepopření.

Mnoho kněží se pak i ve vyšším věku s ohledem na uvolnění společenského klimatu mimo církev se svou homosexualitou již svěřilo své rodině, ale v církvi o tom stále mlčí a shodují se, že na coming out je v ní příliš mnoho homofobie. Jiní se ke coming outu odhodlali a zakládají i svépomocné spolky a snaží se přispívat na boj proti konverzním terapiím, které se snaží „léčit“ lidi z homosexuality.

Gregory Greiten

Sám otec Greiten, který se právě připravuje na další cestu do Hondurasu, kde bude pomáhat spolu s týmem lékařů, by si přál, aby mohl jednou osobně promluvit třeba i s papežem a říci mu, jak moc mu církev ublížila jen za to, že se narodil jako homosexuál a že by si přál, aby si tím už další generace nemusely projít. „Aby každý kněz mohl skutečně žít svůj život svobodně, otevřeně a v plné upřímnosti. To je můj sen,“ uzavírá svoje upřímné přání podpoření vlastním nelehkým příběhem.

A co v Česku?

Zajímalo nás, jaká je situace v Česku. Jelikož nikdo z nás nenosí sutanu a ani nejsme zrovna znalí dění mezi věřícími, obrátili jsme se na spolek LGBT věřících LOGOS ČR. Odpovídal nám jeho místopředseda, který se pyšní  krásným českým jménem, pan Radek Šoustal. Ten nám nejprve představil, čím se LOGOS vlastně zabývá: „Společenství LOGOS ČR sdružuje LGBT věřící, jejich rodinné příslušníky, přátele i známé již skoro 30 let. Za tu dobu se stalo členy nebo příznivci našeho společenství i mnoho kněží, pastorů či kazatelů různých křesťanských církví,“ vysvětluje na úvod, že i mezi kněžími má spolek své přívržence.

Dále nám vysvětlil, jaký je vlastně pohled na tuto tematiku v církvi: „V průběhu historie se měnil pohled jednotlivých církví jak na přijímání LGBT věřících do svých řad, tak i na možnost vykonávat duchovenskou službu gayům, lesbám či trans lidem. Největší křesťanskou církví v ČR je Římskokatolická církev, proto se též ve společenství LOGOS ČR nejčastěji potkáváme právě s duchovními této církve, kteří byli buď za svou orientaci šikanováni, nebo došlo přímo k suspendaci a zákazu výkonu duchovenské služby. Vatikán vydal v roce 2005 předpisy, které znemožňují lidem homosexuálně jednajícím, případně lidem se silnými homosexuálními sklony nebo osobám podporujícím gay kulturu přijmout kněžské svěcení (Instrukce o kněžství a homosexualitě, 29. 11. 2005).“

Že by tedy LGBT kněží vlastně v Česku nesloužili?

„V zásadě platí pravidlo, že pokud zájemce o výkon kněžství nebo kněz o své orientaci mlčí, tak nemá problém. Ten nastane až ve chvíli, kdy o své orientaci začne mluvit. I v ČR je nemálo případů, kdy byli duchovní zbaveni možnosti vykonávat svou službu poté, kdy se veřejně vyoutovali. Nejen, že tak přišli o práci, o smysl svého dosavadního života, ale též se jim zásadně v danou chvíli změnil okruh přátel a známých,“ říká Radek Šoustal s tím, že doktrína „hlavně o tom mlčet“ platí i v české církvi.

I v Česku někteří duchovní vidí jako řešení homosexuality exorcismus…

Mnoho kněží tak raději prostě dělá, že celá problematika vůbec neexistuje. A mají k tomu „dobré“ důvody. „Z existenčních obav mnoho kněží svou orientaci skrývá, zamlčuje, prožívá v utajení, což se může projevit i na jejich psychickém či zdravotním stavu, případně různými formami patologického jednání. Možnost zbavení kněžské služby může sloužit v církvi též jako jedna z forem nátlaku na kněze, případně vydírání ze strany jejich nadřízených, což představuje velmi nebezpečnou formu duchovního zneužívání. I v ČR jsou zaznamenány případy, kdy představení nutí kněze nebo jiné zaměstnance církve, kteří přiznají svou homosexuální orientaci, aby podstoupili exorcismus, tedy vymítání ducha homosexuality. Takovýto přístup může na duchovních zanechat velmi vážné psychické následky,“ popisuje Šoustal a vlastně tak potvrzuje, že v Česku zkušenosti nejsou o moc jiné než ve Spojených státech.

Nicméně LGBT věřící a sám LOGOS se nevzdávají a nabádají ostatní, aby nezůstávali se svými problémy sami a třeba se na ně i obrátili: „Společenství LOGOS ČR je otevřeno všem lidem, které zajímá duchovní přesah jejich života, případně těm, kteří hledají živé, přívětivé a otevřené společenství. Pravidelně se scházíme v Praze, Brně, Ostravě i Hradci Králové, pořádáme nejen duchovní, ale i společenské akce. Obracíme se na představitele různých křesťanských církví s žádostí o dialog - o zamezení perzekuce LGBT věřících uvnitř svých jednotlivých společenství, která jsou pro mnohé z nás obdobou rodiny. Právě naše přítomnost může vnést do jednotlivých církevních společenství větší otevřenost, rozmanitost, pestrost, ale též hloubku a zkušenost s přijímáním druhých, tedy i samotného Ježíše Krista,“ uzavírá Šoustal.

Oslovili jsme s žádostí o vyjádření k tomuto tématu i tiskové středisko České biskupské konference, ale do doby uzávěrky jsme bohužel neobdrželi žádnou odpověď…