ROZHOVOR: Psychicky nemocný gay. Může to být důvod k automatickému společenskému odepsání?

Potíže v komunikaci, problémy s navazováním vztahů, slabý projev emocí, časté sklony k depresivnímu smýšlení, ale třeba také výborná vizuální paměť, to jsou příznaky tzv. „neviditelného“ onemocnění zvaného Aspergerův syndrom.

Autor: Jan Witek / Zdroj: Foto: Ilustrační foto (Shutterstock) / 22. 2. 2019

Aspergerovým syndromem trpí také Gabriel Josef Melena (30). V kontaktu s cizí osobou odtažitý, v písemném kontaktu však velmi otevřený. Gabriel Josef Melena však na rozhovor nepřistoupil jen z toho důvodu, aby se lidé o Aspergerově syndromu dozvěděli něco víc, ale chtěl by pomoct ostatním, kteří trpí touto či jinou psychickou nemocí a zároveň se setkávají s nejrůznějšími problémy kvůli své sexuální orientaci: Nejsem jediný takto postižený, ale chtěl bych o své nemoci a zkušenostech s ostatními lidmi mluvit. O tom, jaké je to mít Aspergerův syndrom a zároveň být gay. Snažil jsem se v Praze vytvořit skupinu Svatyně (Sanctuary), a to pro všechny lidi, kteří vybočují z psychického normálu. Tihle lidé se bojí, většinou si ani nemají s kým promluvit a nechtějí, aby se o nich vědělo. Nikdo rád nenosí nálepku ´jsem duševně nemocnej´. Přitom jsou to unikátní lidé. Kdokoliv psychicky postižený nemusí být automaticky out.“

Je pravda, že vám Aspergerův syndrom způsobuje velké komplikace hlavně proto, že jste gay?

Myslím, že ano. Nejdřív mi lidé nadávali do teplouše, ale já tomu vůbec nerozuměl, jen mi bylo jasné, že to myslí hanlivě. Ale v té době (12 let) už jsem fungoval na internetu a na jednom komunitním webu jsem poznal člověka, který mi otevřel oči. Nejdřív se o tom, že jsem gay, dozvěděla psycholožka a pak táta. Musel jsem povinně na sexuologii, kde se to potvrdilo. Coming out u mě proběhl v pořádku, ale před pár lety mi došlo, že gay být nechci.

Nechcete? S čím je takový problém? Bylo pro vás obtížné sdělit svou orientaci rodině či přátelům?

Vyrostl jsem na vesnici, tam byla homosexualita tabu, ale po pravdě díky přechodu do puberty to u mě lidé odhadli dříve, než jsem to věděl já. Když jsem zjistil, že jsem gay, tak teprve dorazila ta pravá puberta. Ale myslím, že jsem některými činy jen odpuzoval lidi od sebe – schválně. Cítil jsem se vinný. Odstranil jsem všechny lidi a zavřel se do sebe. Začal jsem lustrovat informace po internetu – třeba seznamka. První rande, jak se říká, nedopadlo nejlépe. Toho člověka poznám i dnes. Jediné, co chtěl, byl sex (to je můj názor). Po nejbližší rodině se to dozvěděli i ostatní členové rodiny. Přátele jsem s tou skutečností seznámil tak, že jsem je pozval na setkání s dalšími gayi. Pravda, žádný mě nezklamal. Už pár let mi nevadí říct na potkání, že jsem gay, ale před dvěma roky mě to stálo brutální zbití, zlomený nos a nenapravitelně zničené zuby.

S takovou situací se pravděpodobně setkalo více gayů. Nicméně vaši přátelé jsou s vaší orientací v pohodě?

Skutečné přátele bych spočítal na třech prstech – přesně tolik jich je. Ostatní jsou spíše známí. Já hlavně myslím, že nevím, co od přátelství očekávat, protože jsem nikdy neměl nejlepšího kamaráda a nikde si nepřečtu, jaká by pro to měla být pravidla.

Pojďme se ještě vrátit k tomu, proč vás komunita homosexuálů trochu štve...

