Jsme opravdu každý sám za sebe? Filozofie i moderní teorie naznačují, že všechno může být propojené
Na první pohled to může znít jako ekologický slogan. Jeden život, jedna planeta. Výzva, abychom méně plýtvali, víc třídili, méně se hádali a konečně si uvědomili, že z téhle modrozelené koule ve vesmíru zatím nemáme náhradní únikovou kapsli. Jenže tahle věta může být mnohem hlubší. Není jen o planetě jako místě, kde bydlíme. Je o planetě jako těle, jehož jsme součástí. A o životě jako proudu, který se na chvíli tváří, že je rozdělený do jednotlivých lidí, zvířat, stromů, řek, vztahů, bolestí a radostí.
Myšlenka, že život existuje v jednotě, není nová. Patří k nejstarším duchovním a filozofickým intuicím lidstva. Objevuje se v hinduistických upanišadách, v nedualistické filozofii Advaita Védánta, v buddhistickém učení o vzájemné závislosti všech jevů, v environmentální filozofii, ale v jiné podobě i v teoriích o tom, zda náš svět náhodou není dokonale propracovanou simulací.
Každý z těchto směrů používá jiný jazyk. Jeden mluví o brahmanu, druhý o síti vztahů, třetí o ekologickém já, čtvrtý o virtuální realitě. Všechny se ale dotýkají podobně zneklidňující otázky: kde vlastně končí „já“ a začíná „svět“?
Ty jsi to
Jednou z nejslavnějších vět indické filozofie je Tat tvam asi, často překládaná jako „Ty jsi to“. Pochází z Čhándógja-upanišady a vyjadřuje vztah mezi jednotlivcem a Absolutnem. V textu ji učitel Uddálaka Áruni opakovaně říká svému synovi Švétakétuovi, když mu vysvětluje povahu brahmanu, tedy nejvyšší skutečnosti. Později se tato věta stala jedním z klíčových výroků tradice Advaita Védánta.
Na první dobrou to zní skoro až popově. Ty jsi to. Jako věta na plakát, tetování nebo motivační instagramový post. Jenže v kontextu Advaita Védánty nejde o hezké povzbuzení. Neznamená to „věř si, jsi výjimečný a všechno zvládneš“. Znamená to něco radikálnějšího: nejhlubší podstata člověka, átman, není oddělená od nejvyšší skutečnosti, brahmanu.
Stanford Encyclopedia of Philosophy popisuje Advaita Védántu jako filozofii radikální neduality, podle níž je brahman realitou všech věcí a základní já člověka, átman, je s brahmanem totožné. Tedy že nejsme malé izolované jednotky vržené do cizího světa. Jsme projevem téhož základu, z něhož se svět skládá.
To je myšlenka, která převrací běžné vnímání reality. V každodennosti se cítíme jako oddělené bytosti. Máme svoje tělo, svoje jméno, svoji práci, svůj byt, svoje úzkosti, svoje vztahy, svůj styl, svůj profil, svoje rány i svoje ambice. Jenže nedualistické tradice naznačují, že to všechno jsou vrstvy. Prakticky existují, samozřejmě. Bolí nás, když nás někdo opustí. Máme hlad, když nejíme. Jsme smutní, když se necítíme milovaní. Ale na nejhlubší úrovni možná nejsme izolované ostrovy. Jsme projevy jedné skutečnosti.
Přirovnat se to dá k oceánu a vlnám. Každá vlna má svůj tvar, sílu, délku, směr i okamžik, kdy se zvedne a zase zmizí. Jedna je klidná, druhá divoká, třetí se roztříští o skálu. Ale žádná z nich nikdy nepřestává být vodou. Podobně i člověk může být jedinečný, neopakovatelný a zároveň neoddělený od celku.
Právě v tom může být síla myšlenky „jeden život, jedna planeta“. Neříká, že rozdíly neexistují. Neříká, že všichni cítíme totéž, máme stejné zkušenosti nebo stejné bolesti. Říká spíš, že pod všemi rozdíly může být hlubší společná vrstva. Jedna voda, mnoho vln.
Svět jako iluze, která přesto bolí
S Advaita Védántou se často pojí pojem mája. V populárním výkladu se překládá jako iluze, což může svádět k představě, že svět vlastně neexistuje. Jenže to by bylo příliš jednoduché. V indickém myšlení nejde nutně o tvrzení, že všechno kolem nás je falešné jako špatně udělaný filmový trik. Spíš jde o to, že svět, jak ho vnímáme, nemusí být poslední a nejhlubší podobou skutečnosti.
