Bruce LaBruce exkluzivně o své pornografické tvorbě, léčivé síle orgasmu a gay prostituci v Praze
Bruce LaBruce, kanadský režisér a umělec, dorazil do Prahy v rámci Mezipater a magazínu LUI poskytl exkluzivní rozhovor, kde promluvil o své tvorbě. Jeho filmy jsou považovány za kontroverzní, jsou plné neskrývaného sexu, šokujících záběrů a mnohdy hraničí s pornem. Co říká o své tvorbě, proč ho zklamala scéna gay prostituce v Praze a co pro něj znamená sexuální revoluce?
Ve vašem filmu Raspberry Reich zazněla známá věta „Žádná revoluce bez sexuální revoluce, žádná sexuální revoluce bez homosexuální revoluce!“ Jaké poselství se za tím skrývá?
To vychází z Wilhelma Reicha, postfreudiánského myslitele, který měl ideu, že neproběhne žádná revoluce, aniž by se lidé dostali do kontaktu se svou vlastní sexualitou, se svým orgasmem. Přišel s ideou orgasmické energie vypouštěné do éteru, která by uzdravila svět. Více méně jde o to, že revoluce neproběhne, dokud se její iniciátoři nevyrovnají sami se svým vnitřním já. Já věřím ve Freudovu teorii, že se každý narodí s určitým bisexuálním potenciálem, který je posléze potlačen sociálními konvencemi. Takže pokud jsou lidé potlačování uvnitř sebe samých, tak nebudou nikdy schopní osvobodit ostatní. To je vlastně ta hlavní myšlenka.
Do Prahy jste přivezl svůj film Hustler White, film o homosexuálním prostitutovi z roku 1996. Jak rozdílné bylo přijetí tehdy při premiéře a minulý týden tady v Praze?
Ten film měl premiéru na festivalu Sundance v roce 1996. Šlo o půlnoční promítání a i přesto tak čtvrtina sálu odešla. Hustler White šokoval díky svým odvážným scénám, například proslulá scéna obsahující sex s osobou po amputaci, řezání žiletkou… Ale rychle se z toho stal kultovní film, například ve Francii a Japonsku. A ten kultovní status si film udržel dodnes. Pro mé retrospektivní pásmo na Toronto IFF a v MoMA v New Yorku a kvůli tomu ten film převedli do digitální podoby s vyšší kvalitou, takže teď vypadá ještě lépe, než předtím. A tady v Praze mě až šokovalo, že na film přišly snad tři stovky lidí a bylo kompletně vyprodáno i přesto, že je to dvacet let starý film.
Myslíte, že přijetí filmu odráží i změny ve společnosti? Že je společnost více tolerantní, nebo navyklá šokujícímu umění?
Možná, ale šokující umění a šokující kinematografie tu byla vždycky. Vždycky tu byla i šokující queer kinematografie. Ten film hodně odráží devadesátá léta a scénu prostituce v Los Angeles, která už neexistuje, takže jde o jakýsi kulturní artefakt, díky kterému se lidé mohou podívat nazpět do okamžiku historie, který je dávno pryč. Co se týče té šokující hodnoty, tak ta je nižší, protože díky internetu jsou lidé aktuálně vystavováni více šokujícím materiálům. Ale pro řadu lidí je to stále šokující, protože gay hnutí je dnes více konzervativní, než bývalo. Není to tak, že by dnes lidé byli více otevření šílenému a bláznivému sexu, jen toho je na internetu plno.
K tomu mě napadá…znáte film Mandragora? Je o homoprostituci v Praze v devadesátých letech…
Ten film neznám, ale díky za doporučení. Já byl v Praze poprvé v roce 1998 a navštívil jsem klub Pinocchio, tu scénu pražských prostitutů jsem zažil z první ruky, takže si dovedu představit, o čem ten film asi je. Ta scéna se samozřejmě všude hodně změnila. Už není tak pouliční, ale skrývá se na internetu. Byl jsem se v Pinocchiu podívat, teď se myslím jmenuje Temple, a dost mě to zklamalo. Dřív byla tahle místa zaplněná. Vypadalo to tam podobně, jen mnohem prázdněji.