Trochu? To je slabé slovo. Ale i tak je to jen částečně pravda. Zažil jsem několik příběhů z vlastního života. Setkal jsem se s mnoha lidmi a skupinami a spousta z nich mi ublížila. Bohužel jsem se dostal i do nějakých problémů. Mimo to mi gayové píšou nechtěné návrhy atd. Mě to uráží! Mám na profilu seznamky, že hledám vážný vztah, ale lidé nečtou, nebo nemají soudnost. Já si profily čtu a zbytečně lidi nekontaktuju. Mimo to se mě spousta gayů snažila mít za kamaráda jen kvůli sexu. Ale ne všichni jsou špatní. Poznal jsem třeba Logos, i když nejsem pravý křesťan a má víra je složitější, našli pro mě pochopení. Navíc se tam potkávám se zajímavými lidmi. Ať už s přednášejícími nebo fyzicky postiženými.

Kdy se u vás začaly projevovat příznaky Aspergerova syndromu a začal jste pociťovat, že se trochu lišíte od ostatních?

Myslím, že prvopočátky odlišnosti jsem pociťoval už v mateřské školce, ale to pravé uvědomění přišlo až na prvním stupni ZŠ. To jsem si teprve všiml, že nemám nejlepšího přítele, zatímco ostatní děti se kamarádily. Myslím, že stále objevuji nové věci, kterými se liším od ostatních. Jinak samozřejmě od narození. Rodiče si všimli, že je něco jinak, byť jsem byl jejich první dítě.

Když první projevy syndromu byly již v dětství, nedalo se s tím problémem nějak efektivně pracovat? 

V dětství u mě bylo podezření na autismus, nicméně v té době (90. léta) se o AS v České republice vědělo jen hrozně málo. Takže jsem protekl sítem. V dospělosti mě jako většinu lidí s AS zařadili do kategorie „schizoidní porucha osobnosti“. Má to ale háček v tom, že já o společnost zájem mám, dokonce ji potřebuji. Tahle diagnóza na mě prostě nesedí, přestože mi bylo několikrát vysvětlováno, že se tím myslí převažující rysy osobnosti. Nicméně s rodiči už jsme měli podezření asi pět let před potvrzením. Náhodou jsme narazili na článek popisující symptomy AS.

13. 5. 2019Nepleťte si cukry a sacharidy! Jedny z nich potřebujete, i když zrovna chcete hubnout

Jedním z průvodních jevů syndromu jsou problémy v komunikaci, jak se konkrétně u vás projevují?

Někdy mám pocit, že mluvím s mimozemšťany. Až do konce gymplu jsem bral všechno, co se řeklo, doslova. Z legrace používaná věta: „Zabiju tě!“ tak působí reálně. Nejdřív jsem nemluvil, rozmluvil jsem se až ve třetím roce života, ale tak dobře, že rodiče nechápali, že umím vyslovit slovo Guatemala bez chyby. Jen asi o rok později už přicházely otázky, třeba: „Jak vzniklo uhlí?“. Už na prvním stupni jsem uměl vytvořit větu, že jí spolužák nerozuměl, zato dospělý ano. Dospělí mě měli velmi rádi. Byl jsem ve třídě pozorný a hodný. Na gymplu už jsem se snažil komunikovat na vyšší úrovni, tak jsem se pokoušel dělat i vtípky. Hodně se učím pozorováním a komunikace se u mě každým rokem zlepšuje.

Takže jste byl v komunikaci vlastně napřed. To ale nevypadá jako úplný "problém"...

Mám problém rozpoznat řeč těla, posunky a zejména to, kdy mám odejít, resp. kdy se očekává, abych odešel. Písemný projev je u mě asi nejlepší, ale i tam dochází k problémům. Dost často se mi stává, že lidé mou komunikaci chápou jako provokativní, arogantní, lhostejnou a nezdvořilou. Od jisté doby posílám některé mé texty ke kontrole mamce. Mamka je ze začátku opravovala, takže i tím jsem se učil. Díky tomu, že jsem od narození spíše u počítače, tak mi texty jdou nejlépe, a to i díky čtení. Z nějakého důležitého dialogu mám vždy stres.

