Coming out, homofobie i bisexualita očima psychologa

Psycholog Aleš Borecký v rámci své dlouholeté odborné praxe mimo jiné poskytuje specializované poradenství pro gaye, lesby a bisexuály. Jeho pražská poradna s příznačným názvem SOULGAYTE má především sloužit jakožto brána ke spokojenější duši klientů s nevětšinovou sexuální orientací. V interview pro LUI poodhalil Aleš Borecký svůj pohled na řadu životních situací, které queer komunita důvěrně zná.

Kvůli jakému problému nejčastěji gayové a lesby vyhledají odbornou psychologickou pomoc? Nebo se na Vás častěji obracejí rodiče gayů/leseb?

Nejčastěji se v poradně objevují gayové a lesby, kteří mají coming out za sebou a hledají podporu v tom, jak žít svůj život plnohodnotně a smysluplně. Samozřejmě přicházejí i lidé před coming outem, nebo ve fázi, kdy chtějí sdělit a sdílet věci kolem své citové a sexuální orientace s dalšími lidmi, např. rodiči. V takové fázi se někdy domlouváme i na společné schůzce s rodiči, chtějí-li a všichni souhlasí. Další skupinou jsou lidé, kteří jsou v určité stabilní životní fázi, mají stálého partnera, bydlí s ním a hledají „další životní kapitolu“, což v heterosexuálním kontextu bývá rodina. Gayové či lesby, kteří nemohou nebo nechtějí jít cestou rodiny, jsou pak jakoby na křižovatce a často chtějí do svého života vnést další rozměr. Téma rodiny se objeví v podobě komunity, společného projektu, zapojení se do různých společenských aktivit, nebo se tato potřeba „třetího prvku“ ve vztahu projeví v hledání nějaké spirituální cesty nebo i předefinování partnerství a proměně jeho podoby. „Třetí prvek“ je analogií dítěte, něčeho, co se ve vztahu urodí a co roste a vyvíjí se.

Rodiče některých homosexuálů i po coming-outu jaksi ignorují orientaci syna, či dcery, nechtějí o ní nic slyšet. Měl by jim potomek dát čas, aby tuto informaci vstřebali, nebo se naopak snažit tabuizování menšinové orientace prolomit?

Obě varianty se nemusejí vylučovat. Záleží opět na konkrétním vztahu, na tom, jak coming out proběhl, i na potřebách dítěte i rodičů. Bylo by fajn, kdyby se aspoň povedlo poukázat na to, že se teď o něčem dál nemluví, a jaké to pro každého je. Kdyby třeba rodiče řekli na rovinu, že potřebují čas či něco jiného nebo si vzali odpovědnost za to, že dál chtějí mít raději tabu a nějakou iluzi, než možnost otevřeného vztahu. Možná bych doporučil použít určitou míru (emoční) síly k tomu, aby se věci pojmenovaly, jak jsou, a každý řekl svá přání. Pak alespoň zmizí to nepříjemné našlapování, vytváření fantazií a pochybností. Dítě může poskytnout rodičům prostor pro dotazy, sdílení, samo může klást otázky nebo ukazovat na své potřeby (např. že chce mluvit o svém příteli/přítelkyni apod.). Tento prostor lze různě tvarovat, nechat ho širší a netlačit, či naopak ho více zacílit k bodům či tématům, které se jinak vymykají přímé komunikaci. Tabu může zmizet i postupným vytvořením mostu – cihly jsou tvořeny z plynutí času, ale i z autenticity, otevřenosti apod. Obvykle není reálná okamžitá úplná harmonie, význam má spíš směr a průběh procesu, jak se věci hýbou a zrají nebo jak se zasekly. Od toho se pak může odvíjet strategie dalších kroků.



Více: eL WORLD: Když jsou lesby pro rodiče tabu 

Měl byste nějaké doporučení pro gaye a lesby, kteří se svojí orientací ještě nevyšli ven a tento krok teprve plánují?

Coming out je zjednodušeně řečeno přechod ze strachu z odmítnutí do svobody a také možnosti přijetí. Přejít můžu snáz, když mám důvěru – v sebe, někoho blízkého, v život, v osud či Boha. Docela přirozeně to většinou bývá tak, že první sdělení se děje vůči někomu, kde je riziko odmítnutí nižší – kamarád či kamarádka. Postupné rozšiřování okruhu o další osoby může posilovat zkušenost, že vlastně nesděluji nějakou katastrofu, ale nabízím druhému pohled do svého vnitřního světa, za což by mohlo přijít i ocenění za důvěru, která se nedává každému. Záleží na důvodu, proč chci někomu říci o tom, co cítím v nitru (chci tím vytvořit větší blízkost nebo naopak podpořit svou nezávislost?), na obsahu i formě sdělení. Mám-li dojem, že sděluji nějakou tragickou zprávu nebo se „přiznávám“, jak kdyby prožitek byl trestný čin, který je třeba odhalit a potrestat nebo omilostnit, také tím ovlivňuji reakci a postoj druhé strany, která sdělení přijímá. Ideálem by bylo sdělení: „chci ti říct, že jsem štastný/šťastná a moje štěstí spočívá v… nebo vypadá tak a tak“.

