Jak se ze slova pro veselí, hřích a milovníky žen stal výraz pro muže, kteří milují muže? Překvapivá historie slova „gay“
Když dnes někdo řekne „gay“, většina lidí má jasno. V běžné řeči si představíme muže, který je romanticky nebo sexuálně přitahován k mužům. Někdy se slovo používá i šířeji pro lidi se stejnopohlavní přitažlivostí nebo obecně pro queer komunitu. Jenže tahle samozřejmost je ve skutečnosti docela mladá. Slovo „gay“ má za sebou mnohem delší, barvitější a v jistém smyslu i pikantnější historii. Než se stalo pojmenováním identity, znamenalo radost, lehkost, nápadnost, společenský lesk, sexuální uvolněnost, morální „nevázanost“ – a v některých kontextech dokonce označovalo ženy pracující v sexbyznysu nebo muže, kteří měli až příliš rádi ženy.
Kdyby se tedy člověk přenesl o pár století zpět a slyšel, že je někdo „gay“, nemusel by z toho vůbec vyčíst, že jde o muže milujícího muže. Mohl by tím být míněn veselý člověk v okázalém oblečení, požitkář, bohém, záletník, prostitutka nebo návštěvník prostředí, které se tehdejší morálce zdálo příliš volné. Právě tahle historie ale ukazuje něco podstatného – jazyk nikdy není neutrální slovník v poličce. Je to živý organismus, který do sebe nasává módu, předsudky, strach, touhu i odpor společnosti.
Nejprve prostě radost, barvy a lehkost
Původní význam slova „gay“ byl velmi vzdálený dnešnímu významu. Do angličtiny se dostalo přes starofrancouzské gai, tedy veselý, šťastný, příjemný nebo půvabný. Už ve středověké angličtině mohlo označovat radostnou náladu, lehkost, bezstarostnost, ale také okázalost, krásné šaty, pestré barvy a společenský půvab. Etymologické slovníky uvádějí významy jako „full of joy“, „merry“, „light-hearted“ nebo „carefree“, ale také „showy“, „splendid“ či „bright“.
V tomhle původním smyslu šlo o slovo, které patřilo do světa slavností, tance, nápadného oblečení a dobré nálady. Člověk mohl mít „gay mood“, tedy veselou náladu. Louka, klobouk nebo oděv mohly být „gay“, tedy barevné, zářivé, nápadné. V češtině bychom se tehdy pohybovali někde mezi slovy veselý, rozverný, pestrý, zdobný, švihácký nebo parádní.
Jenže právě tady začíná být historie zajímavá. Bezstarostnost, která je v jedné době půvabná, se může v jiné době začít jevit jako podezřelá. A společenská lehkost se snadno promění v nálepku pro lidi, kteří se podle okolí baví až příliš.
Když veselost začala zavánět hříchem
Od radosti a elegance se význam slova postupně posouval k představě nevázaného života. „Gay“ už neznamenalo jen „veselý“, ale také „příliš veselý“. Tedy člověka, který si užívá, pohybuje se ve společnosti, utrácí, flirtuje, pije, tančí, chodí za zábavou a možná se úplně neřídí tím, co mu společnost předepisuje jako slušné chování.
Už od 17. století se ke slovu začaly připojovat významy spojené se sexualitou a morální uvolněností. Dictionary.com uvádí, že spojení slova „gay“ se sexualitou není novinkou moderní doby: „gay woman“ mohla znamenat prostitutku, „gay man“ záletníka či sukničkáře a „gay house“ nevěstinec.
To je pro dnešního čtenáře možná překvapivé. „Gay man“ jako milovník žen? Ano. Ne ve smyslu, že by šlo o muže homosexuálního, ale ve smyslu muže promiskuitního, poživačného, neukázněného, společensky i sexuálně „rozjetého“. Byl to muž, který se rád pohyboval kolem žen, flirtoval, sváděl, navštěvoval podniky s pochybnou pověstí a žil takzvaně „veselý život“. V té době tedy nebylo podstatné, zda jeho touha směřuje k mužům nebo k ženám. Podstatné bylo, že překračuje očekávání slušnosti.
Proč jím mohli být označováni i milovníci žen?
Důvod je prostý: slovo „gay“ dříve neoznačovalo orientaci, ale styl života. Nebylo to pojmenování identity, jak ho chápeme dnes. Spíš šlo o společenský a morální soud. Označovalo člověka, který působí nevázaně, požitkářsky, eroticky aktivně nebo prostě „příliš uvolněně“.
Proto mohl být „gay man“ klidně muž, který vyhledával ženy. V očích společnosti nešlo o to, že by byl mužem milujícím muže, ale že byl mužem, který si užívá mimo hranice respektability. Byl to sukničkář, libertin, bohém, muž nočních podniků, někdo, kdo nezapadal do obrazu střídmého manžela, otce a občana. Podobně „gay woman“ historicky neznamenala lesbu, ale ženu spojovanou s prostitucí nebo sexuální nevázaností. A „gay house“ nebyl queer klub, ale nevěstinec.
Tady je vidět, jak výrazně se změnil samotný způsob, jakým moderní společnost přemýšlí o sexualitě. Dnes máme tendenci rozdělovat lidi podle orientace – heterosexuální, homosexuální, bisexuální, queer. V minulosti ale často hrála větší roli otázka chování, pověsti, veřejné morálky, genderové role nebo společenské třídy. Člověk nemusel být „někým“ podle orientace. Mohl být jen někým, kdo dělá něco, co okolí považovalo za nevhodné.