Brání vám toto onemocnění také v hledání práce?

Práce je velké téma. Předchozí zaměstnavatel, to byl velký příslib a velká katastrofa. Když jsem nastoupil, tak od prvního dne věděli, že jsem gay. Prostě si to vylustrovali na internetu. Byly to samé narážky na témata o gayích. Na to, že jsem oproti předchozí práci chtěl být častěji s kolegy, mě brzo přešla chuť, ale celkově byl první rok dobrý. Zlomilo se to ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že můj kamarád spáchal sebevraždu. Dostal jsem se do hluboké fáze deprese, která trvala půl roku, ale i poté mi trvalo další měsíce, než jsem se z toho úplně dostal.

Takže jste z práce odešel?

Ne. I přesto jsem dokázal být velmi produktivní a kolegové toho začali zneužívat k tomu, že na mě přehazovali „výpečky“. To, co kolega pokazil, nebo se mu to prostě nechtělo dělat. Navíc nám v průběhu roku nadělala ostatní oddělení paseku strukturálními změnami a pak spousta věcí nefungovalo. Jak jsem se snažil zvládnout deprese i stres z práce, velmi rychle se to na mě začalo projevovat. Můj stav se zhoršoval, navíc jsem změnil lékaře. Byl jsem na tom už tak špatně, že mi nařídil pracovní neschopnost na měsíc. Pak se mě jednoduše zbavili, přestože jsem byl i v druhém roce opakovaně vyhlášen za jednoho z nejvýkonnějších zaměstnanců. Možná kdyby kolegové nevěděli, že jsem gay, bylo by to lepší. Nyní hledám klidné a přátelské prostředí, kde se můžu rozvíjet.

Máte za sebou i nějaký vážnější partnerský vztah?

Rozhodně mám. Před pár lety jsem musel přehodnotit, co pro mě znamená vážný vztah. Myslím, že právě teď je období, abych znovu upravil parametry „vážného vztahu“. Podle nového scénáře bych bral jako vážný vztah pouze ten, který trval aspoň tři roky. Narážím ale na problém, že někteří lidé pro mě znamenali víc i při mnohem kratším soužití.

Takže se dá říct, že tato nemoc v navazování vážných vztahů až tak moc nebrání?

Bohužel s AS mám jen malou šanci seznámit se, natož dobře. A další problém je vztah udržet. Nejsem moc mazlivý, i když se mazlím rád. Většinou tedy přicházím já a když je to naopak a nejsem zrovna v mazlící náladě, tak mě to dohání k nepříčetnosti. Souvisí to hodně s tím, že nemám rád, když na mě někdo sahá nebo se mě jiným způsobem dotkne. Někdy mi vadí i podání ruky. Objímání a pusinkování také nemusím. Ale komplikace jsou i jinde. Já mám svůj systém ukládání věcí i své rituály a pravidla. Nerad to přiznávám, ale člověk se mi musí trochu přizpůsobit.

29. 4. 2019„Scullyová“ vyměnila UFO za sex v seriálovém hitu, v němž si školáci otevřou tajnou sex-kliniku. Jaká je ale realita školní výuky o sexu?

Zmínili jsme pár situací z minulosti, ale jak jste na tom teď, stále trpíte depresemi? Co je spouští?

Teď mám jakési období klidu, ale depresemi trpím velmi často. Spouští je zklamání, neúspěch, samota a nuda. Ale je to i vzpomínka a myšlenka. Jedním z mých symptomů je, že si pamatuji negativní události. Ale těch spouštěčů je víc. Třeba to, že jsem bez partnera. Dlouhé vleklé deprese jsem měl po ztrátě Willow (Siamská kočka). Vyřešilo se to po letech tím, že jsem si pořídil novou. Stesky po Willow potom zmizely.

Jak se proti depresím bráníte?