Mohou vůbec gayové a lesby, kteří svoji orientaci úzkostlivě tají před svým okolím, prožít plnohodnotný a spokojený život?

Pokud otázku stavíte takto, je moje odpověď jednoznačnější – kdekoli člověk prožívá velkou úzkost, asi jde těžko mluvit o štěstí. Překážkou spokojeného života není citovo-sexuální orientace, možná ani její neprezentování všem kolem. Každý si potřebuje najít způsob, jak být otevřený i chráněný, jaký poměr těchto principů je pro daného člověka nejpříjemnější. Tajemství může s sebou nést i určitý pozitivní aspekt – život sám je tajemstvím. Pokud je však spojeno s úzkostí a je jakýmsi vězením, dostává se ke slovu stínová část tajemství a úzkost, která ukusuje ze spokojenosti a vnitřní svobody. Důležité je rozpoznat, kdy, jak a proč sám sebe vězním, neidentifikovat se s tímto vnitřním věznitelem a vnímat svou touhu po svobodě.

Více: eL WORLD: Bojíte se coming outu? 

Někteří sexuologové a psychologové tvrdí, že bisexualita neexistuje. Jak se na ni díváte Vy?

Těžká otázka na stručnou odpověď – záleží, jak definujeme citovo-sexuální identitu, z čeho vycházíme. Liší se čistě biologické pohledy, různé psychologické teorie, genderové aspekty vycházející z konstruktivismu a jiných vlivů. Mně je bližší komplexnější pohled na orientaci a identitu a koncept sexuálního kontinua, kde se každý může umístit na pomyslné přímce od čisté heterosexuality po čistou homosexualitu a na této přímce i různě oscilovat dle různých vztahových zkušeností a potřeb. Z tohoto úhlu pohledu bisexualita určitě existuje. Za podstatnější otázku však považuji, jak daný člověk, který se prožívá a identifikuje jako bisexuál, nakládá se svými potřebami, touhami, jak dosahuje pocitu celistvosti a je schopný být ve vztahu s jedním člověkem. Terapie s bisexuály je většinou docela dobrodružství, vezmu-li z toho ten pozitivní aspekt – rozhodně se nenudí ani klient, ani terapeut.

Lesbické páry si často stěžují na obtěžování ze strany mužů - sexistické narážky, nemravné návrhy, či dokonce pokusy o fyzický kontakt. Jak by měly lesby na tyto projevy reagovat, pokud vůbec?

Záleží na konkrétní situaci i osobnosti žen(y). Někomu bude bližší vstoupit do konfrontace, někdo to umí udělat s určitým nadhledem či ironií, někdo bude chtít „bojovat“ a nenechá si nepříjemné poznámky či dokonce urážky líbit. Pro někoho je důležitější mít klid anebo cítí více strachu a primární potřebu ochránit se víc než reagovat na nespravedlnost. Podle mě je v pořádku, aby si každý vybral a cítil se v rámci dané situace co nejlépe. Je důležité si uvědomit, co mě opravdu zraňuje a proč, na co chci reagovat, na co nikoli a jaký způsob reakce je mi blízký. Každý máme určitý arzenál reakcí k dispozici, něco používáme rádi, něco v případě nutnosti, něco nikdy. Nemyslím, že je dobré zavést normu, že nějaká reakce je obecně správná. Nejlepší obrana je sebepoznání – vím-li, co se se mnou v které chvíli děje, mohu nejsnáze reagovat v kontextu své osobnosti i dané situace a vybrat reakci, která vyhovuje jak mým vnitřním faktorům, tak i faktorům dané situace.

Homosexuální muži a lesbické ženy zpravidla homofoby odsuzují a nestýkají se s nimi. Jak se však vyrovnat s homofobními názory od blízkých příbuzných - například rodičů či sourozenců?

Vsadil bych na autenticitu – opravdu blízký vztah umožňuje mluvit i o různých pohledech, o tom, co koho zraňuje, o tom, jestli se cítím přijímaný. Coming out je jednou ze situací, které poodhalují hloubku a podstatu vztahů – dobrý vztah rozdílné pohledy či postoje unese. Každý vztah je originál a je třeba najít originální cestu, jak vytvořit prostor, kde se oba budou cítit v pořádku a respektovaní. U někoho jde vytvořit aspoň jakési příměří, kdy se jiné názory nevnášejí do kontaktů, u někoho jde dosáhnout změny pohledu a s někým jde naopak blízkost a propojení posílit. Je možné začít od toho, co dané lidi spojuje, na čem lze stavět, co nijak nezávisí na orientaci. Lze hledat způsoby, jak dát do popředí to, že jsme sourozenci, kamarádi, lidé a nikoli hetero či homosexuál - to je jen jeden z aspektů, které nemusejí a podle mě by ani neměly hrát ve vztazích hlavní roli.