ČEŠI V ZAHRANIČÍ: Michael Capík utekl v roce 1968 do Kanady. Začátky byly těžké, mentalita Kanaďanů mu ale učarovala

Existuje spousta Čechů, kteří se rozhodli žít za hranicemi našeho státu, a to z nejrůznějších důvodů. Dle Ministerstva zahraničních věcí se toto číslo pohybuje někde okolo 2 mil. lidí. Jedním z nich je také Michael Capík, který se rozhodl opustiti vlast v roce 1968 a dodnes žije v Britské Kolumbii na jihozápadě Kanady.

Autor: Jan Witek / Zdroj: Michael Capík; Foto: ilustrační, Shutterstock / 26. 2. 2019

Kdy jste se rozhodl odjet do zahraničí?

Byl jsem zaměstnavatelem poslán autobusem na žňovou brigádu na Šumavu, a to 1. září 1968. Na dva týdny. Byli jsme ubytováni ve vsi Přední Zvonková, v původně rotním baráku. Po týdnu, přesně 8. září 1968, jsem se rozhodl se dvěma dalšími brigádníky přejet večer hranici do Rakouska. Jeden z nás tam totiž byl svým vlastním autem.

Z jakého důvodu je nám asi všem jasné...

Opustil jsem republiku, protože jsem nechtěl žít v komunismu, nota bene pod sovětskou okupací. Byl jsem dítětem kapitalistické matky.

Z Československa jste tak odjel úplně sám? Co vaše rodina?

Z Československa jsme tenkrát přejeli do Rakouska v autě tři. Já emigroval do Kanady, Franta Branč do Švédska a majitel auta se po třech nedělích vrátil do ČSSR. Nechal jsem doma oba rodiče a sestru. Můj otec zemřel v roce 1974, matka v roce 1984 a moje sestra v roce 2016, jinak mám ještě jednu sestřenici a čtyři bratrance, s nimiž, a s jejichž potomky, se stýkám. Jezdím za příbuznými, za starými přáteli z mládí a za přáteli novými.

Ze všeho nejdřív jste se vydal do Rakouska, ale jak jste se dostal až do Kanady?

Byl jsem v utečeneckém táboře Traiskirchen a dumal jsem, kam se rychle z Evropy dostat. Kolovaly mezi námi fámy, že KGB by nás totiž mohla unést. Austrálie brala Čechy horem dolem, ale tam se mi nechtělo. Švédové přijeli jednou za tři měsíce a vybírali si z nás. Ameriku jsem nějak nechtěl, a tak jsem se přihlásil na kanadský konsulát a za měsíc po příchodu do Rakouska, což bylo asi 9. října, jsem stanul na kanadské půdě.

Co pro vás bylo největším kulturním šokem?

Šoků byla celá řada. Ze všeho nejdřív to, že nás ubytovali v hotelu a chodili jsme se stravovat do hotelové restaurace, bylo to placeno imigračním úřadem. Další šok byl, když jsem na Štědrý den vyšel stopovat na hlavní silnici Trans-Canada Highway v malém městečku v jihozápadním Saskatchewanu. Třetí auto, které jelo okolo, mi zastavilo. Chlapík mne svezl do dva a půl tisíce kilometrů vzdáleného severního Ontaria. Poslední auto na mé cestě řídila žena, jeli jsme dlouho a dovezla mne přímo na adresu, kterou jsem v Torontu hledal. Dost si zajela, protože nejela do Toronta, ale do Kingstonu.

Takže to byly většinou pozitivní zážitky?

Ano, musím ještě zmínit, že když jsem v Montrealu napsal na inzerát, kde hledali managera nemovitostí, Šéf mi volal a domluvil si se mnou schůzku na oběd v Playboy klubu. To bylo asi dva bloky od mého bydliště. Přijal mne, protože mne považoval za velmi sofistikovaného, neboť jsem si objednal k jídlu něco, co mám rád. Tatarský biftek se syrovým vejcem.

Jaké všechny práce jste si v Kanadě vyzkoušel?

