Jan Cina jako drag queen Chica Checa rozdělil internet. Proč muži v šatech během Pride tolik lidí provokují?
Herec Jan Cina zahájil letošní Prague Pride v podobě, v jaké ho většina českých diváků dosud neznala. Na pódium vystoupil jako drag queen Chica Checa Pala Santa – s výrazným líčením, parukou, přiléhavými kostýmy a show, během níž zpíval, tančil a pracoval s ženskou stylizací dotaženou do záměrné nadsázky. Postava vznikla původně pro nový film režiséra Šimona Holého Chica Checa, v němž Cina hraje mladého muže, který před vlastní matkou skrývá nejen svou orientaci, ale také skutečnost, že se živí jako drag queen. Na zahájení festivalu však Chica Checa opustila filmové plátno a proměnila se v jednu z nejvýraznějších tváří letošního Pride.
Záběry z vystoupení se rychle objevily na internetu. Vedle obdivných reakcí, pochval kostýmů a překvapení nad Cinovou proměnou se pod příspěvky objevily také posměšné a odmítavé komentáře. Některým lidem vadil samotný pohled na známého herce v ženském oblečení, jiní drag automaticky spojovali s nevkusem, sexualitou nebo potřebou za každou cenu provokovat. Podobné reakce ostatně provázely už předchozí ukázky z filmu – v internetových diskusích se objevovalo odmítání snímku právě kvůli jeho queer tématu, nikoli pouze kvůli jeho filmovému zpracování.
Výrazný make-up, obří paruky, vysoké podpatky a kostýmy, které nelze přehlédnout. Drag queens patří k nejviditelnějším tvářím Pride – a právě proto se pravidelně stávají terčem posměchu i pobouření. Za zdánlivě jednoduchou otázkou, proč se muži převlékají za ženy, se však skrývá mnohem víc než touha upoutat pozornost. Drag je divadlo, humor, náročné jevištní řemeslo i hra s představami o tom, jak se mají muži a ženy oblékat, pohybovat nebo chovat.
Drag není pokus stát se ženou
Jedna z nejčastějších představ říká, že drag queen je jednoduše muž, který chce vypadat jako žena. Ve skutečnosti většina drag umělci neusiluje o realistické napodobení ženského vzhledu. Drag pracuje s nadsázkou – rty jsou větší, řasy delší, boky výraznější a gesta teatrálnější, než by byla v běžném životě. Jde o uměleckou formu využívající kostýmy, líčení a přehnanou genderovou stylizaci. Drag může stereotypy oslavovat, parodovat, obracet naruby nebo jednoduše využívat k pobavení publika.
Výsledkem není obyčejný převlek, ale samostatná jevištní postava. Má své jméno, charakter, způsob mluvy, humor i vizuální styl. Jedna drag queen může připomínat hollywoodskou divu, jiná punkovou zpěvačku, mimozemskou bytost nebo přehnanou karikaturu celebrity. Smyslem většinou není přesvědčit publikum, že před ním stojí žena, ale vytvořit iluzi a následně si s ní hrát.
Drag navíc nelze zaměňovat s transgender identitou. Transgender žena je ženou také ve svém každodenním životě, zatímco drag je performance vytvářená zpravidla pro konkrétní vystoupení. Jak upozorňuje GLAAD, transgender ženy nejsou drag queens, pokud samy nevystupují v drag show. Jde o rozdíl mezi identitou člověka a postavou, kterou někdo vytváří na pódiu.
Současně už dávno neplatí, že drag dělají pouze gay muži. Drag queens i drag kings mohou být lidé nejrůznějších genderových identit a sexuálních orientací. Někteří performeři přehánějí ženskost, jiní mužnost a další vytvářejí postavy, které se tradičnímu rozdělení na muže a ženy záměrně vzpírají.
Pod třpytkami se skrývá řemeslo
Na první pohled může drag působit jako večírek, během něhož se někdo výrazně nalíčí, oblékne si šaty a pustí oblíbenou píseň. Za několika minutami na pódiu však často stojí hodiny příprav.
Performující musí vymyslet číslo, sehnat nebo vyrobit kostým, připravit líčení, nacvičit choreografii a zvládnout pohyb na podpatcích, které by si většina lidí netroufla obout ani na cestu k taxíku. K tomu se přidává práce s publikem, improvizace, komediální timing a schopnost udržet pozornost sálu.
Někteří účinkující zpívají živě, jiní tančí, moderují, dělají stand-up nebo předvádějí propracovaný lip sync, tedy synchronizaci pohybů úst s předem nahranou skladbou. Kvalitní vystoupení přitom nestojí pouze na vzhledu. Performer musí umět vystavět číslo tak, aby mělo tempo, pointu a dokázalo v publiku vyvolat emoci.
Drag proto může mít stejně rozdílné podoby jako divadlo. Existují provokativní půlnoční show určené dospělému publiku, ale také kabaretní, komediální, pěvecká, politická nebo rodinně laděná vystoupení. Tvrdit, že veškerý drag je automaticky sexuální, by bylo podobné jako označit celé divadlo za erotické jen proto, že některé inscenace obsahují nahotu.
