„LGBT do pohádek nepatří?“ Omyl. Už v 16. století vznikl příběh o princezně, která žila jako muž a sváděla královnu

Kdykoli se v současné pohádce objeví queer postava, spustí se známý refrén. Že se dětem „podsouvá ideologie“. Že princ má přece milovat princeznu. Že pohádky jsou poslední bezpečný prostor, kam politika, sexualita a „jinakost“ nepatří. Jenže tenhle argument má jeden drobný problém – dějiny pohádek.

Pokud totiž odložíme disneyovské šaty, růžový třpyt a moderní představu dětství jako dokonale chráněné bubliny, dostaneme se k žánru, který byl od začátku mnohem divočejší, tělesnější a morálně neklidnější, než se dnes často připouští. Pohádky nebyly původně sterilní výchovné příběhy pro děti před spaním. Do kánonu dětské literatury vstoupily v podstatě až v posledních dvou až třech stoletích; dříve se vyprávěly v prostředí dospělých a pro dospělé publikum.

A právě tam, v méně uhlazeném světě raně novověké Evropy, najdeme příběh, který působí skoro jako zlomyslná odpověď na dnešní debaty o tom, zda LGBT lidé „patří“ do pohádek.

Než přišel Disney, byla tu převlečená princezna

Jméno Giovanni Francesco Straparola dnes mimo literární historii nezná skoro nikdo. Přitom právě tento italský autor bývá označován za jednu z klíčových postav počátků evropské literární pohádky. Narodil se zřejmě kolem roku 1480 v Caravaggiu a zemřel po roce 1557; jeho nejslavnější dílo Le piacevoli notti, tedy Příjemné noci, vyšlo v Benátkách ve dvou částech v letech 1550 a 1553.

O tom, zda byl Straparola skutečně „vynálezcem“ pohádky v dnešním smyslu, se odborníci přou. Badatelka Ruth Bottigheimer například prosazovala tezi, že evropská pohádka jako literární forma se rodí právě u něj; jiní folkloristé jsou opatrnější a připomínají starší ústní tradice i středověké předchůdce. I tak ale platí, že Straparolovy Příjemné noci patří k nejstarším a nejvlivnějším evropským sbírkám, v nichž se objevují příběhy, které dnes řadíme k pohádkové tradici. A jeden z nich je obzvlášť fascinující. Jmenuje se Costanza, rytířka. A kdyby jej někdo dnes vydal jako novou queer pohádku pro dospívající publikum, internet by pravděpodobně hořel.

Costanza se stane Costanzem

Zápletka začíná zdánlivě klasicky. Král má dcery, řeší se sňatky, postavení, rodová čest a očekávání, která na mladou ženu klade společnost. Jenže nejmladší Costanza odmítne být pasivní figurkou v cizí hře. Místo aby přijala budoucnost, která jí byla připravena, odchází do světa.

A tady pohádka udělá krok, který je z dnešního pohledu mimořádně zajímavý: Costanza si změní jméno na Costanzo, oblékne se do mužských šatů a vystupuje jako mladý muž. V tomto převleku se dostane ke dvoru krále Cacca, který ji přijme do služby. Text výslovně popisuje, že Costanza „v podobě muže“ vstoupí do králových služeb a svou schopností, chováním i půvabem vzbudí pozornost okolí.

Samozřejmě je potřeba být přesný – nemůžeme jednoduše říct, že Straparola v 16. století napsal „trans pohádku“ v dnešním smyslu. Moderní pojmy jako LGBT, transgender nebo queer tehdejší společnost nepoužívala a lidé sami sobě nerozuměli stejnými kategoriemi jako dnes. Jenže literární motiv je zřejmý – postava překračuje genderovou roli, mění jméno, mění společenské čtení svého těla a získává díky tomu svobodu, která by jí jako ženě nebyla dopřána.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

Královna se zamiluje. Jen ne tak, jak by čekala

Nejprovokativnější část příběhu přichází ve chvíli, kdy si Costanza jako Costanzo získá pozornost královny. Ta v domnělém mladém muži spatří objekt touhy. Straparolův text popisuje, že královna na Costanza myslí dnem i nocí a snaží se ho získat do svých služeb. Costanza přitom velmi dobře chápe, že nejde o kariérní nabídku, ale o milostný a erotický zájem.

Z dnešního pohledu je na tom fascinující hned několik věcí. Královna touží po osobě, kterou čte jako muže. Costanza je ovšem žena převlečená za muže. Vztahová dynamika se tak pohybuje v prostoru, který není jednoduše heterosexuální ani jednoduše lesbický. Je to hra pohledů, masek, projekcí a těla, které se neshoduje s tím, co si o něm společnost myslí.