Slovo, které bylo bezpečnější než přiznání
Ve 20. století se „gay“ začalo čím dál více přibližovat dnešnímu významu. Nejdřív ale nešlo o veřejné označení, které by člověk napsal do titulku magazínu nebo řekl bez obav před rodinou. Bylo to slovo komunity, narážka, heslo, jemný signál pro ty, kteří věděli.
Historik George Chauncey, autor zásadní knihy Gay New York, popisuje, že ve 20. a 30. letech bylo slovo „gay“ v queer prostředí spojeno s flamboyancí, sexuálním potěšením, výstředností a dvojznačností. Mohlo fungovat jako kód: člověk se mohl zeptat, zda někdo zná ve městě „gay places“, a zasvěcený posluchač pochopil, že nejde jen o veselá místa, ale o podniky a prostory spojené s homosexuálním životem.
Tohle je mimořádně silná část historie slova. „Gay“ bylo dost neurčité na to, aby nezasvěcený člověk nemusel nic pochopit. Zároveň bylo dost jasné pro ty, kteří se v kódech vyznali. Ve světě, kde veřejné přiznání mohlo znamenat ztrátu práce, policejní šikanu, násilí, vydírání nebo společenské zničení, nebyl jazyk jen popis, ale ochranný mechanismus.
Z kódu se stala identita
Podle Chaunceyho se slovo „gay“ v homosexuálním významu mezi gay muži a ženami rychle šířilo zejména od konce 30. let a během druhé světové války. Pro širší heterosexuální veřejnost ale zůstávalo dlouho méně čitelné. Teprve v 60. letech už bylo v některých městských a kulturních prostředích jasné, že „gay“ znamená homosexuální. A v 70. letech se význam výrazně zviditelnil i díky hnutí gay liberation, které si slovo přivlastnilo jako veřejný, politický a sebevědomý pojem.
Právě tady se děje zásadní obrat. Slovo, které kdysi mohlo nést nádech morálního odsudku, se postupně stalo slovem sebeurčení. Nebylo to slovo lékaře, soudce, faráře ani policisty. Bylo to slovo, které si lidé začali říkat sami. A to je obrovský rozdíl.
„Homosexuál“ zní dodnes mnoha lidem chladně, klinicky nebo odosobněně. Výraz „homosexual“ je dnes v angličtině dokonce někdy vnímán jako urážlivý nebo zastaralý, mimo jiné kvůli spojení s negativními stereotypy a starým medicínským pojetím homosexuality. V běžném respektujícím jazyce jej proto často nahradilo právě „gay“, „lesbian“ nebo širší zkratky typu LGBTQ.
„Gay“ oproti tomu působí osobněji. Méně jako diagnóza, více jako identita. Méně jako popis sexuálního aktu, více jako označení života, vztahů, kultury, komunity a zkušenosti.
Proč dnes slovo míří hlavně k mužům?
Současné užívání je trochu dvojí. V nejužším smyslu se „gay“ často používá pro muže, kteří jsou přitahováni k mužům. V širším smyslu může označovat kohokoli, kdo je romanticky nebo sexuálně přitahován ke stejnému pohlaví či genderu. Slovo „gay“ může popisovat lidi se stejnopohlavní romantickou či sexuální přitažlivostí, ale zároveň se často používá hlavně pro muže.
Proto se dnes běžně říká „gayové a lesby“, jako by „gay“ patřilo mužům a „lesba“ ženám. Zároveň ale není neobvyklé, že se i některé ženy označují jako gay, zvlášť v angličtině. Jazyk tu opět není matematika. Je to otázka zvyku, generace, prostředí, osobní preference i kulturního kontextu.
V češtině je slovo „gay“ ještě specifičtější. V běžné mluvě téměř vždy znamená muže, který je na muže. Pro ženy používáme „lesba“. Když ale mluvíme o „gay kultuře“, „gay právech“ nebo „gay komunitě“, někdy tím myslíme mnohem širší queer celek. A právě tahle pružnost může být matoucí, ale zároveň ukazuje, jak se slova přizpůsobují realitě.
Historie jednoho slova jako historie předsudků
Na příběhu slova „gay“ je fascinující, že v sobě nese celou historii západního přemýšlení o radosti, těle, sexualitě a normálnosti. Nejdřív označovalo krásu, veselost a nápadnost. Poté se začalo spojovat s lidmi, kteří si podle dobových měřítek užívali až příliš. Pak se stalo součástí světa sexuální nevázanosti, nevěstinců a nočního života. Následně fungovalo jako šifra uvnitř queer komunit. A nakonec se proměnilo ve veřejné označení identity, práv a hrdosti.
Je v tom skoro ironie. Slovo, které kdysi znamenalo bezstarostnost, se stalo pojmem pro lidi, kterým společnost bezstarostnost často odpírala. Slovo spojené s veselostí se začalo používat pro komunitu, která musela svůj život dlouho skrývat. A slovo, které mohlo kdysi nést nádech odsudku, si lidé postupně vzali zpět.
Možná i proto má „gay“ dodnes zvláštní sílu. Není to jen popis orientace. Je v něm kus společenské paměti. Kus starého nočního života, kódovaných pohledů, dvojznačných vět, tanečních sálů, policejních razií, přátelství, vzdoru i humoru. Je v něm radost, která přežila moralizování.
A zároveň připomínka, že významy slov nejsou vytesané do kamene. To, co dnes působí samozřejmě, mohlo včera znamenat něco úplně jiného. A to, co kdysi sloužilo jako nálepka, se může časem stát symbolem hrdosti. Stačí, aby si ho lidé, o nichž má mluvit, přestali nechat brát z úst druhými – a začali ho vyslovovat sami za sebe.
