Největší krize Eurovize? Vítěz Nemo vrací trofej a obviňuje soutěž z pokrytectví
Ještě nedávno byl švýcarský hudebník Nemo oslavován jako tvář proměny jedné z nejsledovanějších hudebních soutěží planety. V roce 2024 vyhrál Eurovizi s písní The Code a stal se vůbec prvním nebinárním umělcem, který v historii této přehlídky zvítězil. Teď ale trofej, kterou získal, vrací. Ne kvůli osobnímu zklamání, ale jako veřejný a politický protest proti rozhodnutí Evropské vysílací unie (EBU) ponechat Izrael v soutěži i pro rok 2026 – navzdory tomu, že země čelí ostré mezinárodní kritice kvůli vojenským akcím v Gaze.
Krok, který na sociálních sítích doprovodil silně formulovaným prohlášením, přichází v době, kdy se Eurovize ocitá pod nebývalým tlakem – čelí bojkotům několika států i silné nespokojenosti mezi umělci, fanoušky a tvůrci spojenými s její komunitou. A zároveň vyvolává otázku, zda si soutěž, která se dlouhodobě prezentuje jako apolitická a postavená na hodnotách jednoty a inkluze, vůbec může dovolit ignorovat realitu, která se děje mimo jeviště.
Zpět do Ženevy. A zpět k hodnotám?
„Loni jsem vyhrál Eurovizi a s ní mi byla udělena trofej. I když jsem nesmírně vděčný za komunitu kolem této soutěže a za všechno, co mě tato zkušenost naučila jako člověka i umělce, dnes už necítím, že by tato trofej měla patřit na mou poličku,“ uvedl Nemo ve svém vyjádření. Trofej tak odešle zpět do ženevského sídla EBU jako symbolickou výměnu – místo skleněného mikrofonu žádá po organizátorech, aby začali jednat v souladu s hodnotami, které si sami kladou na vlajku.
Nemo, který se už po svém vítězství v roce 2024 ozýval s požadavkem na vyloučení Izraele ze soutěže, teď přitvrdil. Podle jeho slov byla Eurovize „zneužita k tomu, aby změkčovala image Izraele“, zatímco OSN mezitím označila postup židovského státu v Gaze za možnou genocidu. V prohlášení, které nezapře osobní tón a zároveň silné morální poselství, dodal: „Pokud hodnoty, které oslavujeme na pódiu, neprožíváme i mimo něj, pak i ty nejkrásnější písně ztrácejí svůj význam.“
Když státy odcházejí
Kromě výpovědi jednotlivce ale došlo i k výraznému posunu na institucionální úrovni. Island se začátkem prosince stal pátou zemí, která oznámila, že se Eurovize 2026 nezúčastní. Stejný krok před tím učinili i veřejnoprávní vysílatelé ze Španělska, Irska, Nizozemska a Slovinska. Všechny tyto země se shodují na tom, že pokračující účast Izraele je neslučitelná s hodnotami, které by soutěž měla hájit.
Signály nesouhlasu ale nepřicházejí jen od států. I někteří nezávislí tvůrci obsahu, organizátoři akcí a influencři, kteří se kolem soutěže běžně pohybují, začínají veřejně prohlašovat, že se ročníku 2026 – plánovanému na květen ve Vídni – nezúčastní. Celé hnutí tak nabývá na síle a připomíná, že Eurovize nikdy nebyla jen o hudbě. Ať se to organizátoři snaží popřít sebevíc.
Neutralita jako maska?
Evropská vysílací unie dlouhodobě tvrdí, že Eurovize je apolitická událost. Jenže v praxi je to čím dál obtížněji udržitelná pozice. Už v roce 2024 se soutěž konala za bouřlivých okolností – s masivními protesty v hostitelském Švédsku, s peticemi a veřejnými výzvami k vyloučení Izraele. Navzdory tomu, že pravidla soutěže zakazují výslovné politické výroky během vystoupení, atmosféra letošního ročníku byla politická od začátku do konce.
Výrazné bylo i umístění izraelského reprezentanta Yuvala Raphaela, který sice vyhrál televizní hlasování, ale kvůli hlasům porot skončil nakonec druhý. Média i aktivisté pak upozorňovali na to, že izraelská vláda výrazně investovala do podpory svého účastníka a využívala jeho přítomnost v soutěži jako nástroj PR.
Na tento problém EBU zareagovala 4. prosince schválením nových pravidel, která mají omezit možnosti vládních či třetích stran ovlivňovat veřejné kampaně kolem soutěžících. Co ale chybělo, bylo jasné stanovisko k samotné přítomnosti Izraele v soutěži. V tom se Unie rozhodla nehlasovat – a právě to mnozí, včetně Nema, vnímají jako morální selhání.
Eurovize v krizi důvěry
Eurovize si po desetiletí budovala image festivalu, který propojuje národy bez ohledu na jejich politické konflikty. Jenže právě tato "apolitičnost" dnes naráží na realitu, ve které už nelze ignorovat, co se děje mimo pódium. V době, kdy část Evropy čelí růstu autoritářství, válkám i společenským rozkolům, nemohou kulturní instituce stát stranou. Ne když se samy prezentují jako strážkyně hodnot jako rovnost, úcta a lidská důstojnost.
Rozhodnutí umělce vrátit vítěznou trofej je tak víc než jen osobní akt. Je to zrcadlo, které nastavuje celé instituci, a možná i celé Evropě. Nemo udělal to, co by od něj mnozí nečekali: místo aby si užíval status vítěze, upozornil na rozpor mezi slovy a činy. A právě tím možná znovu ukázal, co znamená být opravdovým reprezentantem hodnot, které Eurovize tolik ráda hlásá.