Pohádka samozřejmě nevypráví emancipační příběh v dnešním smyslu. Královna je vykreslena jako žádostivá, intrikánská a nakonec krutě potrestaná. Přesto je podstatné, že sama zápletka stojí na nejednoznačné touze. Na okamžiku, kdy se dvůr, moc i sexualita zamotají kvůli tomu, že někdo není tím, za koho jej ostatní pokládají. Jinakost tady není moderní přídavek. Je to motor příběhu.

A pak přijdou „dvorní dámy“

Kdyby Straparola skončil jen u převlečené princezny, už tak by šlo o dost silný materiál. Jenže příběh pokračuje dál. Královna, rozzuřená tím, že Costanzo její návrhy odmítá, se pokusí mladého služebníka zničit. Pošle ho na nebezpečný úkol – má chytit satyra, podivnou napůl lidskou a napůl zvířecí bytost.

Costanzo uspěje. Satyra přivede ke dvoru, ale tvor se začne smát. Nejprve mrtvému dítěti, pak davu u popraviště a nakonec lidem, kteří oslavují Costanza. Když je donucen vysvětlit, proč se směje, postupně odhalí pokrytectví celého světa kolem sebe – domnělý otec dítěte není skutečným otcem, dav odsuzuje malého zloděje, zatímco skuteční velcí zloději stojí mezi přihlížejícími, a nakonec vyjde najevo i tajemství samotného paláce. 

Satyrovo poslední odhalení je nejvýbušnější – Costanzo je ve skutečnosti Costanza. A většina královniných „dvorních dam“ nejsou žádné dívky, ale mladí muži v ženském převleku. Král tak zjistí nejen pravou identitu Costanzy, ale i to, že královna kolem sebe drží milence převlečené za ženy. 

Je to absurdní, kruté, komické i podvratné zároveň. A hlavně je to všechno možné jen proto, že pohádka pracuje s převlekem, proměnlivou identitou a erotickým chaosem jako se samozřejmou součástí vyprávění.

Pohádky nikdy nebyly tak cudné, jak si je malujeme

Dnešní odpor vůči queer postavám v pohádkách často vychází z představy, že existuje nějaká původní, čistá, tradiční pohádka, kterou moderní doba kazí. Jenže pohádková tradice je ve skutečnosti nepřetržitý řetězec úprav, přepisů a kulturních proměn.

Staré příběhy byly plné násilí, sexuality, krutých trestů, proměn těl, zvířecích ženichů, zakletých nevěst, přestrojených dívek, mužů vydávajících se za ženy, nejasných bytostí a vztahů, které se jen těžko vejdou do přehledné tabulky „muž plus žena rovná se šťastný konec“. 

To neznamená, že každá stará pohádka byla progresivní. Nebyla. Řada z nich je sexistická, násilná, patriarchální a plná trestů, které dnešnímu čtenáři připadají brutální. I příběh o Costanze končí tak, jak by se v moderní queer pohádce asi skončit neměl – královna a její milenci jsou upáleni, Costanza je odhalena jako žena a stane se královou manželkou.

Jenže právě tahle směs je důležitá. Staré pohádky nejsou bezpečné návody na správný život. Jsou to kulturní sny a noční můry. Místa, kde se společnost dívá na vlastní strachy, touhy a zákazy – často mnohem otevřeněji, než by si sama přiznala.

Queer není nová nálepka, ale způsob čtení

Když dnes řekneme, že starý pohádkový příběh působí queer, nemusí to znamenat, že autor vědomě psal LGBT reprezentaci v moderním smyslu. Znamená to, že text narušuje zdánlivě pevné hranice mezi mužským a ženským, mezi tělem a rolí, mezi touhou a pravidlem, mezi tím, kým člověk je, a tím, za koho je považován.

A přesně to Costanza, rytířka dělá. Její hrdinka si vezme mužské jméno a mužský oděv, získá moc, kterou by jinak neměla, stane se objektem ženské touhy a nakonec odhalí, že ani královský dvůr není tak spořádaný, jak se tváří. Současní badatelé proto podobné motivy skutečně čtou také optikou transmaskulinity a queer pohádkové tradice.

To je na pohádkách možná to nejzajímavější. Nejsou jen o tom, že dobro zvítězí nad zlem. Jsou o možnosti změny. O tom, že někdo opustí dům, v němž pro něj není místo. Že si vezme jiné jméno. Že se převlékne, uteče, promění, přežije. Že svět, který se tvářil jako neměnný, se najednou ukáže jako jen jedna z mnoha možných verzí reality.

Co tedy do pohádek patří?