Mají translidé právo vrcholově sportovat? Ve sporu o „fér hru“ narazila i Martina Navrátilová
Pronikání trans-lidí do sportovního odvětví de facto kopíruje nejprve cestu žen a následně gayů do vrcholového sportu. Sport byl totiž historicky ryze mužskou doménou. Nejprve se pozornosti dovolaly ženy a docílily nejen vzestupu vlastní účasti v různých kláních, ale zároveň se zasadily o vzestup sportů označovaných jako „ženských“ (ač v tomto případě by se nabízely námitky z hlediska genderové korektnosti a faktu, že klasifikovat určité disciplíny na „ženské“ a „mužské“ je jednoduše nesmysl). Na druhou stranu – např. když se po první světové válce stal ve Velké Británii velmi populární ženský fotbal, tamní Fotbalová asociace uvedla, že „fotbal je zcela nevhodný pro ženy“ a zakázala tak utvářet ženské týmy. A pozor – toto pravidlo platilo následujících téměř 50 let…
Translidé a vrcholový sport
Zapojení translidí do vrcholového sportu je nesporně kontroverzní otázkou. Klasickým argumentem odpůrců toho, aby translidé soupeřili v klasických sportovních kategoriích žen a mužů, jsou hormonální faktory (např. trans-ženy vykazují vyšší hladinu testosteronu v krvi) a také faktory fyziologické – tedy odlišnost tělesné konstituce, kterou ani změna pohlaví nijak neovlivní (kromě výšky např. v případě mužů, kteří prošli transzicí v ženu, i větší kapacita plic a srdce). K tomu je však třeba dodat, že specialisté na tranzici se shodují na tom, že v důsledku hormonální terapie se hladina testosteronu sníží, dojde k úbytku svalové hmoty a tolik zmiňované „nerovnosti“ se vlastně setřou.
Pravděpodobně nejznámější transsexuální sportovkyní, která se svým příběhem vepsala do dějin, je tenistka Renée Richards (dříve Richard Raskin). Ta se pohybovala ve vrcholovém sportu v 70. letech minulého století a byla také první trans-sportovkyní, která do tohoto odvětví – alespoň na krátkou dobu – pronikla. Americká tenisová asociace ji totiž v roce 1976 ze svých řad vyloučila. Richards o rok později soudní spor o účast ve vrcholovém klání vyhrála a zúčastnila se US Open 1977, ve dvouhře sice postoupila až do finálových kol, ale v soutěži jednotlivců neuspěla již v kolech prvních. To nakonec někteří považovali i za důkaz, že imaginární výhoda faktu, že Renée byla dříve mužem, je hloupost.
Pravidla pro trans-sportovce/kyně mění intersexuálka…
Mezinárodní olympijský výbor ratifikoval pokyny pro transsexuální sportovce/kyně již v roce 2004, a to na základě tzv. Stockholmského konsenzu. Dle těchto pravidel musel/a sportovec/kyně prokázat, že v zemi svého původu má právní uznání svého „nového pohlaví“, že podstupuje hormonální terapii, která minimalizuje výhody, které by se jinak pojily s pohlavím původním, a také doložit, že již minimálně dva roky žije jako pohlaví nově deklarované.
K revizi těchto pravidel došlo po kauze pohlavního testování Caster Semenya, atletky z Jihoafrické republiky, která v roce 2009 získala zlato v kategorii běhu na 800 na MS v Berlíně. Jelikož však sportovkyně vypadala příliš mužně, zavdala příčinu k pochybám o svém pohlaví. Testy krve prokázaly nakonec u Semenya až třikrát vyšší hladinu testosteronu a sportovkyně podstoupila hormonální léčbu (má však ženské i mužské pohlavní orgány – tj. je intersexuální). Její spor o pohlaví však nakonec skončil happy endem, sportovkyně byla uznána jako žena a na olympiádě 2016, kde ve své kategorii zvítězila, pokořila na osmistovce jak osobní tak i národní rekord. A vlastně i přispěla ke změně pravidel, která jsou uplatňována na transsexuální sportovce/kyně.
