Homosexuální senioři – menšina v menšině, kterou všichni (i systém) přehlíží
Zatímco aktuálně se u nás čile diskutuje o tom, zda by lesby a gayové měli mít právo na manželství, ještě před cca 60 lety byla na našem území homosexualita trestná. Do roku 1950 byla dokonce zařazena do stejné kategorie jako zoofilie. Jistou změnu přinesl až rok 1961, kdy Československo jako jedna z prvních evropských zemí homosexualitu dekriminalizovalo. Na druhou stranu i v té době nově zavedená legislativa byla poměrně nejednoznačná a snadno zneužitelná, zákon totiž hovořil o tom, že stejnopohlavní styk osob starších 18 let není trestný v případě, že je dobrovolný, bezúplatný a nebudí veřejné pohoršení. I proto, že socialistická morálka nebyla zrovna otevřená jinakosti, lesby a gayové se obvykle kontaktovali tajně a svou sexualitu i nadále skrývali. Někteří pod tlakem společnosti zakládali rodiny, žili v „umělých“ heterosexuálních vztazích, jiní volili raději samotu. Ničím výjimečným však nebylo ani řešení situace prostřednictvím užívání návykových látek, v krajním případě sebevraždou.
Ke skutečným změnám ve společnosti došlo až po roce 1989, a to navíc velmi pozvolna. Registrované partnerství jako institucionalizovaná podoba soužití osob stejného pohlaví „prošlo“ vládou (i přes prezidentské veto Václava Klause) až v roce 2006. I proto je situace dnešních gay/les seniorů/ek zcela unikátní. Dospívání i většinu produktivního věku, tedy období, kdy obvykle lidé zakládají rodiny a tvoří si svou „sociální síť“, prožili v době tuhé normalizace. A ti, kteří se navzdory orientaci nerozhodli mít potomka/potomky s partnerem/kou pohlaví opačného, žili sami. Nezřídka navíc odvrženi vlastní rodinou. Dnes jsou – i dle jediného existujícího českého výzkumu na téma homosexuality v seniorské generaci – tzv. „neviditelnou menšinou“.
„Na ulici“ – Zn. Snadno a rychle
Podle autorek výzkumné zprávy LGBT senioři/rky – Neviditelná menšina, Naděždy Špatenkové a Ivany Olecké, se především sociální vazby gay/les seniorů významně odlišují od vztahů, které má a udržuje většinová – heterosexuální – stárnoucí populace. Ať už problematický coming out a odmítnutí rodiny, nebo dlouhodobý život v podmínkách, kdy homosexualita byla stigmatem, tyto aspekty se významně podepsaly na aktuálním zázemí gay/les seniorů/ek. Jak konkrétně autorky uvádí, „LGBT senioři/rky disponují ve stáří méně ´tradičními´ sociálními sítěmi v porovnání s majoritní populací.“ Pokud bychom měli být konkrétní, sociální síť gay/les seniorů/ek je ve vyšší míře tvořena spíše přáteli než příbuznými. Pokud ale dojde např. na péči ve stáří, kterou obvykle poskytují děti, partner či další blízcí, jsou gay/les senioři/ky v prekérní situaci.
To ostatně dokládá i příběh Jaroslava (72), který se dokonce právě kvůli někdejší absenci legislativy, která by zamezovala diskriminaci na pracovišti z důvodu sexuální orientace, a také zákona, díky němuž by měl nárok na byt po zesnulém partnerovi, ocitl bez prostředků na ulici. „Nejdřív mě vyhodili z práce, protože snižovali stavy. Neměl jsem rodinu, nikoho jsem neživil, tak jsem musel jít. Pak mi náhle zemřel přítel. Byt byl jeho a zdědili ho příbuzní. A já bez příjmu jsem skončil na ulici. Z té mě vytáhl až můj současný partner, se kterým jsem již skoro 20 let. Protože je mladší, dnes se o mě stará. Ale nebýt jeho, nevím, jak bych dopadl,“ shrnuje svou životní story.