To je rozdíl. Když nás něco bolí, bolí to skutečně. Když někoho milujeme, není to bezvýznamné jen proto, že filozofická tradice mluví o iluzi. Když se hroutí vztah, tělo, společnost nebo klima, není fér mávnout rukou a říct, že je to všechno jen zdání. Taková spiritualita by byla spíš útěkem než poznáním.
Mnohem zajímavější je číst máju jako připomínku, že si realitu často pleteme s jejími povrchy. Zaměňujeme člověka za jeho status. Tělo za jeho vzhled. Lásku za vlastnění. Úspěch za výkon. Identitu za škatulku. Sebehodnotu za reakce ostatních. A život za seznam věcí, které musíme stihnout, než nám dojde čas.
Možná proto jsou staré nedualistické myšlenky překvapivě aktuální právě dnes. Žijeme v době, která nás neustále učí oddělenosti. Já proti ostatním. Moje tělo proti tělům na obrazovce. Moje kariéra proti kariéře někoho jiného. Moje bublina proti jiné bublině. Moje pravda proti tvé pravdě. Moje značka, moje identita, moje trauma, moje touha, moje úzkost.
Jenže co když je část této oddělenosti jen naučený způsob vidění? Co když nejsme tak pevně oddělení, jak si myslíme? Co když naše „já“ není betonová zeď, ale spíš membrána, přes kterou neustále proudí svět?
Buddhismus: ne jedno velké já, ale síť vztahů
Je důležité dodat, že ne všechny duchovní tradice mluví o jednotě stejně. Buddhismus například nepracuje s představou věčného, neměnného já tak jako některé hinduistické směry. Naopak upozorňuje, že to, čemu říkáme „já“, je složené, proměnlivé a závislé na mnoha podmínkách.
Jedním z klíčových buddhistických principů je závislé vznikání. Ve zjednodušené podobě říká, že nic nevzniká samo od sebe a nic neexistuje izolovaně. Každá věc, událost i zkušenost se objevuje na základě příčin a podmínek. Tento princip patří k základním buddhistickým vysvětlením propojenosti světa i utrpení.
To je jiná cesta ke stejné citlivosti. Advaita může říct: na nejhlubší úrovni jsi totožný s celkem. Buddhismus spíš řekne: neexistuješ odděleně od podmínek, které tě tvoří. Tvoje tělo je z jídla, vody, spánku, genů, doteků, vzduchu, péče i zanedbání. Tvoje psychika je z dětství, jazyka, společnosti, vztahů, traumat, radostí, hormonů, vzpomínek, algoritmů a pohledů druhých. Nejsi izolovaná jednotka. Jsi uzel v síti.
Krásně to vyjadřuje buddhistická škola Huayan, která pracuje s obrazem Indrovy sítě. V každém jejím uzlu je drahokam, který odráží všechny ostatní drahokamy. Stanford Encyclopedia of Philosophy tuto metaforu popisuje jako obraz vzájemné závislosti: každá existující věc závisí ve své existenci i identitě na všech ostatních věcech.
To je obraz, který zvláštně dobře sedí i na digitální dobu. Každý člověk je jako jeden lesklý bod v obrovské síti. Myslíme si, že svítíme sami za sebe, ale ve skutečnosti v sobě neseme odlesky všech, kdo se nás dotkli. Rodičů, milenců, přátel, bývalých partnerů, učitelů, měst, klubů, nemocnic, komentářových sekcí, knih, písní, které nás zachránily v nejhorší chvíli, i lidí, kteří nám kdysi řekli větu, na niž pořád nemůžeme zapomenout.
A možná právě proto nás vztahy tolik proměňují. Protože druhý člověk není jen někdo „vedle nás“. Je to někdo, kdo se stává součástí způsobu, jakým sami sebe vidíme.
Planeta jako tělo, ne kulisa
Když se duchovní jednota přenese do ekologického jazyka, dostáváme se k představě planety jako živého, propojeného systému. Známá Gaia hypotéza Jamese Lovelocka a Lynn Margulis popisuje Zemi jako komplexní interagující systém, v němž živé i neživé části fungují propojeně a lze o nich uvažovat jako o jednom organismu. Britannica připomíná, že tento model vznikl kolem roku 1972 a patří k výrazným, byť diskutovaným konceptům moderního uvažování o Zemi.
I když Gaia není náboženství a není dobré z ní dělat romantickou pohádku o Matce Zemi, jako metafora má obrovskou sílu. Připomíná, že planeta není kulisa pro lidské ambice. Není to sklad surovin, wellness resort ani nekonečný obchodní dům. Je to systém vztahů, bez nichž se rozpadáme i my.
