„Výměna věcí je obohacující dobrodružství,“ tvrdí Tereza. Nové zboží nenakupuje již 3. rokem

Tereza je kulturní manažerka na volné noze, která založila a organizuje festival polského filmu (Bardzo fajný festival), nadšená kreativní umělkyně a především mladá maminka, která si s příchodem syna na svět uvědomila, jak moc je mateřství spojeno s nakupováním nespočtu nových věcí, jejichž doba užití je však velmi krátká. I když již dříve si sama pro sebe pořizovala oblečení ráda v „sekáčích“, poslední tři roky se snaží nové věci nenakupovat vůbec. Co ji tento životní styl dal? Jak se dá skloubit s přáními dítěte? A proč jí nakupování nových věci vlastně neschází a ani nijak neomezuje?

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: TM / 22. 2. 2019

Tzv. no „buy hnutí“, stavícímu na odmítání nakupování nových věcí, se v poslední době dostává stále větší pozornosti. Ty jsi ale začala „nenakupovat“ již o nějaký ten pátek dříve. Jaký byl podnět?

Budou to brzy už tři roky, co jsem se rozhodla ke změně. Přišlo to vlastně i s mateřstvím. Když se mi narodil Eda (3), měla jsem pocit, že je to s těmi věcmi, které malé děti údajně nutné potřebují, hrozně přehnané. Začala jsem se zajímat o to, jaké jsou kromě nákupu všeho zbrusu nového další možnosti. A jak se ukázalo, hodně věcí se dá sehnat nejen v bazarech, sekáčích, ale taky vyměnit. Tak jsem začala, ale je pravda, že „no buy hnutí“ se tomu ještě neříkalo a ani jsem neměla inspiraci z médií, prostě jsem k tomu došla sama…

Takže to byl spíš určitý proces, ne změna ze dne na den…

Přesně tak, rozhodně to není tak, že bych po porodu radikálně změnila životní styl a řekla si – ok, teď přestanu být konzumní a stanu se minimalistkou. Tou mimochodem ani nejsem, naopak si troufám říct, že docela věci shromažďuju, i proto se mi směna tak líbí. Je to výzva a vlastně i důvod, proč se některých věcí zbavit. Ale musím říct, že určité sklony k šetrnosti a ekologii jsem měla vždycky, sama pro sebe jsem i dřív ráda nakupovala v sekáčích, ale až s  mateřstvím jsem zjistila, že bych to chtěla posunout ještě dál.

Někteří příznivci no buy hnutí jsou docela radikální, nakolik striktně „nenakupování“ nových věcí prosazuješ ty?

Já samozřejmě „no buy“ neberu jako dogma, nejsem žádná fašistka (smích), že bych tenhle styl cpala celé rodině. Ostatně, i kdyby naše domácnost něco akutně potřebovala, tak to samozřejmě koupím. Taková situace nastala třeba s teploměrem, ten se nám rozbil a Eda byl nemocný. Tak jsem šla a koupila teploměr v lékárně. Ale konkrétně sama pro sebe jsem si – kromě spodního prádla a ponožek, což jsou věci, které se z druhé ruky nehodí pořizovat – za posledních několik let opravdu nekoupila nic.

27. 2. 2019RECENZE: Štěpán K. (19): Konečně mám zdravou a čistou pleť. A jak se mi to povedlo?

Jak se dá skloubit „nenakupování“ s požadavky malého dítěte? Sama mám dvě malé sestry a třeba Elsa a Anna jsou hrdinkami našich všedních dní….

Ona v tom určitě hraje velkou roli i školka, do té Eda ještě nechodí. A taky mediální obsahy, tam člověk musí hodně přemýšlet, k čemu dítě pustí, aby to nebyla samá reklama a výsledkem to známé „chci-chci-chci“. Do obchodů s hračkami ale nechodíme, většinou ty nové dostává od příbuzných, ale i od nás s manželem dostal třeba k Vánocům nový dřevěný vláček.

Myslíš, že když budete s manželem Edu vést tímto směrem, že třeba alespoň do nějaké míry ten životní styl absorbuje a přejme?

Eda se mnou i ty směnné obchody absolvuje. Jezdí se mnou vyměňovat své starší hračky, kdy mu vysvětlím, že nějakou hračku, se kterou si už nehraje, vyměníme třeba za botičky. Je to pro něj už docela přirozená věc. Sám to tak bere – ví, že nějaké jeho hračky mají jiné děti a on sám má zase hračky od dalších. Další vývoj – třeba i v kontextu té školky, i když samozřejmě záleží do jisté míry i na jejím typu – a kontaktu s dalšími dětmi ale nejde odhadnout.

Zachytila jsem, že jsi před nedávnem taky sháněla počítač. Daří se skloubit no buy koncept i s „dobou technickou“?