V rámci revize tzv. Stockholmského konsenzu Mezinárodní olympijský výbor tedy v roce 2015 upravil pravidla pro účast trans-žen ve sportovních kláních – s ženami mohou soutěžit poté, když testy krve prokáží, že hladina testosteronu v jejich krvi je pod limitní hodnotou 10 nanomolů na litr, a to jak v době před závodem, tak i během něj. Jelikož průměrná hladina testosteronu v krvi žen se běžně pohybuje okolo 2,8 nmol/l a v případě mužů se jedná o hodnotu 23-24 nmol/l, ani tato revize nezavřela odpůrcům trans-sportovců/kyň ústa.
Navrátilová vs. transsportovci/kyně
Bez ohledu na pravidla – někteří stále trans-sportovce/kyně považují za „nadlidi“. Konkrétně tenistka Martina Navrátilová rozebrala problematiku translidí ve sportu svýma očima ve sloupku pro The Sunday Times a dočkala se smršti negativních reakcí. Podle jejích slov totiž stávající pravidla nestačí a sportovkyně ženy, které byly dříve muži, jsou zvýhodněny kvalitou svalů a kostí. A Navrátilová by s nimi soupeřit nechtěla, protože by to „nebylo fér“. Kromě toho Navrátilové vadí, že by snad muž, který se rozhodne stát ženou, začal brát hormony, účastnil se ženských soutěží a pak – v touze po dětech – se opět stal mužem. Podtrženo – sečteno, ačkoliv Navrátilová platí za velkou bojovnici za práva leseb a gayů, s transsexualitou šlápla vedle (i když tedy na Twitteru se základny příznivců a odpůrců jejích výroků poměrně vyrovnaly). Dokonce ji její transfobní výroky stály post ambasadorky a členky poradního sboru Athlete Ally, spolku bojujícího za práva LGBT osob ve sportu.
Je samozřejmé, že by změna pohlaví neměla člověku ubírat na jeho lidských právech, a tedy i právu sportovat. Ačkoliv se mnozí odpůrci translidí ve sportu velmi často ohání nerovnými podmínkami, obvykle tak činí právě v případě sportovkyň, které dříve byly muži. Jak nerovné podmínky mají ale ženy, které se stanou muži, a pak bojují v kategorii „mužů“, pro změnu znevýhodněni všemi aspekty, které jsou argumentací v případě opačném?
Např. Patricio Manuel, profesionální boxer, se narodil jako žena…A loni se stal prvním transgender boxerem v historii USA, který se postavil do profi ringu. Zvítězil. Jeho soupeř – Mexičan Hugo Agular – když se pouhé dva dny před zápasem dozvěděl, komu bude čelit, prohlásil: „Cítím velký respekt. Nic se pro mě ale nemění, chci vyhrát, stejně jako on.“ Nikdo se však nepozastavoval nad tím, jaká je Manuelova tělesná konstituce. Jednoduše, potenciální „ženská“ stránka nyní mužských sportovců zjevně nikoho neznepokojuje…
Kdo je kdo…
Nejen translidé, kteří se rozhodnou pro změnu pohlaví, jsou však pro sport výzvou. V budoucnu nesporně budou totiž narůstat i případy translidí, kteří se rozhodnou nepodstoupit klasickou změnu pohlaví čítající mnohé chirurgické zákroky. Ostatně – to již umožňují legislativy některých států, které dávají lidem možnost změnit si určení pohlaví v dokladech i bez sterilizace (což např. vyžadujeme v ČR), operativních zákroků, stejně tak je již v některých zemích možné hlásit se k pohlaví nulovému či „třetímu“. Tímto problémem se již zabývají i skupiny odborníků ze Světového olympijského výboru, kteří se zatím na tom, že fyzické rozdíly vyrovnávají spíše hormony než chirurgické zákroky, shodují.
V každém případě však časem bude nutné místo trans-osob ve sportu jasně vymezit, a to skrze pravidla nastavovaná nezřídka i díky rozličným precedentům. Na druhou stranu je však otázkou, zda se někdy podaří odstranit podezřívavost a otevřené nepřátelství, s nímž se trans-sportovci/kyně zatím potýkají, a to paradoxně i od lidí, kteří mají za sebou obdobný boj. Martina Navrátilová je toho příkladem.