Narazil jsem na následující popis vašeho filmu L.A. Zombie, který popisuje první část děje. Film jsem osobně celý neviděl. Nevydržel jsem se na něj dívat. Ale tohle je ten popis: „Řidič spatří zombie kráčející podél opuštěné silnice, nabere ho a o chvíli později umírá při autonehodě. Zombie se probere a oživuje řidiče tím, že osouloží jeho zranění na hrudi svým obrovským penisem…“ Moje otázka je jednoduchá… Proč?
Ten film je vlastně myšlen jako alegorie otevřená k interpretování. Může být například interpretován jako příběh schizofrenního bezdomovce, který si představuje, že je mimozemský zombie, který dokáže souloží přivést mrtvé zpět k životu. Co se týče toho „Proč?“, tak ten film je zamýšlen jako surrealistický a ten surrealismus vlastně ospravedlňuje ty záběry. Pro mě je to metafora, kdy tahle osoba, která gay sexem přivádí lidi k životu, vlastně obrací tu řadu let, kdy gay sex patologizován, označován za toxický, spojovaný s virem HIV, smrtí a vším negativním. A také o tomhle v gorn (krvavé a hororové porno, pozn. red.), ten film je gorn, jde. A v řadě mých filmů najdete tu tématiku bezdomovců, znevýhodněných lidí, lidí, kteří nezapadají. Pokud tedy jde o schizofrenika, tak pro něj by třeba tyhle záběry byly normální.
Ten film je z roku 2010, jak byl tehdy přijat? Byli lidé otevření tomuto filmu?
Tenhle film už posouvá hranice trochu dál, například co se týče nekrofilie. V Austrálii ho zakázali, tu softcore verzi…
Tu softcore verzi? A pak je ta druhá verze…
Přesně, tu softcore. Ale pak skončila v soutěžní sekci filmového festivalu v Locarnu. Film získal jakési uznání coby umělecký snímek. Svým způsobem jde o avantgardní gay film navazující na různé předchůdce, jako jsou třeba Jack Smith nebo John Waters, který je také známý svými šokujícími scénami. Ale ano, šokovalo to celou řadu lidí. Vlastně jsem to promítal i v Moskvě a v Kyjevě krátce předtím, než došlo k těm anti-gay zákonům. Byl jsem tam pozván na mezinárodní filmové festivaly a já jim poněkud naivně představil tento film více méně bez problémů. Ale to jsem měl, myslím, docela štěstí, protože situace byla ještě docela liberální. O rok a půl později jsem představil další film v Kyjevě. Nebyl jsem tam osobně, ale v průběhu toho festivalu někdo zapálil kino, ve kterém promítali filmy s homosexuální tematikou. Jsou tedy místa, kde by ani nebylo možné tenhle film představit.
A pak tu máme jeden z vašich posledních počinů, film Gerontophilia z roku 2013. Ten je ale poněkud stravitelnější i pro širší publikum. Stáváte se snad něžnějším? Nebo chcete zasáhnout šírší publikum?
Jde vlastně o první film, který neobsahuje explicitní sex. A v momentě, kdy vytvoříte takový film, tak všichni říkají, že už jste bez nápadu, že jste zněžněl, ochabl… Ale pro mě šlo vlastně o experiment, chtěl jsem zkusit mainstreamový film, ovšem pořád se silnou tematikou, fetišizací starších osob. Měl jsem větší rozpočet a jde o film v tradičnější formě. A opravdu jsem chtěl získat širší publikum, což se stalo.
Co se týče queer kultury, ozývají se hlasy tvrdící, že už není tak queer jako dřív, protože zasahuje více lidí a společnost na ní nahlíží otevřeněji. Myslíte, že je to pravda?
