BDSM není jen bičík a kožené prádlo. Proč tolik lidí vzrušuje dominance, podřízenost nebo fetiš na nohy?
Když ve společnosti přijde na téma BDSM, mnoho lidí si stále představí temný sklep, kožené postroje a někoho, kdo v ruce dramaticky svírá bičík. Jenže realita bývá mnohem civilnější. Někdy má podobu šátku přes oči. Někdy dohody, že jeden chvíli rozhoduje a druhý se nemusí rozhodovat vůbec. Někdy nejde o bolest, ale o důvěru. O možnost pustit kontrolu. Nebo ji naopak konečně mít.
BDSM je zkratka pro široké spektrum praktik a fantazií: bondage a disciplínu, dominanci a submisi, sadismus a masochismus. V jádru ale nejde o násilí, jak se někdy mylně říká. Zásadní rozdíl je v souhlasu. Konsenzuální BDSM stojí na domluvě, hranicích, bezpečnosti a možnosti kdykoliv říct dost. Právě proto je důležité odlišovat ho od nekonsenzuálního chování nebo sexuálního násilí. Český projekt Parafilik uvádí, že některé neobvyklé sexuální preference mohou být zcela běžně a bezpečně prožívány mezi souhlasícími dospělými – a právě sem spadá i konsenzuální BDSM nebo řada fetišistických zájmů.
Zakázané ovoce chutná jinak. Ale nejde jen o tabu
Jedno z nejjednodušších vysvětlení zní: láká nás to, co je zakázané. Jenže u BDSM je to příliš krátká odpověď. Tabu samozřejmě hraje roli. Mnoho lidí vzrušuje samotné překročení běžného scénáře, podle něhož má sex vypadat hezky, něžně, přirozeně a hlavně nijak „divně“. BDSM tento scénář narušuje. Do intimity pouští moc, rituál, pravidla, hru, někdy bolest, někdy ponížení, někdy estetiku, která připomíná spíš divadlo než ložnici.
Jenže za přitažlivostí BDSM často není touha někomu ublížit nebo být zraněn. Mnohem častěji jde o psychologickou hru s kontrolou. Člověk, který celý den rozhoduje, řídí tým, odpovídá na e-maily a drží svůj život pevně v rukou, může v sexu toužit po opačném zážitku – na chvíli nic neřešit, pustit odpovědnost a dovolit druhému, aby vedl. A naopak někdo, kdo se v běžném životě cítí přehlížený nebo bezmocný, může v bezpečném erotickém prostoru objevovat dominanci.
Právě mocenská výměna je na BDSM možná nejzajímavější. Ne proto, že by kopírovala skutečné násilí, ale proto, že ho symbolicky převrací do podoby hry. V běžném životě jsou moc, tlak a nerovnost často nepříjemné, nefér a nevyžádané. V BDSM se mohou stát něčím, co je předem domluvené, kontrolované a paradoxně velmi intimní.
Fantazie neznamená, že ji chceme žít doslova
Sexuální fantazie jsou zvláštní území. V hlavě si člověk může představovat věci, které by ve skutečnosti nikdy nechtěl zažít. To platí obzvlášť u fantazií spojených s podřízeností, dominancí nebo ztrátou kontroly. Samotná existence fantazie však ještě neznamená touhu ji skutečně uskutečnit. Kanadská studie Christiana C. Joyala a Julie Carpentier například zdůrazňuje, že sexuální fantazie nelze automaticky zaměňovat za skutečný zájem o chování, protože řada lidí si představuje situace, které by reálně prožít nechtěla.
To je důležité i pro debatu o BDSM. Mít fantazii o svazování, dominanci nebo ponížení neznamená, že člověk touží po nebezpečí. Může jít o erotický jazyk, kterým mozek zpracovává napětí, touhu, stud, zvědavost nebo potřebu odevzdání. Fantazie je někdy spíš film než plán.
A právě proto se ve výzkumech často ukazuje rozdíl mezi tím, co lidé považují za vzrušující v představách, a tím, co opravdu dělají. Belgická studie publikovaná v The Journal of Sexual Medicine zjistila, že 46,8 % respondentů někdy vyzkoušelo alespoň jednu aktivitu související s BDSM, dalších 22 % o ní mělo fantazie, 26 % uvedlo, že se o BDSM zajímá, ale jen 7,6 % se samo označilo za BDSM praktikující.
Česko není tak „vanilla“, jak si možná myslíme
Česká data jsou v tomhle ohledu zajímavá. Starší reprezentativní česká studie Kateřiny Bártové a kolektivu, publikovaná v Journal of Sex Research, pracovala se vzorkem více než deseti tisíc lidí a zkoumala různé dimenze neobvyklých sexuálních zájmů – preference, vzrušení, fantazie, užívání pornografie i chování. Autoři zjistili, že alespoň jednu parafilní preferenci uvedlo 31,3 % mužů a 13,6 % žen. Mezi nejčastějšími vzorci se napříč dimenzemi objevoval voyeurismus, frotérismus/tušérství a fetišismus.
Když se podíváme přímo na fantazie, čísla působí ještě výmluvněji. Ve sledovaném českém vzorku uvádělo alespoň občasné fantazie spojené s voyeurismem 32,4 % lidí, s frotérismem/tušérstvím 23,7 % a s fetišismem 20,8 %. Fantazie spojené s ponižováním nebo podřízením uvádělo 10,1 % respondentů, fantazie spojené s bitím či bolestí 7 %.