Dělal jsem třeba elektro údržbáře v torontském hotelu, pak krátkou dobu ve fabrice vyrábějící pěnové matrace, pak vedle v malém podniku, kde se recykloval polyetylén v takovém velkém “mlejnku na maso”, vyrábějícím pelety k dalšímu použití jinde. Pak jsem montoval kancelářské stroje a následně jsem se odstěhoval do Montrealu, kde jsem chvíli dělal elektrikáře v německé firmě, než jsem měl cestou z práce ošklivou bouračku a strávil šest měsíců na vozíku a rehabilitacích. Pak jsem dělal nějaký čas pumpaře u benzinky a potom správce větší starší kancelářské budovy, kde jsem měl také svůj byt. Pak mne „vylili“ a dostal jsem místo manažerské pozice ve firmě s nemovitostmi.

Chybí vám Česko? Jezdíte sem nějak pravidelně?

Od roku 2008 létám každé léto na dva měsíce do Prahy, někdy na trochu déle.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste se vrátil napořád?

Vrátil jsem se se svou rodinou na deset let do jižních Čech, kde jsme měli 120 hektarový ranč a tzv. “zimmer frei” ubytování. V roce 2004 jsme se však vrátili zpět do Kanady.

Můžete nějak srovnat život v Kanadě a zde v ČR?

Existují určité rozdíly. Napadá mě třeba zdravotnictví. Od roku 1974 zde funguje jedna státní zdravotní pojišťovna a jedna státní zdravotnická záchranná služba. Policie a záchranky tu jezdí pouze, když jedou k bouračkám nebo nemocným lidem. Záchranka, která veze stabilizovaného pacienta do špitálu, nehouká a nemá výstražná světla. Motto české policie je „pomáhat a chránit“, zdejší mají „sloužit a chránit“. Hasiči jsou tady městská, nikoliv státní organizace a vyjíždějí jedním vozem ke každé bouračce, jsou dobří v první pomoci a vozí s sebou bomby kyslíku. Často jsou tam dřív než záchranka, protože sedí v hasičárnách, kdežto záchranky jsou často někde na cestě ze špitálu.

21. 5. 2019POSH lidé: ti, kteří jsou přesvědčeni, že jsou lepší než ostatní. Jste to i vy?

Existuje ještě nějaký konkrétní příklad, který byste mohl uvést?

Tak například to, že všechny nápojové lahve a plechovky jsou zálohované. Když někdo nějakou odhodí do koše na odpadky, bezdomovec ji vyhrabe a zpeněží. V obchodech mi pokladní dávají zboží a potraviny do tašek s úsměvem. Když jdu vrátit lahve do supermarketu, nahlásím, kolik jich mám, dají mi peníze a já to jdu dát do sudů a nikdo mne nekontroluje.

Se supermarkety v Česku takovou zkušenost nemáte?

Samozřejmě i v Česku se najdou příjemní lidé. Nicméně třeba supermarkety zde nejsou zdaleka tak velké jako v Česku, znám některé obchoďáky, a to jsou hektary, to se nachodím, než najdu vše, co potřebuju koupit.

Co naopak hodnotíte jako podařenější u nás, třeba konkrétně v Praze?

MHD v Praze je proti MHD ve Victorii super, tady jezdí jen autobusy. Na druhou stranu v Kanadě se zase neplatí na dálnici známky ani mýtné. Meziměstských autobusových spojení je mnoho, ale vlakových nula. Městské autobusy mají dvoje dveře. Předními se nastoupí dovnitř a prostředními většina lidí vystupuje. Když řidič vidí někoho, kdo špatně chodí, nebo má chodítko, sníží přední část autobusu. Je-li člověk na vozíku, řidič zmáčkne knoflík a z podlahy se vyklopí rampa na chodník, vozíčkář vjede do busu, řidič většinou vstane ze sedadla a jde vozík připoutat popruhy. Kromě velkých busů tu jezdí i malé autobusy HandiDart, které si může registrovaný pacient objednat na cestu tam a na cestu zpět. K doktorovi, do obchodu, na koncert, do divadla. Za jednu jízdu zaplatí 2,25 dolarů, což je normální jízdné MHD.

Jak hodnotíte politickou situaci v Kanadě? Můžete ji nějak srovnat s Českem?