Já myslím, že tu máme dva případy. Tím prvním je asimilace. Gay hnutí začínalo více militantně a bojovalo za svobodu vyjádření extrémněji. Rvalo své ideje lidem do tváří bez ostychu. A odtud vycházejí i mé filmy, explicitně homosexuálně pornografické. Chtěl jsem je prezentovat na běžných filmových festivalech, aby se s nimi lidé vyrovnali, ne je jen tolerovali. Aby se lidé vyrovnali s tím, co se odehrává v sexuálním životě gayů. Teď ale jde o širší přijetí například homosexuálních sňatků a tak se celé hnutí trochu uklidnilo. Ten extrémismus vyhasl a snažíme se přesvědčit ostatní, že jsme vlastně stejní jako heterosexuálové. Takže ta asimilace nevyhnutelně maže ty výrazné rozdíly gay kultury a ta se vlastně rozpouští do kultury obecně. A tím druhým případem je to, že mileniálové nemuseli procházet těmi těžkými časy. Mluvím tedy hlavně o Americe, Kanadě a Británii. Nezažili ta militantní hnutí, a proto se nemusí nijak vymezovat vůči ostatním. Mohou tedy být více sexuálně fluidní, nebo se ani nemusí hlásit k nějaké sexuální identitě.
Potřebujeme tedy pořád tu sexuální, potažmo homosexuální revoluci?
No, máme tu teď jinou revoluci. Transsexuální například. Myslím, že ta asimilace způsobila zapomnění různých aspektů života homosexuálů. A myslím, že ty se třeba znovu objeví v přetransformované podobě. Protože aktuální doba je poněkud regresivní. Lidé neútočí proti masám, ale splývají s nimi. Je zde velká míra konformity. Myslím, že revoluce přijde, ale ne vyloženě homosexuální. Spíš pansexuální.
A co se týče pochodů hrdosti, nebo queer filmových festivalů? Jsou potřeba?
Pochody už nejsou pro homosexuály. Jsou pro heterosexuály. Podporují je, aby vyjádřili svou toleranci. A i různá hnutí proti pochodům tak nějak zevšedněla. Jestli jsou potřeba? Nejsem si jistý. Potřeba jsou v zemích, kde není žádná tolerance a projevuje se i násilí vůči LGBT komunitě, ale jde o politickou událost. A co ty filmové festivaly… Mají totiž i jinou funkci, než jen prezentaci queer filmů. Týkají se komunity, která se na nich schází. LGBT komunita je dnes hůře rozpoznatelná, ale na těchto festivalech se s ní snáze dostanete do kontaktu. Díky nim můžete sdílet názory, nápady a zkušenosti. A k těm pochodům…já vlastně nikdy nepochodoval. Takže kdyby zmizely, asi by mě to netrápilo.
Jak si užíváte tenhle filmový festival, Mezipatra, kde jste i v komisi a už jste viděl snad všechny filmy? Jaká je práce porotce?
Je to skvělé! Na tyhle festivaly jezdím už od devadesátých let. Kvalita těch filmů je mnohem vyšší. Máme tu filmy, které soupeřily na festivalech, jako je ten v Cannes, filmy od různých uznávaných režisérů. Ta díla jsou mnohem vyspělejší, než byly filmy na těchto festivalech před pětadvaceti lety. A Praha je také nádherné město, kina jsou hezká, organizátoři velmi přátelští, atmosféra společenská… Je tedy extrémně přijatelné tu být! Filmy jsem viděl všechny kromě asi dvou, které mě teprve čekají. Je ale těžké vybírat mezi filmy, které jsou rozdílné, co se týče, žánrů, děje, rozpočtů a tak. Naštěstí se s ostatními porotci víceméně shoduji.
Já tedy přeji úspěšný výběr a děkuji za rozhovor!
