Kdo byl Alfred Kinsey? Vědec, který rozmetal mýtus počestné Ameriky a rozpoutal sexuální revoluci
Alfred Kinsey se narodil 23. června 1894 do rodiny konzervativních metodistů. Od mala byl členem YMCA, později se připojil ke skautům a dlouho to vypadalo, že právě tyto dvě organizace budou cílem jeho kariéry. Na střední škole ho ale pohltila biologie, pro což neměl jeho otec příliš pochopení. Alfred Kinsey starší naplánoval synovi budoucnost inženýra a poslal jej na technická studia na Stevensův institut technologie v New Jersey. Do té doby pilně pracující student se tu ale cítil značně nekomfortně a nakonec se mu podařilo si doma prosadit, že půjde studovat biologii a psychologii. Jeho doktorská práce týkající se žlabatek (druh vosičky) nijak nenaznačovala zemětřesení, které měl nadaný mladík způsobit.
Údajně to ale byly právě pářící strategie hmyzu, které u něj zažehly zájem o výzkum lidské sexuality. V roce 1930 vedl na Indianské univerzitě předmět týkající se manželství a reprodukce. O pět let později pronesl přednášku, ve které zkritizoval ignorantství, které panuje kolem sexu a související lidské fyziologie. Zájem o žlabatky ho opustil a začal se víc a víc nořit do úplně jiného výzkumu - sexuálního chování lidí. Toho si všimla Rockefellerova nadace, která v roce 1941 Kinseymu poskytla grant a zaštítila ho na mnoho dalších let. Styčným důstojníkem se stal Alan Gregg, ředitel divize lékařství Rockefellerovy nadace.
Výbušná kniha
Kinsey díky finanční podpoře mohl realizovat dotazníkové šetření na škále, která neměla obdoby. Vycvičil tým výzkumníků nejen v tom, jaké otázky mají klást, ale hlavně jakým způsobem, aby dotazovaný neměl zábrany zodpovědět i ty nejintimnější dotazy. Přístup tazatele byl často popisován jako “sympatický, ale nezaujatý” - nejdůležitější bylo, aby ani náznakem nevzniklo podezření, že odpovídající je výzkumníkem jakkoli odsuzován.
Otázky se vědci učili zpaměti a všechny odpovědi se zaznamenávaly v podobě značek a kódů. Tak byla zaručena naprostá anonymita. Nikdo neproškolený by nebyl schopen určit, komu odpovědi patří, rozklíčovat jejich obsah a dokonce ani je přiřadit k jednotlivým dotazům.
V roce 1947 vznikl Kinseyho institut a o rok později spatřila světlo světa osmisetstránková kniha nazvaná Sexuální chování muže. Během pár týdnů se z ní stal bestseller, byla to kulturní událost nebývalých rozměrů. V Miami Beach platilo, že žádná chatka není zařízená, dokud v ní není výtisk této knihy, dostala se dokonce do textu studentského popěvku na Harvardu. A to i přesto, nebo možná právě proto, s jakými závěry Kinsey přišel.
Podle jeho zjištění 10 % mužské populace bylo homosexuální, 37 % mělo aspoň jednu homosexuální zkušenost. Sexuolog představil tzv. Kinseyho škálu, rozdělenou do 6 kategorií (sedmá, označená jako X, se dnes interpretuje jako asexuální), kde krajní skupiny představovaly výlučnou homosexualitu a heterosexualitu a 4 kategorie mezi nimi byly prakticky pro různé stupně bisexuality.
Zpráva se dál věnovala masturbaci, předmanželskému sexu, nevěře, sadomasochismu, zoofilii či pedofilii. Hlavně dvě poslední jmenované živily negativní reakce. Zákon si nicméně neuměl poradit s tím, jak mají výzkumní pracovníci postupovat, pokud se i nepřímo dozví o zločinu. Zároveň by se jednalo o flagrantní narušení výzkumu.
Všude samá kritika
Kritika na sebe nenechala dlouho čekat. Největší výtky směřovaly k výběru respondentů - podle odborné veřejnosti byly nepoměrně více zastoupeny skupiny bílých vysokoškolsky vzdělaných mužů, velké procento zkoumaných tvořili také vězni či prostituti. Respondenti se totiž účastnili hlavně na základě vlastní žádosti, a nešlo tak o stoprocentně náhodný vzorek, jak vyžadoval sociologický standard. Sexuolog tyto výtky odrážel s tím, že získat respondenty pro tento typ výzkumu bylo už tak značně obtížné, a na svých závěrech trval.
Když v 70. letech jeho kolega Paul Gebhard očistil data na základě kritiky, závěry se změnily pouze o desetiny procenta. Na druhou stranu, i dnes se poukazuje na to, že například 10 % homosexuálů je příliš vysoké číslo i dle moderních průzkumů. Kinseyho životopisec Jonathan Gathorne-Hardy tento fakt připisuje hlavně důkladnosti výzkumníků, kterým se oproti těm současným dařilo získat mnohem větší důvěru dotazovaných.
Rockefellerova nadace postupně omezila Kinseyho financování - ne kvůli tomu, že by se zalekla kritiky, ale hlavně protože prodeje knihy v podstatě samy o sobě dokázaly financovat další výzkum a granty ztratily na důležitosti. Formálně však stále sexuologický výzkum zaštiťovala.
Když v roce 1953 vyšel druhý díl - Sexuální chování ženy, s podobnými výsledky - strhla se další bouře. Tou dobou navíc už zuřila studená válka a USA si procházely paranoiou mccarthismu. Komise Kongresu dokonce zahájila vyšetřování, zda není Kinsey a jeho institut napojen na komunistickou stranu. Kontroverze kolem tohoto dílu, do jehož kritiky se výrazně zapojila i církev, celkem nepřekvapivě přerostla tu, kterou vyvolala studie o sexualitě mužské. Atakovala totiž dobové názory na postavení žen ve společnosti a vědeckými metodami zpochybňovala pokrytectví, z nichž vycházelo.
Mediální smršť kolem Kinseyho už byla moc i na Rockefellerovu nadaci, výzkum navíc žádnou finanční podporu víceméně nepotřeboval. Výzkumná skupina pokračovala ve své činnosti dál. Roku 1956 ale její vedoucí představitel Alfred Kinsey zemřel, pravděpodobně na zápalem plic zkomplikovanou srdeční vadu. Velká část jeho práce byla ještě nepublikovaná. Jeho institut však funguje dodnes, nadále se věnuje sexuologickému výzkumu a osvětě.
I když měly Kinseyho postupy svoje chyby a ne všechny jeho závěry byly stoprocentně správné, nedá se popřít jeho obrovský vliv na výzkum sexuálního chování. Výsledky jeho práce jsou často zmiňovány jako jeden ze základů sexuální revoluce 60. let.
Autorem článku je Martin Klecán, historik Muzea středního Pootaví ve Strakonicích, který se zaměřuje na dějiny 20. století. Jako LGBTQ ally se věnuje i queer historii a jejím často opomíjeným kapitolám.