Těch věcí, o kterých bych mohl povídat, je hodně, třeba volby jsou tu jednodušší, v každém volebním obvodě je za každou stranu jeden kandidát a stran je méně než v Česku, jen čtyři až pět. Ve federálním parlamentu máme většinou liberální strany, pak konzervativce, sociální demokraty a jednu zelenou poslankyni. V provinčním parlamentu Britské Kolumbie máme liberály a sociální demokraty, kteří jsou na tom tak padesát na padesát, a k tomu také pár zelených. Kanadští politici nesmí sedět na dvou židlích jako v Česku. Když je např. starosta zvolen do parlamentu, musí se vzdát pozice starosty, nemůže dělat dvě práce najednou. Myslím, že v Kanadě je i větší procento voličů než v Česku.

Co říkáte na politickou situaci v ČR?

Českou politiku sleduji a musím říct, že ta situace je bídná. Zvolili jste si estébáka a prezidentem je arogantní vulgární proruský komunista. Spousta lidí nadává na Kalouska, ale ten byl dobrý. Myslím, že vláda si víc a víc podmaňuje policii. Korupce stále kvete. Klaus starší má na tom největší vinu, když zabránil tvorbě zákonů řídících podmínky podnikání a když prohlásil, že nezná, co jsou špinavé peníze. A teď je markantně „proputinský“. Klaus mladší je pitomec. Okamura je ještě větší pitomec a s ním i Lubomír Volný.

Hovořili jsme o životě a politické situaci, ale co třeba rozdíly v národech? Můžete k tomu něco říct?

Kanada je velkou směsí národností a ras, v Česku jsou Romové, Ukrajinci, Rusové, Vietnamci a několik jiných národností. V Kanadě se sice vyskytují xenofobové a islamofobové, ale to jsou zanedbatelná čísla. Kanada přijímá spoustu uprchlíků z Blízkého východu. Ve Victorii, kde bydlím, je jedna mešita, ve Vancouveru jich je šest, a k tomu velký chrám indických Sikh, synagogy a jiné chrámy a kostely.

2. 5. 2019FOTO: Světoví designéři se předhání v návrzích, jak by mohl vypadat nový Notre-Dame. Ruku k dílu připojili i v Bratislavě

Z vašeho vyprávění je jasné, že jste po Kanadě cestoval hodně, kdy jste se usadil na západě v Britské Kolumbii?

V létě 1972, už rok ženatý, jsem se s manželkou vydal na cestu do Vancouveru. Tam jsme hledali práci a váleli se na pláži. Práci jsme dostali, a tak jsme se vrátili do Montrealu, zabalili věci a poslali do Vancouveru. Pracovali jsme v domě s pěti kluky z rozpadlých rodin, bydleli jsme tam a měli velice slušné platy. Koupili jsme si starý baráček a za pět let jsme měli hypotéku splacenou a později jsme náš dům i přestavěli. Přihlásil jsem se do několika různých kurzů. A pak jsem šel na státní zkoušku, udělal jsem ji a byl jsem kvalifikován jako samostatný elektrikář živnostník. Začal jsem bokem dělat elektrikáře, později i na živnost. Pak přišel problém s pravým okem, utržená sítnice a my koupili ve vnitrozemí 4 ha parcelu a později dům ve Vancouveru prodali a já postavil dům na zelené louce. Ovládal jsem všechna řemesla. V roce 1993 jsme však celá rodina vyjeli na měsíc do Čech a moc se nám tu líbilo. Tak jsme o rok později prodali všechno a odstěhovali se do Česka. Koupili nemovitost nedaleko Dolního Dvořiště a tam deset let hospodařili. Jenže můj problém se zrakem se horšil, tak jsme ranč prodali a odstěhovali se zpět do Kanady, do Victorie, kde žiju dodnes.

Jak se místní dívají na to, že jste Čech?

Místní na mne už dávno nepoznají, že jsem Čech, jen někteří z mé akcentované angličtiny poznají, že nejsem rodilý Kanaďan. Takových tu je, jako jsem já. A nikomu nevadím. Nikomu nevadí muslimské ženy, které často jezdí se svými dětmi v autobuse. Nikomu nevadí černoši, nebo Sikhové s turbany, nebo Číňani. Doba opovrhování emigranty už dávno pominula.

Žijete také v zahraničí a rádi byste se s námi podělili o váš příběh? Napište nám na janw@lui.cz.