Dýcháme díky rostlinám. Jíme díky půdě. Přežíváme díky vodě. Naše tělo není od přírody oddělené; je přírodou v lidském tvaru. Každý nádech je vztah s atmosférou. Každé jídlo je vztah s půdou, sluncem, deštěm a prací někoho dalšího. Každá letní vlna veder nám připomíná, že klima není abstraktní položka ve zprávách, ale něco, co se zapisuje do našeho spánku, nálady, zdraví i schopnosti normálně fungovat.
Na podobnou notu navazuje hlubinná ekologie. Ta kritizuje pohled, podle něhož má příroda hodnotu hlavně tehdy, když slouží člověku. Norský filozof Arne Næss pracoval s představou „ekologického já“, které se nechápe jako oddělené ego stojící proti přírodě, ale jako součást širšího živého světa.
V tom je možná jeden z největších posunů, které dnes potřebujeme. Ne jen „chránit planetu“, jako by šlo o charitativní projekt pro něco mimo nás. Ale pochopit, že planeta nejsou „oni“. Planeta jsme my. Naše plíce, naše kůže, naše úzkosti z horka, naše budoucí víkendy, naše dovolené, naše alergie, naše účty za energie, naše těla v rozpáleném městě. Ekologie pak přestává být morální povinností a stává se pudem sebezáchovy.
Jednota není růžový filtr
Je ale potřeba říct jednu důležitou věc: jednota života nesmí sloužit jako výmluva k přehlížení rozdílů a nespravedlností. Věta „všichni jsme jedno“ může být léčivá, ale také nebezpečně pohodlná. Pokud se použije špatně, může umlčet konkrétní bolest konkrétních lidí.
Není fér říkat člověku, který čelí diskriminaci, násilí nebo chudobě, že má prostě překročit ego a vnímat jednotu vesmíru. Není fér použít spiritualitu jako náplast přes systémový problém. Není fér mluvit o propojenosti a zároveň ignorovat, že někteří lidé nesou na svých bedrech mnohem víc než jiní.
Skutečná jednota není únik z reality. Je to hlubší závazek vůči ní. Pokud jsme propojení, pak cizí utrpení není tak docela cizí. Pokud jsme jedna síť, pak každé ponížení, každá nenávist, každá zničená krajina a každé odmítnuté dítě někde rozechvívá celek. Ne jako poetická metafora, ale jako sociální, psychologická i ekologická skutečnost.
Jednota tedy neznamená „všichni jsme stejní“. Znamená spíš: nikdo není mimo. Nikdo nestojí úplně sám. Nikdo není jen problém, jen menšina, jen tělo, jen diagnóza, jen orientace, jen názor, jen chyba v systému. Každý je součástí většího příběhu.
Proč nás myšlenka jednoty přitahuje právě teď
Možná není náhoda, že se podobné myšlenky vracejí právě v době, která tolik sází na individualitu. Máme personalizované reklamy, personalizované playlisty, personalizované feedy, personalizované identity, personalizované wellness programy i personalizované strachy. Každému z nás se svět skládá trochu jinak. Každý žijeme ve vlastní bublině, vlastním algoritmu, vlastní verzi reality.
Jenže čím víc jsme „individualizovaní“, tím víc se často cítíme sami. Máme více způsobů, jak být vidět, ale ne nutně více způsobů, jak být skutečně spatřeni. Máme více kanálů komunikace, ale ne vždy více blízkosti. Máme více možností volby, ale někdy méně klidu.
Myšlenka jednoty může v takové době působit jako protiváha. Připomíná, že nejsme jen osamělé projekty sebeoptimalizace. Nejsme jen těla, která mají lépe vypadat. Nejsme jen pracovní výkon. Nejsme jen značka. Nejsme jen soubor preferencí. Jsme součást vztahů, míst, dějin, přírody, komunit a neviditelných vazeb, které nás drží pohromadě i ve chvílích, kdy si připadáme úplně sami.
Možná jsme svět, který se učí cítit
Nejkrásnější na myšlence „jeden život, jedna planeta“ je její jednoduchost. Není potřeba stát se mnichem, věřit v simulaci nebo číst sanskrt, aby se člověka dotkla. Stačí se na chvíli zastavit a všimnout si, že oddělenost, v níž žijeme, je často jen návyk.
Náš nádech byl před chvílí součástí stromu. Naše tělo je z vody, minerálů a světla přeměněného v potravu. Naše emoce se mění podle hlasu druhého člověka. Naše sebevědomí někdy stojí na jedné větě, kterou nám někdo řekl před deseti lety. Naše budoucnost závisí na klimatu, politice, technologiích, oceánech, půdě i schopnosti neotupět.
Možná nejsme malé osamělé bytosti v obrovském lhostejném vesmíru. Možná jsme vesmír, který se na chvíli probudil do lidské podoby. Možná jsme planeta, která se učí mluvit, zpívat, toužit, milovat i bát se sama o sebe.