Je ale fér dodat jednu zásadní věc: pojmy jako parafilie, fetišismus nebo BDSM se v odborných textech používají jinak než v běžné řeči. V populární kultuře může „fetiš“ znamenat téměř cokoliv, co člověka vzrušuje trochu víc než obvykle. V sexuologii je význam užší a často se řeší i intenzita, opakovanost, míra preference a případné potíže. Proto nelze jednoduše říct, že každý, kdo má nějakou fantazii, „má parafilii“ v diagnostickém smyslu.
Novější český průzkum CZECHSEX pak ukázal jinou, citlivější část obrazu: zaměřil se mimo jiné na parafilní preference, které by v případě realizace mohly vést k nekonsenzuálnímu kontaktu. Alespoň jednu ze zjišťovaných parafilních preferencí uvedlo 8,8 % respondentů, konkrétně 11,3 % mužů a 6,4 % žen. Autoři zároveň zdůrazňují, že přítomnost parafilní preference sama o sobě neznamená, že se člověk dopouští delikventního chování.
Jaký fetiš je nejčastější? Vítězí nohy a věci kolem nich
Když se ptáme, jaký fetiš je nejčastější, odpověď záleží na metodě. V českých datech se často objevuje fetišismus jako širší kategorie. Pokud ale jdeme konkrétněji po tom, co lidi přitahuje, zahraniční data opakovaně ukazují na nohy a objekty s nimi spojené – boty, punčochy, ponožky, chodidla.
Známá studie publikovaná v International Journal of Impotence Research zkoumala internetové diskusní skupiny zaměřené na různé fetiše. Nešlo o reprezentativní průzkum celé populace, ale o velký soubor online komunit. Výsledek byl přesto nápadný: nejčastější byly preference pro části těla a pro objekty spojené s tělem; nejčastějším konkrétním cílem preferencí byly nohy a předměty související s nohama.
Proč právě nohy? Jedno univerzální vysvětlení neexistuje. Nohy jsou zároveň intimní i běžné. Většinu času jsou zakryté, ale nejsou explicitně sexuální. Mohou být spojené s dotekem, vůní, péčí, dominancí, podřízeností i estetikou bot. A právě tato zvláštní kombinace každodennosti a skrytosti z nich dělá ideální objekt erotické projekce.
BDSM není automaticky trauma. Někdy je to prostě hra
Jedním z nejodolnějších stereotypů je představa, že lidé, kteří mají rádi BDSM, si určitě „něco kompenzují“. Trauma, špatné dětství, nízké sebevědomí, skrytou agresi. Výzkumy jsou v tomhle mnohem opatrnější. Kanadská studie Joyala a Carpentier upozorňuje, že zájmy spojené s BDSM nelze jednoduše vysvětlovat dětským zneužíváním nebo psychopatologií; autoři dokonce píší, že označovat konsenzuální zájmy jako fetišismus či BDSM automaticky za anomální je problematické.
Vysoká míra zájmu v obecné populaci zkrátka mluví proti stigmatizaci a patologizaci těchto preferencí. To samozřejmě neznamená, že je každá praktika bezpečná nebo že BDSM nemůže být zneužito. Znamená to pouze, že samotná přitažlivost k dominanci, submisi, svazování nebo bolesti není důkazem poruchy.
Naopak, pro některé lidi může být BDSM prostorem, kde se o hranicích mluví otevřeněji než v běžném „vanilla“ sexu. Paradoxně právě tam, kde se pracuje s intenzitou, může být komunikace přesnější: co smím, co nesmím, co je příjemné, co už je moc, jak poznám, že chceš přestat. V ideálním případě nejde o chaos, ale o scénář. A dobrý scénář má pravidla.
Proč nás to tedy láká?
Protože sex není jen reprodukce, výkon nebo romantika. Je to i psychika. Fantazie. Role. Tělo. Moc. Stud. Důvěra. Hra s tím, co si běžně nedovolíme říct nahlas.
BDSM může přitahovat lidi, kteří hledají intenzivnější tělesný zážitek. Ty, které vzrušuje odevzdání. Ty, kteří chtějí vést. Ty, které baví rituál, estetika nebo přesně stanovená pravidla. Ale i ty, kteří v něm nacházejí úlevu od tlaku každodennosti. Někdy je vzrušující nebýt na chvíli slušný. Někdy je vzrušující být konečně naprosto upřímný.
A možná právě tady leží hlavní odpověď. BDSM a fetiše nás nelákají jen proto, že jsou „zakázané“. Lákají nás, protože otevírají dveře k částem touhy, které se do běžného jazyka nevejdou. Ukazují, že sexualita není jednoduchá linka od polibku k orgasmu, ale široké území, kde se potkává tělo, fantazie, moc, zranitelnost a potřeba být přijat i s tím, co v sobě považujeme za divné.
A když se na to podíváme skrze výzkumy, možná nejpřekvapivější není to, kolik lidí má BDSM fantazie nebo fetiše. Nejpřekvapivější je spíš to, jak dlouho jsme předstírali, že je skoro nikdo nemá.