Péče o gay/les seniory je obecně oblastí, která je v „šedé zóně“, a to paradoxně v době, kdy by zájem o tuto problematiku měl být největší. Dnešní populaci LGBT lidí, kteří již mohou alespoň uzavírat registrované partnerství a také vychovávat děti (ať už vlastní, či adoptované), specifická situace dnešních gay/les seniorů/ek nehrozí. Pro ně je však jedním z možných řešení absence příbuzenských vazeb právě nalezení si (ideálně) mladšího partnera, který v případě potřeby nabídne pomocnou ruku. Ovšem ani to není tak snadné…. „Když jsem se snažil najít si partnera, narazil jsem na to, že vlastně nevím, kde hledat. Dnes i čtyřicátník vypadá v klubu jako archeologická vykopávka, natož když je vám k sedmdesátce. Dřív jsem hledal i na různých gay seznamkách, ale nakonec jsem to vzdal. Jsem sám a sám nejspíš už zůstanu. Co budu dělat, až se o sebe nebudu schopný postarat, to zatím nevím….,“ popisuje Milan (68).
Speciální péče o gay/les seniory/ky?
Jak ve své výzkumné zprávě uvádějí Olecká a Špatenková, které se dotazovaly na problematiku péče o LGBT seniory/ky přímo v zařízeních, která v Česku tyto služby poskytují, většina pracovníků/ic se shodla na tom, že téma – ačkoliv se o něm zrovna příliš nehovoří – není nijak naléhavé. LGBT senioři totiž údajně žádnou speciální péči a ani přístup nepotřebují…To je však značně diskutabilní, a to i v kontextu fungování různých domovů pro seniory/rky, které nejenže jsou nezřídka finanční zátěží pro celou rodinu, ale zároveň samotné umístění člověka do domů s pečovatelskou službou apod. je agendou, kterou obvykle berou z objektivních důvodů do rukou mladší generace…
Dalším aspektem je pak obecné nepřijetí odlišnosti – a to nejen mezi personálem, ale také mezi dalšími obyvateli domovů pro seniory/ky. Proto nezřídka LG(BT) lidé, kteří se v podobném zařízení ocitnou, svou sexuální orientaci opět začnou tajit – tak, jak na to byli zvyklí v mládí.
I navzdory specifikům, jež se k LGBT seniorské populaci pojí, všichni dotazovaní manageři působící v sociálních službách zároveň uvedli, že nejsou pro zřizování zařízení, která by se na péči o LGBT osoby ve vyšším věku zaměřovala. Ačkoliv by bylo jistě možné argumentovat, že není třeba přistupovat k „izolaci“ LGBT lidí od těch heterosexuálních, minimálně někteří gay senioři by dnes podobnou možnost (ať už v jakékoliv podobě) ocenili. „Hodně věcí nás spojuje, myslím to, co heteráci před rokem 89 rozhodně nezažili. Kdybych se jednou ocitnul v nějakém tom domově, byl bych rád, že si budu moct popovídat s někým, kdo mi bude rozumět. Hodilo by se ale třeba jen nějaké zařízení, kde bychom se mohli dobrovolně scházet, protože noční kluby pro nás už nejsou, nemusel by to být přímo domov pro gaye“ doplňuje Milan. „Dnes každý hledá díru na trhu. Když existují cestovní kanceláře pro gaye, kluby pro gaye, média pro gaye, nevím, proč by nemohl existovat i takový domov,“ tvrdí Jaroslav.
Dnešní generace LGBT osob bude nesporně stárnout jinak. Ale stárnout bude. Bez ohledu na to, že těmto lidem již budou moci podat pomocnou ruku jejich blízcí, nezřídka i potomci, faktem je, že bez ohledu na zázemí se někteří v domovech pro seniory/ky také ocitnou. Jak ale shrnují Špatenková a Olecká výsledky svého výzkumu, „v České republice doposud žádná diskuse nad problematikou LGBT seniorů/rek v odborné ani v laické veřejnosti neprobíhá.“ Není na čase to změnit?