Bránil jsem se třeba pozitivním myšlením. Často teď už nic nedělám, prostě ten stav prožiji v posteli nebo u hry na počítači. Některá hra na počítači mě dokáže zaměstnat tak, že je deprese naprosto v pozadí. Většinou to však bývá tak, že hraji hru a na druhém monitoru něco sleduji – seriál nebo film. A občas do toho ještě dělám třetí věc – zejména na telefonu. Podle vědců to prý není možné, ale jakmile tento systém opustím, jsem ve stejném stavu. Když mám úzkost nebo depresi, mám větší tendence se mazlit. Částečně mi pomáhá, když zavolám mamce nebo tátovi.

Za vašeho největšího přítele se dá tedy považovat počítač?

Je pravda, že bez mého osobního počítače nedokážu žít. Vždy to tak bylo a bude. Vzít mi počítač by znamenalo mou smrt. Mám se svým počítačem symbiózu. Je to kvůli těm několika rokům soužití. Klidně ať si lidé říkají, že jsem závislý, ale sami nenabízí náhradu. Já jsem s počítačem zažil jen to dobré a opravdu minimum zlého. Ale když je to plánované, dokážu bez počítače vydržet i dva týdny.

Kdy jste přišel na svou zálibu v počítačích?

Už v dětství. Když jsem neměl kamarády, uchýlil jsem se k počítači. Vyplňoval nedostatek lásky. Postupně jsem se na něm učil. Dovolil mi s lidmi komunikovat. Ve 12 letech jsem už uměl psát webové stránky a obratně pracovat s grafikou. Naučil jsem se poskládat si počítač sám – nijak jinak už to ani nedělám. Sbíral jsem hudbu, filmy, videoklipy. Psal jsem „pohádky“. Na počítači jsem se učil a učím se dodnes, ale umím opravit telefony i notebooky.

Čemu dalšímu se takto oddaně věnujete?

Hledání mého druhého hlavního zájmu všichni věnovali roky i v rámci terapie, ale nakonec je to zpívání. Dokonce to má vlastní příběh. Původně jsem chtěl zpívat a hrát na klávesy. Když jsme došli k učiteli a představil jsem se, tak mi bylo řečeno, že hrát můžu, ale nesmím zpívat, protože on si to představoval jinak. Byl to konec zpívání a vzniku bloku, který jsem překonal teprve nedávno.

Takže to vypadá, že koníčků máte vlastně požehnaně...

Dá se říct, že ano. Mimo jiné se zajímám o akvaristiku, členovce (štíři, raci, krevety), zprávy z oblasti technologií a vědy, chemii a hudbu. Když je příležitost, dávám pomocnou ruku různým organizacím. Naposledy jsem se podílel na přípravě dárků pro pacienty z Bohnic. Sbíral jsem minerály a bavila mě i periodická soustava prvků. Strašně rád bych chodil do fitness, ale nemám s kým a sám chodit nechci. Mám radši, když mi někdo řekne, co mám cvičit. Jsem v tomto obzvlášť pasivní. 

Jste nyní stále pod dohledem nějakého lékaře? Co přesně se u Aspergerova syndromu sleduje? Musíte brát nějaké léky?

Ano, ale nejsem pod drobnohledem. Stejně jako většina poruch, AS spadá pod psychiatrii. Sleduje se zejména nálada, úzkost a stres. Beru dva typy antidepresiv. První mi pomáhají hlavně proti úzkosti a agorafobii a druhá mi pomáhají s nadměrnou únavou a spavostí. Bojuji také s kouřením, ale zatím se nevede. Mám i léky na úzkost a spaní, ale používám je minimálně. Jsou totiž návykové. Smím je použít jen tehdy, když je opravdu třeba. A dost často po nich nejsem schopen fungovat ani druhý den. Součástí léčby je i psychoterapie, tu však nehradí pojišťovna. Momentálně čekám na terapii přímo pro AS, což dělá Nautis – organizace, která nás chrání. Chodil jsem na individuální – ta ale vůbec neměla smysl. Chodím ještě na skupinovou, která se jmenuje „Radikální upřímnost“, ta mě moc baví a jsou tam fajn lidé. Ostatní „skupinovky“ ale selhaly.