Rozhodující není samotný fakt, že má muž na sobě šaty nebo výrazné líčení, ale obsah konkrétního programu, jeho forma a publikum, pro které byl vytvořen.
Od tajných večírků ke globální zábavě
Lidé překračovali genderové role v divadle, při karnevalech a během nejrůznějších slavností po staletí. Moderní queer drag se však výrazně rozvíjel v prostředí, kde lidé nemohli svou identitu a vztahy otevřeně projevovat. Kostým, humor a anonymita jim umožňovaly alespoň na chvíli uniknout pravidlům, která je jinak svazovala.
Za jednu z nejvýraznějších raných osobností americké drag kultury je považován William Dorsey Swann, muž narozený do otroctví, který na konci 19. století ve Washingtonu pořádal soukromé bály. Jeho večírky se opakovaně dostávaly do hledáčku policie a tisku.
Drag tak nebyl pouze nevinnou zábavou. Pro lidi, kteří se nemohli bezpečně scházet v běžném veřejném prostoru, představoval také způsob budování komunity a vzdoru proti společenskému i právnímu tlaku.
Ve 20. století se drag dále rozvíjel v kabaretech, nočních klubech a ballroom komunitě, zejména mezi černošskými a latinskoamerickými LGBTQ+ lidmi. Podle Národního muzea americké historie se první známé drag bály v newyorském Harlemu konaly už v 19. století a postupně se stávaly bezpečným místem pro lidi, které většinová společnost odmítala. Současně byly úřady a dobovými moralisty označovány za nemravné či nelegální.
Pozdější ballroom kultura nenabízela pouze soutěže, módu a zábavu. Vytvářela také prostředí, v němž mohli lidé odmítaní vlastními rodinami nalézt komunitu, uznání a náhradní rodinné vazby. Právě odtud pochází například systém takzvaných houses, tedy skupin fungujících nejen jako soutěžní týmy, ale často také jako zvolené rodiny.
Dnes už drag dávno nežije pouze v podzemních klubech. Stal se součástí televizní zábavy, módy, reklamy a sociálních sítí. Cesta do mainstreamu mu přinesla popularitu, nové publikum i možnost profesionální kariéry. Současně však způsobila, že se s ním stále častěji setkávají také lidé, kteří queer kulturu neznají a její nadsázku čtou doslovně.
Proč tedy drag tolik provokuje?
Nejjednodušší odpověď zní: protože zviditelňuje něco, co má podle tradičních představ zůstat skryté. Společnost je stále poměrně citlivá na situace, kdy muž vystoupí z role spojované s maskulinitou. Žena v kalhotovém kostýmu dnes většinou nikoho nepřekvapí. Muž v šatech, s výrazným make-upem a ženskými gesty však stále dokáže vyvolat prudkou reakci.
Drag připomíná, že řada pravidel, podle nichž rozpoznáváme „správného muže“ a „správnou ženu“, není neměnným přírodním zákonem. Jde také o společenské dohody: jak se máme oblékat, pohybovat a mluvit, které emoce smíme dávat najevo nebo jakým způsobem máme působit na své okolí.
Drag tato pravidla vezme, několikanásobně je zvětší a vystaví je na pódiu. Ukáže, že také běžná představa ženskosti je do určité míry vytvářena prostřednictvím oblečení, gest, hlasu, make-upu a očekávání společnosti.
Pro některé diváky je právě toto osvobozující. Pro jiné zneklidňující. Pokud je mužská autorita tradičně spojována s odstupem od všeho ženského, muž, který femininity využívá vědomě, veřejně a bez studu, tuto představu narušuje.
Nezesměšňuje přitom nutně ženy. Často spíše ukazuje, jak teatrální mohou být očekávání, která společnost klade na všechna pohlaví. To samozřejmě neznamená, že každé drag vystoupení musí být automaticky hlubokým komentářem ke společnosti. Někdy chce performer jednoduše pobavit publikum. I samotná možnost obléknout si šaty bez strachu a studu však může mít v určitém prostředí symbolický význam.
Otázka možná nestojí, proč se převlékají
Když se někdo ptá, proč se muži převlékají za ženy, odpověď může být překvapivě obyčejná. Protože chtějí hrát určitou postavu. Protože je baví móda, tanec, hudba nebo humor. Protože prostřednictvím dragu dokážou být sebevědomější než v běžném životě. Protože chtějí pobavit publikum. A někdy také proto, že vědomé porušení pravidel, která jim společnost přidělila, přináší pocit svobody.
Zajímavější otázkou proto může být, proč nás pohled na muže v šatech stále dokáže tolik rozrušit. Paruka ani podpatky totiž samy o sobě nikomu neubližují. To, co některé lidi dráždí, není kus látky nebo vrstva make-upu, ale člověk, který dává najevo, že se za svou odlišnost nehodlá omlouvat.
A právě proto má drag během Pride stále své místo. Nejen jako třpytivá show, ale také jako připomínka, že svoboda někdy vypadá hlasitě, přehnaně a naprosto nepřehlédnutelně.