To jsem si právě říkala, kolik tak může – byť jeden člověk – za svůj život použít a odložit počítačů a telefonů. V tomhle ohledu jsem na sebe proto hodně přísná, připadá mi totiž nesmyslné si tyhle věci pořizovat stále nové. Takže počítač mám teď dlouhodobě vypůjčený a sháním nějaký z druhé ruky, stejně tak telefon mám již použitý. Myslím, že těchto věcí je na světě tolik, že nemá význam jejich počet ještě navyšovat.

Uplatňuješ tyto principy i na další vybavení domácnosti? Třeba na kuchyňské spotřebiče?

Přiznávám, že obecně mě tahle tzv. fast electronics dost štve. Fakt je, že s manželem jsme spolu už docela dlouho, takže nově jsme si zatím nic zařizovat nemuseli. Na druhou stranu třeba ledničku máme za odvoz. A dál se řídím tou písničkou, kde se zpívá „neopouštěj staré věci pro nové“. Nějaké nové spotřebiče se mi třeba líbí, ale nakonec si řeknu, že stěžejní je, aby vše fungovalo – teprve tehdy, když věci vypoví službu, měl by člověk řešit pořízení „nových“, potažmo takových, kterých se třeba někdo z jakýchkoliv důvodů zbavuje.

Narazila jsi při shánění věcí z druhé ruky už taky na nějaká omezení? Na něco, co se třeba shání těžko?

To vyloženě ne, ale samostatné téma jsou třeba boty – zejména v případě dětí. Pořizuju jen takové, které jsou nošené maximálně jednou, a střídám je s těmi, které jsem koupila malému nové. Nákup nových bot pro děti je ale nejen neekonomický, ale taky neekologický – nohy rostou skokově a pak je dítě nosí třeba jen dva měsíce…A taky musím dodat, že velkou roli v tomhle životním stylu hraje to, že žijeme Praze. Umím si docela představit, že na menších městech a na vesnicích tak velká nabídka věcí není.

Kam konkrétně se lidé, kteří chtějí vyměňovat věci, obrací?

Skupiny lidí, kteří se zaměřují na výměnu, se aktuálně hodně rozšiřují. Najít je je tak docela snadné, ale může se to samozřejmě změnit. Třeba skupiny na Facebooku mi připadají nepřehledné. U nás na Praze 6 pak poslední rok funguje sousedská skupina, která je docela fenomén, a myslím, že něco podobného by šlo najít i v dalších městských částech. Tyhle skupiny jsou docela uzavřené, ale ono je to praktické – jednoduše je lepší, když věc vyměníš v sousední ulici, než když musíš jet přes celou Prahu. Objevuju teď ještě komunitu „pralets“, tam mě přizval kamarád, ale budu se s nimi teprve spojovat, takže přesně nevím, jak funguje – ale asi to bude princip sdílení věcí, zdrojů a služeb. Jinak nejen mně by se líbila třeba i nějaká aplikace, která by se přímo na tu směnu zaměřovala…

19. 3. 2019VIDEO ROZHOVOR: Transsexuálku Tores Gorgeous čeká poslední operace, po které již konečně bude sama sebou

Některým lidem nakupování dělá vyloženě radost. Nechybí ti „potěšení“ z nových věcí?

Přiznávám, že mě nakupování ve velkých supermarketech a nákupních centrech stresuje a nebaví. Takže to, co by pro někoho mohlo být omezení, je pro mě vysvobození. A jelikož mám ráda kontaktní věci, třeba konkrétně výměna věcí je pro mě určité dobrodružství. Navíc mám radost z toho, že moje věci jsou dál v oběhu. Do kontejneru pak vyhazuju opravdu jen to, co už objektivně nelze použít.

Výměna věcí je dobrodružství?

Jasně, pro ty věci je potřeba někam dojet – i tam, kam by se člověk normálně nevypravil – domluvit se na podobě té směny... Mění se třeba i za kytky, ovoce. Potkáš zajímavé lidi, takhle jsem se třeba spřátelila s další mladou maminkou. A to ve velkém nákupním centru moc nehrozí. V případě směny oblečení se potkáváme třeba v kavárně, je to příjemné, na druhou stranu je kolem toho potřeba víc komunikovat a domlouvat. Takže je to určitě časově náročnější než normální nákup.

Teď jsi na mateřské, brzy ale budeš nastupovat zase do zaměstnání – myslíš, že je to právě i z časového hlediska do budoucna udržitelný životní styl?

Já bych ráda v těch základních věcech, jako je elektronika a fast fashion, vytrvala. Myslím, že to se u mě už nezmění, je to něco, čemu věřím, mám ráda chytrá řešení, která nezatěžují mě ani okolí. Umím si ale taky představit, že kdyby to vyžadovala moje práce a nějaký dress code, musela bych se přizpůsobit a nějaké nové věci prostě nakoupit. Uznávám taky, že to asi není styl života pro každého a třeba s prací na plný úvazek se dává časově dohromady dost těžko…